Petr Herbrych

03. 09. 2025

Dá se s nadsázkou říct, že závěr prázdnin se už zkrátka pojí se sledováním plaveckých výkonů Andrey Klementové. Zatímco minulý rok všichni s napětím sledovali její přeplavbu kanálem La Manche, letos byl na Třebíčsku v centru dění průliv Catalina. Právě trasu od stejnojmenného ostrova k pobřeží Los Angeles zvládla Andrea v úterý 26. srpna našeho času zdárně dokončit a stala se teprve třetí Češkou, která se tímto úspěchem může pochlubit. Zdolání milníku z prestižní Sedmičky oceánů však není pouze o tom, že zdatná plavkyně skočí do vody a přes deset hodin plave. Sledovaná přeplavba s sebou ale nese daleko více příběhů.

Když se ve čtvrtek 21. srpna vypravila Andrea Klementová se svým týmem vstříc dalšímu dobrodružství, nebyl počátek cesty příliš hladký. Prvotní komplikace nastaly už při cestě do Prahy. „Sakra, chybí nám česká vlajka,“ uvědomila si výprava na dálnici D1 uprostřed noci. Jako první nápad se nabízel kontaktovat Andreiny kolegy plavce z hlavního města, kteří by mohli vlajku zapůjčit. To by ale nesměly být tři hodiny ráno. Nu což, nedá se nic dělat, do Varšavy se tak musí letěl bez vlajky. Na další komplikaci nemusel tým kolem třebíčské plavkyně dlouho čekat. Osmihodinové čekání na varšavském letišti doprovázela nejistota, zda si vůbec budou moci v Americe půjčit auto. Potřebná kreditní karta nestihla před odletem dorazit, což značí pěknou šlamastyku. Ale co, i přes veškerý stres si Andrea a její kamarádka Eliška ustlaly na koberci u brány a celé čekání na let prospaly.

Po čtrnáctihodinovém letu na trase Varšava - Los Angeles přišla obávaná kontrola na imigračním oddělení. Ačkoliv o vstupu do Spojených států kolují nejrůznější příběhy, pro třebíčskou výpravu byla poklidná. Jediné, co kontrolory zaujalo, byla svačina Andreiny sestry Petry. „Tohle přece není toast, to jsem nikdy neviděl,“ zůstal v údivu imigrační úředník. Sestra a redaktorka Horáckých novin však ukázala svoji dobrosrdečnost a o toast se úředníkem podělila. Když opadla obava z kontroly po příletu, skončila brzy i nejistota ohledně kreditní karty. V půjčovně aut přece jen byl terminál na bezkontaktní platbu. Všem spadl pořádný kámen ze srdce a souběžně s tím se i rozzážily oči, jakým perfektním autem to budou dva týdny brouzdat po Kalifornii.

Druhého dne po příletu se nenabízelo nic jiného, než okusit vody oceány. Třetí den se zase nesl ve znamení potulky po Los Angeles. Nápis Hollywood, chodník slávy, Beverly Hills i slavné pláže Venice Beach a Santa Monica. Nic z toho pochopitelně nemohla čtyřčlenná výprava vynechat. „V neděli jsme pak vyrazili okouknout přístav a loď. Zde ve vodě jsme ale viděli plavat tuleně, což bylo něco pro Anďu. Ta z toho měla skoro infarkt a řekla, že nikam neplave,“ pověděla s úsměvem sestra Petra. Po prozkoumání kalifornského terénu pak přišlo ono pondělí 25. srpna. Jelikož se všichni chystali na noční plavbu, tak odpoledne bylo čistě odpočinkové. Třeba taková Andrea načerpala síly dvanáctihodinovým spánkem a následně se začala chystat na samotnou přeplavbu. V tu chvíli ale vyšla na povrch další komplikace. Vlajka a kreditní karta nebylo jediné, na co se před odletem zapomnělo. Další věcí byla hotovost pro lodivody. „Limit pro výběr byl 200 dolarů, a tak jsem strávila u bankomatu tak hodinu, než jsem potřebné peníze vybrala. Až se bankomat dokonce zablokoval,“ přiblížila patálii Petra. Hotovost se podařilo na poslední chvíli vybrat a i vlajka nakonec na lodi byla. A to díky krajanům žijícím v Kalifornii.

