Otakar Veselý Robin a jeho Čtyřka

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Redakce

za 6 dní

„Největším skautem u nás doma je moje manželka, protože mi to všechno toleruje…“
V sobotu 18. července si nejen členové a příznivci bývalého skautského oddílu Čtyřka Třebíč připomněli významnou událost: před sto lety, v roce 1926, se narodil zakladatel a dlouholetý vedoucí Čtyřky – Otakar Veselý, známý pod skautskou přezdívkou Robin.

„Jsem rád, že jsem přežil.“
To byla slova někdejšího třebíčského skautského vedoucího Otakara Veselého, jehož nedožitých sto let jsme si připomněli v minulých dnech. Jeden z nejvýznamnějších činovníků Skautu-Junáka v Třebíči takto vzpomínal na děsivé okamžiky, které jako osmnáctiletý zažil během svého totálního nasazení za druhé světové války. Ale ta věta by se možná dala vztáhnout na celé skautské hnutí – protože Robin, jak zněla Veselého přezdívka, zažil téměř veškeré milníky, jimiž si český Junák prošel. Předválečný skauting a následnou nacistickou perzekuci, radost po obnovení junáctva v roce 1945, smutek po „Únoru 1948“, kdy byl Skaut zakázán, nadšení po opětovném vzkříšení na konci 60. let, beznaděj během dalšího zákazu za normalizace a pocit vítězství v roce 1989, kdy byl skauting v českých zemích opět obnoven.

Skauting přežil a žije – a také Otakar Veselý – Robin v srdcích stovek chlapců, které ve svých oddílech vedl, přežívá dál. Připomeňme si jeho životní příběh, jenž byl natolik zajímavý, že by vystačil na román. A vlastně… Vždyť o Robinovi už dvě knihy vyšly.

Kuře v továrně na smrt
Ota Veselý byl pevně a celoživotně oddán ušlechtilým skautským ideálům. Vedení Čtyřky a práci s mládeží chápal jako celoživotní poslání. Mladým lidem v oddílu předával vlastenecké myšlenky, vštěpoval jim smysl pro povinnost, vztah k práci, ale také ke kamarádství, vzájemnou úctu a respekt.
Jako školák začal působit ve skautské organizaci již před válkou, v oddíle třebíčských katolických skautů – tehdy ještě pod chlapeckou přezdívkou Kuře. Jeho následné studium na obchodní akademii Albína Bráfa přerušily válečné události. Tak jako mnoho jiných byl i mladý Ota proti své vůli povolán německými okupanty k totálnímu nasazení a nucené práci v jedné z nejhorších nacistických mašinérií – tzv. „továrně na smrt“ Diana, což byly podzemní montovny letadel v okolí Tišnova. Mnohem později vzpomínal na nelidské podmínky, nemoci, nedostatek stravy, neustálou hrozbu náletů, fyzické i psychické utrpení: „V té době mi bylo osmnáct let – a byl jsem rád, že jsem přežil…“

Konec války byl pro český národ po prožitých útrapách obrovskou úlevou. Ota se vrací ke skautingu a již v červnu 1945 zakládá 4. oddíl Junáka, později všeobecně známý jako třebíčská Čtyřka. Hoši se chtěli organizovat, zažít něco nového i dobrodružného, nechtěli marnit volný čas – takže mládežnické organizace zažívaly obrovský boom. V rámci Čtyřky vzniklo dokonce několik družin a přišly tři nádherné roky nabité činností, prací i radostí v obnovené junácké organizaci. Od léta 1946 Ota pro Čtyřku organizuje i stanové tábory na řece Oslavě u Vanče.

„Neopouštějte naše děti!“
Za nacisty však nezůstali pozadu ani komunisté: po puči v únoru 1948 začala nová perzekuce a útlak svobodomyslných mládežnických organizací včetně Junáka. Čtyřka musela být rozpuštěna a Ota je jako politicky nespolehlivý – syn prvorepublikového četníka a podnikatelky – vyloučen z Vysoké školy obchodní v Praze a v rámci následné vojenské služby odvelen k nechvalně známým útvarům PTP na Ostravsko. Po návratu do civilu mohl v padesátých letech pracovat jen jako stavební dělník. Přesto se svou pílí, inteligencí i pracovní odpovědností vypracoval k dálkovému studiu na vysoké škole stavebního směru, kterou posléze úspěšně dokončil s inženýrským titulem.

