Nablýskané kapoty i vzpomínky na mládí

TŘEBÍČ (pek) - Burácení motorů a vůně benzinu během sobotního dopoledne na parkovišti u polikliniky Vltavínská v Třebíči znamenaly jediné. Majitelé historických aut a motocyklů se sem sjeli, aby společně zakončili sezonu 2026. Přivezli stroje, které si starší generace pamatuje z běžného provozu, zatímco děti je dnes znají spíše z filmů, fotografií nebo právě z podobných setkání.

Ani mrholení neodradilo početné návštěvníky od procházky mezi zaparkovanými veterány. Vedle starých škodovek stály mercedesy, vozy značek Chevrolet či Morris, Citroën přezdívaný kachna a mnoho dalších. Nechyběly historické vojenské terénní vozy ani starší motocykly. Byla to pestrá podívaná a mezi vystavenými stroji bylo stále živo. Někdo se zastavil u známého tvaru karoserie, další si prohlížel přístrojovou desku nebo detaily, které už ze současných vozidel zmizely.

Na první pohled bylo patrné, kolik péče majitelé svým vozům věnují. Nablýskané kapoty, vyleštěná okna i pečlivě udržovaná světla dávaly leckdy zapomenout na jejich stáří. Pod otevřenými kapotami si zájemci mohli prohlédnout motory, jinde nahlédnout do zavazadlového prostoru. Někteří majitelé nechali návštěvníky usednout dovnitř. Prohlídka tak nemusela skončit jen pohledem přes sklo.

Pod kapotami se lidé pozastavovali nad tím, jak jednoduché a přehledné bývaly motory. Při nahlížení do interiérů zase porovnávali někdejší výbavu s tou dnešní. Několik tlačítek, páček a klasické budíky. Žádné dotykové obrazovky, přes které se dnes v mnoha autech ovládá téměř všechno. I obyčejný pohled na palubní desku tak dokázal připomenout, jak moc se za několik desetiletí proměnilo řízení i samotné cestování.

Mezi vozy se potkávaly všechny generace. Děti zvědavě nakukovaly dovnitř, dospělí se zastavovali u jednotlivých značek a starší návštěvníci vzpomínali. Některá z vystavených aut kdysi sami vlastnili, jiná mívali doma jejich rodiče. Při pohledu na zachovalé karoserie přišla řeč i na to, zda nebyla škoda tehdejší vůz prodat. Kdyby si ho nechali, možná by nyní na parkovišti stáli mezi vystavujícími.

Za podobně zachovalým autem přitom stojí víc než umytí před odjezdem na sraz. Udržet starý vůz v dobrém stavu znamená věnovat mu čas, znát jeho potřeby a mít trpělivost s opravami. Pro některé majitele má navíc hodnotu, kterou samotný rok výroby ani značka nevystihnou. Připomíná někoho z rodiny nebo společné zážitky, kvůli nimž se s ním nechtějí rozloučit. „Auto schovávám v garáži a ještě přes něj mám plachtu. Občas ho vytáhnu, projedu se, vyleštím ho a zase uklidím. Je to můj poklad, zůstal mi po pradědovi,“ podělil se s námi jeden z majitelů vystavených vozů. Atmosféru setkání dotvářelo i oblečení některých účastníků. K historickým vojenským vozům ladily uniformy a maskáče, jiní účastníci zvolili dobové oděvy. Vedle samotných strojů tak návštěvníci mohli vidět i připomínku prostředí, do kterého auta původně patřila.

Zvláštní pozornost, především mezi dětmi, si získala modrá Volha. Sovětský veterán měl za sebou přívěs s Krtečkem v jeho červeném autíčku. Ze zavazadlového prostoru Volhy na něj vykukovali jeho kamarádi. Děti se u této sestavy nadšeně zastavovaly a nechávaly se s ní fotografovat. Mezi motory a naleštěnými karoseriemi tak své místo našla i známá pohádková postavička.

Sobotní setkání nabídlo příležitost prohlédnout si vozidla, která už na silnicích vídáme jen zřídka. Často právě ve chvíli, kdy jejich majitelé míří na další sraz. Na parkovišti u Vltavínské však bylo dost času zastavit se, nahlédnout pod kapotu a zavzpomínat. A možná si vybavit i zvuk motoru auta, kterým se kdysi jezdilo na rodinné výlety.

Foto HoN: Petra Klementová