Vše připraveno, mohlo tak dojít k přeplavbě. Velké nadšení nastalo při nastoupení na loď. Oproti té na La Manchi byla obrovská a všemu dávali korunu skvělí lodivodové, kteří byli nesmírně ochotní. Kolem desáté hodiny večerní loď vyplula směrem k ostrovu Catalina a o půl dvanácté vstoupila Andrea do vod Tichého oceánu. Tak jednoduché to však nebylo. Když se chystala na skok, vynořili se delfíni. „Nikam nejdu,“ zazněla první reakce Andrey. Ale přece jen se po pár minutách odhodlala. Doplavala na břeh, zvedla ruce, vstoupila do vody a začala její nová výzva. Dle slov jejího okolí bylo zpočátku vidět, že se obává všelijakých potvor. Kolikrát za ní do vody jako psychická podpora skočila její kamarádka a taktéž plavkyně Eliška, která ale za celou dobu mohla maximálně třikrát a maximálně na jednu hodinu.

Po deseti hodinách plavby se blížil dlouho očekávaný cíl. U pobřeží Los Angeles ale byly tak velké vlny, až Andreu odhodily na kameny a vinou toho si sedřela pravý bok nohy. I přesto ale na břeh vylezla vysmátá, šťastná. Tak, jak ji všichni znají. Z břehu musela následně doplavat zpět na loď, kde se jí ujal její tým a uznání si vysloužila také od samotných lodivodů. Po celou cestu povídali, jak plave neuvěřitelně rychle a na samém konci podotkli, že se jednalo prozatím o nejhezčí plavbu. Rychlost třebíčské plavkyně ostatně potvrzuje i fakt, že před ní startoval cizí plavec, a když Andrea byla v cíli, dotyčnému zbývalo ještě přes 5 mil.

Po psychické stránce byla Catalina náročnější než La Manche, pověděla Andrea Klementová

Po přeplavbě průlivu Catalina čekal Andreu Klementovou zasloužený odpočinek a poznávání krás Kalifornie, společně s tím ale také plnění mediálních povinností. Přece jen aby se místnímu sportovci povedl takový úspěch, se nestává každý den. Proto také sportovně-zábavné oddělení Horáckých novin brzy po přeplavbě kontaktovalo Andreu s žádostí o první rozhovor. A abychom nemuseli čekat na její přílet domů, uskutečnil se netradičně na dálku. Když Hana Zagorová v jedné písni zpívá o mimořádné lince Praha-Tokio, tak tentokrát vznikla mimořádná komunikační linka Třebíč-Los Angeles. Žádné vyčerpání po zdlouhavé noční plavbě nebylo znát. Celý rozhovor doprovázel úsměv na tváři, radost, smích a kolikrát až veliká upřímnost až bezprostřednost. „Dobrý den, zdravím redakci Horáckých novin a posílám vám pozdrav přímo z Los Angeles,“ ohlásila se Andrea na samém začátku rozhovoru.

Rok se s rokem sešel a po La Manchi máš za sebou druhou přeplavbu z prestižní Sedmičky oceánů, tentokrát průliv mezi ostrovem Catalina a pobřežím Los Angeles. Rozhovor děláme na dálku pár hodin poté, co jsi doplavala, tak jak se aktuálně cítíš? Po psychické i fyzické stránce…

Cítím se velice unavená, včera jsem třeba šla z přístavu dvacet metrů asi tak hodinu. Po psychické stránce musím říct, že teď se mám velice dobře, protože už kolem sebe nemám žádná zvířata. Teď už je to krása. Jinak jsem tedy velice, velice, velice vyčerpaná. Úplně na pokraji svých sil, ale to se nějak zvládne, že? Ne, dělám si srandu. Bolí mě hodně ruce, nohy, všechno…Achjo, mně to dneska nepůjde ty rozhovory… No, co dál říct, jsem prostě unavená, ale to se vsákne. A mám taky, jak to říct, střevní potíže a budu je mít dlouho. Zajídám to chlebíkama, zapíjím colou.