Velká chvíle však měla teprve přijít. V rámci pražského jara 1968 došlo v Československu k nebývalému uvolnění poměrů. Nyní již ctihodný a uznávaný inženýr Veselý obnovuje Čtyřku a ve spolupráci se svým kamarádem Pavlem Sittauerem, významným činovníkem třebíčského klubu esperanta, pořádá první menší tábor v Lančovské zátoce na Vranovské přehradě. Podobně jako po válce i v letech 1969-70 přichází do skautské Čtyřky spousta nových členů. Spolu s Otou se vedení ujímá další významná třebíčská osobnost – Milan Harry Šťastný st. Roku 1970 zakládají nezapomenutelnou tradici oddílových táborů v Českém ráji u Pařezské Lhoty.

Obrovské dilema přichází v září 1970. S nastupující normalizací je skautská organizace opět zakázána. Náčelník zanikajícího Junáka br. Rudolf Plajner přichází s apelem na skautské vedoucí: „Neopouštějte naše děti!“ – tedy, aby se pokusili svoje oddíly převést nejen pod „nepolitické“ spolky typu svazu turistů, ale i pod Pionýrskou organizaci SSM. Cílem bylo udržet vliv na mládež ve skautském duchu, a pokud v budoucnu nastane „vhodná chvíle“, organizaci a strukturu opět obnovit. Nikdo tehdy nevěděl, zda ona chvíle přijde za pět, či padesát let…

Soudruzi vytočení do běla
Čtyřka vždy byla oddílem tzv. vůdcovského typu. Ota Veselý byl neotřesitelnou autoritou. I to bylo jedním z důvodů rozchodu s Harrym Šťastným, jenž s částí členstva posléze přechází do vodáckého oddílu další třebíčské legendy – Aliho Pučalíka. Zatímco Harry s Alim zakotvili své vodní skauty pod záštitu k. p. Elitex Třebíč, Ota Veselý svoji Čtyřku převedl pod Okresní dům pionýrů a mládeže. Zde působilo i několik dalších původních skautských oddílů, třeba dívky Liby Bublanové nebo hoši Roye Štěpničky. Bylo to velké sebezapření a počátek téměř dvacetiletého kličkování a úliteb totalitnímu režimu. Skautský duch Čtyřky byl ale zachován. Všichni zasvěcení věděli o tom, že Ota stále vede oddíl podle skautských zásad, ale nikde se o tom nesmělo mluvit.

„Jsme čtvrtý oddíl třetí pionýrské skupiny při ODPM, žádný skaut neexistuje,“ oficiálně prohlašoval Ota, když se snad nějaký klučík ze Čtyřky někde „pochlubil“, že „chodí do skauta“. „Soudruhu vedoucí“ si však Ota nikdy samozřejmě říkat nenechal! Přijímá neformální a spontánní přezdívku „Robin“ a od té doby jej nikdo jinak neoslovil.

Paradoxně byla 70. a 80. léta obdobím velkého rozmachu Čtyřky. Robin dokázal udržet kádr členstva i schopných a šikovných instruktorů, kteří mu nejen pomáhali ve vedení, ale dokázali respektovat jeho autoritu. Činnost a zaměření oddílu ostře kontrastovaly s formálními a nepopulárními pionýrskými oddíly při školách. Placení svazáčtí funkcionáři měli leckdy velký problém vysvětlit svým představeným soudruhům, proč jim pionýři ze školy odcházejí do „turistického oddílu“ mimo školní organizaci. Formálně to však bylo povoleno a Robin si to vždy uměl obhájit. Čtyřkaři, vodáci či royovci navíc pravidelně sbírali čelní místa v ideově zaměřených branných soutěžích typu Partyzánský samopal, což kované svazáky na OV vytáčelo do běla, ale nic proti tomu nemohli dělat.

Hlavně mi z oddílu nedělejte školu!
Hoši pod Robinovým vedením zažívali neustálá klukovská dobrodružství při hrách, schůzkách na Hrádku, víkendových výpravách v okolí Třebíče… Vyvrcholením roční činnosti byl stanový tábor v Českém ráji s polní kuchyní a Robinovým kuchařským uměním, sklípkem na potraviny ve stráni a latrínou v lese. Vše si stavěli sami, přijeli tam vlakem a jen náklaďák přivezl z Třebíče táborový inventář. Výpravy na Hruboskalsko, do Prachovských skal, na Kozákov byly nezapomenutelné. Zkrátka činnost přesně ušitá na míru klukům ve věku od osmi do osmnácti let, kteří považují za dobrodružství vše, co se děje jinak než v běžné šedi města a socialistické školy.