Pojďme ale nyní na samotný začátek. Když jsi v minulém roce zdárně přeplavala La Manche, jak padla volba na Catalinu?
Po La Manchi jsem si říkala, že by něco dalšího mohlo padnout. Nepředpokládala jsem, že to ale bude tak rychlé. Začala jsem hledat, oslovovat kapitány, lodivody a ozval se mi právě tady jeden z Cataliny, takový sympatický postarší pán. Jednalo se tedy spíše o náhodu a štěstí. Ale byla jsem ráda, že se něco našlo, protože většinou se kapitáni nenajdou tisíc sto padesát let, nikdo se neozve. Navíc jsem už dříve slyšela, že Catalina je jedna z nejhezčích přeplaveb.

Proč sis nevybrala třeba Gibraltarský průliv, který by byl vzdálenostně přijatelnější, nebo z cestovatelského pohledu atraktivní Cookův průliv na Novém Zélandu či japonský Cugarský průliv?
Gibraltar byl, nebo ještě stále je, taky v plánu. Sice je to přijatelnější, co se týče vzdálenosti, ale nikdo se mi odsud neozval. Nevím, asi tam budu muset zajet osobně, hihi. Cugarský průliv je jeden z nejhorších a Cookův poměrně daleko. Tam se zatím nechystám. Myslím si, že na to je ještě dost času.

Ozvali se tedy z Cataliny, měli jste vybráno. Pak ale jistě nastala pořádně náročná organizace. Co vše obnášela?
Ta toho obnášela opravdu hodně. Ještě jak je to v Americe, tak to bylo organizačně docela na prd. Ale mám tady vedle sebe vaši redaktorku z Horáckých novin, která mi zařídila 
90 % všeho a pomohla mi s letenkami, ubytováním a já si řešila lodivoda a další svoje věci. Těch „blbostí“ ale bylo strašně moc. Nejenže to je náročnější než La Manche, ale taky podstatně dražší. To bylo snad na všem nejhorší. Tady si třeba koupíš mekáč, každý si dá jeden hambáč a stojí to přes tisíc pět set… A to je ještě nejlevnější! Komunikace s lodivodama byla taky o něco těžší. Asi tím, jak jsme vše řešili přes oceán.

Po těchto zdlouhavých přípravách přišel čtvrtek 21. června a váš odlet směrem do Spojených států. Z informací našeho zahraničního zpravodaje, respektive zpravodajky, se po Třebíči šušká, že vás už před samotným odletem doprovázely jisté komplikace. Představíš nám je?
Celou cestu jsme měli docela strach, protože jsme fyzicky neměli kreditku a ta byla potřeba na půjčení auta. No a my jsme zjistili, že nám má přijít až druhý den. Na začátku jsme se tedy jen modlili, aby nám i tak půjčili auto a my nemuseli chodit po Americe pěšky. Nakonec vše dopadlo dobře a auto nám půjčili. Do toho jsem zapomněla vyměnit hotovost pro lodivoda. Peníze jsme sice vyměnili na místě, ale samozřejmě s poplatky. Tady je zkrátka vše dražší a navíc s taxou. Jo a taky jsme zapomněli českou vlajku. Komplikací bylo hned na začátku hodně, ale bravurně jsme je vyřešili. I když ještě vlastně nejsme na konci.

Zapomněli jste vlajku, i přesto jí ale pak po dokončení přeplavby máš na fotkách. Kde jste ji tedy sehnali?
Napsala jsem, teda napsali jsme, vlastně Peťa napsala mým jménem, do facebookové skupiny dotaz, zda někdo v Los Angeles nemá vlajku. Tak nakonec se přece jen jeden Čech ozval, ze svého obydlí pak vyšel jeden veselý pán a půjčil nám ji.