Robin samozřejmě nebyl nikterak upjatý vůdce a velitel, i on měl smysl pro humor, a byť byl autoritou, s hochy jednal jako s rovnými: „Hlavně mi z oddílu nedělejte školu!“ říkával s oblibou. Kázeň si dokázal udržet úplně přirozeně. Případné klukoviny a hyperaktivitu vyléčil do pěti minut: v rámci hesla „Nemáš-li co dělat – pracuj!“ povolával vyhlášené nezbedy do mimořádné služby na škrábání brambor, umývání nádobí a štípání dřeva. Na táboře bylo práce vždy nad hlavu. A nikdo neprotestoval, všichni ho respektovali.

Po listopadových událostech roku 1989 šlo vše ráz na ráz. Ještě v prosinci byla na okrese Třebíč obnovena skautská organizace a všichni uvedení vůdci, ať již pozemních či vodních skautů, přešli zpět pod junáckou vlajku. Díky nim se okamžitě mohlo pokračovat v oficiální činnosti tam, kde byla v roce 1970 přerušena. Od roku 1990 se Robin aktivně spolupodílí na organizování lesních škol a rádcovských kurzů. Za svoji celoživotní činnost v rámci Junáka je poctěn přijetím do čestného Svojsíkova oddílu – jako výraz úcty k zásluhám o rozvoj junácké výchovy mládeže a jako projev díků za dlouholetou obětavou práci, jak se doslova uvádí ve jmenovacím dekretu. Kromě toho obdržel i další nejvyšší skautská vyznamenání. V rámci náčelnictva Junáka vždy hájil skauting jako cílevědomé celoživotní hnutí s důrazem na charakter, morálku a řád proti formální volnočasové organizaci dětí a mládeže. V roce 2001 společně s manželi Bublanovými, manželi Herzánovými, Dr. Pučalíkem a Dr. Burešovou obdržel Otakar Veselý slavnostní plaketu města Třebíče za práci s mládeží.

Vzhledem k nebývalému nárůstu členstva od roku 1990 byla Čtyřka přeorganizována ve středisko zaštiťující již několik oddílů, nově i dívčího. Robin si ponechává menší oddíl, větší část přebírají jeho úspěšní nástupci, které svou celoživotní působností motivoval a vychoval. Poslední tábor v Českém ráji pořádá v létě 1996, kde slaví i svoji sedmdesátku. Z důvodu svého věku posléze končí s aktivní činností. S odchodem jeho osobnosti tak tradiční Čtyřka zaniká a jeho pokračovatelé zakotvují nástupnické oddíly do jiných skautských středisek. Poslední slavnostní schůzka někdejší Čtyřky za Robinovy účasti se uskutečnila v létě 2004 v Sokolí, kde se sešli oldskauti z let 1945-48 a 1968-1990. Slova díků, ocenění a společných vzpomínek směrem k Robinovi nebrala konce.

O rok později, 21. května 2005, odchází tato mimořádná osobnost českého skautingu i města Třebíče na věčnou skautskou výpravu…

Robine, děkujeme!
Závěrem nelze nevzpomenout ani profesní dráhu Otakara Veselého. Přes počáteční perzekuci se ze stavebního dělníka vypracoval až na uznávaného inženýra, vyhledávaného a špičkového projektanta. V 70. a 80. letech se na odborných vedoucích pozicích podílel na výstavbě vodního díla Mohelno a Jaderné elektrárny Dukovany.

Byl vždy ochoten nezištně poskytnout odbornou radu či pomoc i mimo oddíl. „Neváhej a přijď,“ říkával.

Naplno se samozřejmě věnoval i své rodině. Když se ho po letech jeho oldskauti ptali, jak vlastně zvládal rodinu, práci a Čtyřku, dostalo se jim odpovědi: „Největším skautem u nás doma je moje manželka – protože mi to všechno toleruje…“

Už před léty třebíčští skauti vydali objemnou publikaci s názvem Ing. Otakar Veselý – Robin a jeho Čtyřka, v níž zmapovali Robinovu činnost i historii oddílu, klubových schůzek či táborů. Letos u příležitosti nedožité Robinovy „stovky“ k tomu oldskauti ze Čtyřky přidali sborník vzpomínek s názvem Čtyřka sobě. Jím se nese i hlavní motiv publikace: „Robine, děkujeme a nikdy nezapomeneme…“

Ivoš Krčmář, foto: archiv autora