Do Kalifornie jste se vydali o několik dní dříve před plavbou. Jak jste tyto dny v Americe trávili?
Vyjeli jsme vpředstihu, protože bylo zapotřebí se aklimatizovat kvůli změně časového pásma. Je potřeba dodat, že je tady o devět hodin méně než v České republice. My jsme se vlastně cestou sem vrátili zpátky do minulosti! První dny jsme strávili třeba u moře na pláži Venice Beach, nebo v posteli, kde jsem si na plavbu pořádně odpočinula. A to opravdu stálo za to!

Co tě zde osobně nejvíce upoutalo?
Z Ameriky mám hlavně tyto zážitky. Na každé křižovatce je stopka, všude smrdí tráva a většina obyvatel Los Angeles jsou Afroameričané. A taky že když jde člověk do mekáče, tak to div že nestojí sedmnáct tisíc. Jako takhle, bydlet bych tu nechtěla, ale ráda bych si sem občas zajela.

Teď už k samotné přeplavbě.
No hurá!

Jak náročná byla?
Po psychické stránce pro mě byla náročnější než La Manche. Nevím ani proč. Do vody jsem skákala asi deset minut. Něco tam pode mnou svítilo, pak tam lítali delfíni, všude tma, a tak mi trvalo dlouho se odhodlat. Fyzicky mi ale přišlo, že jsem se na to lépe připravila. Například jsem více řešila výživu, která byla podrobně promyšlená, a určitě právě ona hrála velkou roli, že byl výkon lepší než před rokem. Taky jsem si dávala pozor na tempo a záběr, snažila jsem se držet rychlost. Musím říct, že se svým časem jsem docela spokojená. Taky se můžu pochválit, ne?
Určitě. Ale tak pro plavkyni, která si jen tak zajde na Polanku a šest hodin tam plave, to bylo v pohodě, ne?
Jasný, naprosto v pohodě. Ale plavání na Polance byl jen takový nácvik. Jinak jsem chodila na přehradu, plavala v otevřené vodě a tak. Polanka byla taková „na očko“, když se v červnu otvírala.

Pro nás je těžko představitelné plavat deset hodin v kuse a ještě přes noc…
To pro mě taky! Ale když už tam člověk je, tak co nadělá. Byla by přece škoda si jen tak za ty prachy jet do Ameriky. Tak jsem si říkala, že když je to domluvený, zaplacený a navíc jsem už na lodi, tak nesmím couvnout.

Ubíhala plavba rychle? Co se ti tak v těchto chvílích honilo hlavou?
Neutíkalo to vůbec, protože byla tma a já furt plavala nikam, což bylo dost blbý. Neviděla jsem, kam se posouvám a jestli vůbec někam. Alespoň jsem ale neviděla, co plave pode mnou. Schválně jsem si ještě kvůli tomu vzala zatmavené brýle. Právě, co kolem mě asi tak plave, se mi celou dobu honilo hlavou. Sem tam jsem i koukala na loď, co dělají. Ani tu jsem pořádně neviděla, tudíž jsem neměla vůbec přehled, kdo se tam třeba fláká. Nad čím jsem ale taky přemýšlela, bylo, že jsem cítila vítr v zádech a tím pádem jsem měla pocit, že se posouvám dopředu a třeba za hodinu budu v cíli. Že zbývá jedna hodina mi taky uprostřed oceánu řekli z lodi a já plavala dalších pět hodin. To jsem fakt myslela, že někoho zabiju.

Vody jsi měla kolem sebe plno, co ale strava za těch deset hodin? Ta vypadala jak?
Jo, vody jsem plno měla, ale právě z té slané mám teď ty problémy! Furt mi lítala do pusy, bylo mi z ní blbě, jazyk mám popraskaný. Slaná voda nebyla úplná ideálka, ale stravu jsme letos měli dost promyšlenou. Soustředili jsme se, abych oproti La Manchi dodržovala potřebný příjem sacharidů. Za jednu hodinu jsem třeba měla přijmout 60 gramů sacharidů a já loni přijala jen třeba 10 gramů. Teď jsme si příjem sacharidů a bílkovin pečlivě hlídali a to mě dost drželo výkon. Dostala jsem třeba kousek banánu, ale jak mi s lodí furt ujížděli, tak jsem se nas…, teda naštvala a ten banán po nich stejně hodila. Dostal jsem třeba i přesnídávku.

Proslýchá se, že ačkoliv se stále usmíváš a nedáváš na sobě sebemenší problém znát, pár obav jsi přece jen před Catalinou měla. Těmi byli tvorové, kteří v Tichém oceánu plavou. Sama jsi říkala, že tě kolikrát děsí i kapři, tak jak ses vypořádala s tuleni a žraloky?
Den před plavbou jsme šli kolem přístavu a tam, kde jsem měla plavat, se cachtal velký tuleň. Proháněl tam ryby a myslím, že kdyby chtěl, tak mě v klidu sní. U lodi v přístavu si pak plaval nějaký rypouš a o kousek dál se zase vznášel rejnok. To mě docela vyděsilo a měla jsem strach, ještě než jsem do vody vlezla. Když už jsem pak plavala hodinu, nic jsem neviděla a nic se mě nedotklo, tak jsem si říkala: „No co, už jsem tady, pojištění mám, a kdyby se něco stalo, tak jen převezou ostatky.“ V půlce jsem pak potkala obrovitánské hejno delfínů. Je tedy možné, že jsem plavala rychle i díky strachu ze všech těch zvířat.

Kromě toho, že v La Manchi ti dělaly společnost medúzy a tady byl výběr živočichů daleko pestřejší, v čem byla tato plavba oproti předchozímu roku ještě jiná?
Tady taky byly medúzy, ve tmě jsem je ale neviděla, až později. Ale s nimi jsem se už asi skamarádila, protože ty mi vůbec nevadily. V čem ještě byla plavba jiná? Zdejší loď mi přišla taková prestižnější, více profesionální. Loď měla svůj vlastní tým, který obsluhoval ten náš. Rozhodčí, co vše zapisoval, si na mě připravil tak šestnáct A4 papírů, napsal plno zpráv, vše zaznamenával, vše pečlivě sledoval. Profesionální úroveň.

Jak bylo vidět také na videích a fotografiích, na pravém boku máš pořádnou odřeninu. To je tak typické pro fotbalového brankáře hrajícího na suchých hřištích v nejnižší možné soutěži, ne ale zcela pro plavkyni. Co se přihodilo?
Stalo se to na samém konci. Když jsem doplavávala na břeh, musela za mnou skočit Eliška, aby mě správně navedla a vyhnula se řasám. Před tím byla Eliška pro mě na lodi jako fyzická podpora a plavat se mnou mohla jen třikrát a ještě navíc vzadu, nyní mohla jako navigátor plout přede mnou. S její pomocí jsem tedy doplula až ke skále. Tady mě ale vlna vymrštila, udělala jsem čtyři kotouly a byla jsem na skále. Tak právě z toho jsem odřená. Ale je to dobrý, taky mi mohl kousek nohy ukousnout žralok, co?

Potkaly vás během přeplavby nějaké komplikace, které jste nečekali?
Naštěstí jsem nic neviděla, tak jsem žádné komplikace neřešila.

Až tento rozhovor vyjde, už budete zpět v rodné Třebíči. Když ale děláme tento rozhovor, máte před sebou ještě pár dní v zámoří. Čím si poslední dny ve Spojených státech ještě zpestříte?
Tak třeba právě teď jsme na cestě ne do Údolí smrti, jak jsem říkala na začátku, ale do národního parku Joshua. Pak vyrážíme směrem na Grand Canon, omrkneme Las Vegas, pak až Údolí smrti a následně zpět do Los Angeles.