Petr Herbrych

před 7 hodinami

Když se na těchto stránkách píše o babických událostech, předně bývají v souvislosti s perzekucí katolické církve zmiňována jména kněží Jana Buly, Václava Drboly a Františka Pařila. Mezi souzenými však tito důstojní pánové nebyli jediní. V rukou bezpečnosti a následně v potemnělém žaláři na 12 let skončil také farář z Jaroměřic nad Rokytnou Jan Podveský. Zatčen byl dva týdny po prvních popravách, 18. srpna 1951.

Ze Šmudly Podveským
Už v předešlém článku o životě popravaného P. Václava Drboly byly zmíněny jihomoravské Bučovice, v nichž babický kněz mezi lety 1943 a 1950 aktivně působil. Město na Vyškovsku se však pojí také s dalším duchovním souzeným v babickém případu. Právě zde se 10. října 1909 v domě číslo 75 narodil pozdější kněz Jan Podveský. Ovšem pozor, mladý Jan se nenarodil manželům Františku a Amálii Podveským, nýbrž Šmudlovým. Sám chlapec také toto příjmení první dva roky svého života nosil, než rodina v roce 1911 požádala o změnu příjmení ze Šmudly na Podveského.
Pro budoucí směřování Jana Podveského hrálo důležitou roli jeho rodinné zázemí. Podveští byli silně věřící, otec František dělal v Bučovicích kostelníka a jeho syn ministranta. Není tak proto divu, že po vychození bučovické obecné školy a gymnázia zamířil mladý Jan do biskupského semináře v Brně. Životu P. Podveského se ve své diplomové práci podrobně věnuje Jaroslav Sojka, který z doby kněžského studia přikládá následující svědectví: „Jako bohoslovec se dostal na pouť do Lurd, kde viděl zázračné uzdravení slepce, který během eucharistického průvodu radostně volal: „Je vois!“ tj. Já vidím! Studium alumnátu zdárně dokončil roku 1934. Jeho prvním působištěm se staly Jaroměřice nad Rokytnou a jejich okolí, nikoliv však ve funkci kněze, ale předně učitele náboženství.

Jaroměřická štace
Jak ve své práci uvádí zmíněný Sojka, umístění P. Podveského do Jaroměřic nebylo náhodné. Mladý kněz ovládal hru na křídlovku, což se náramně líbilo tehdejšímu děkanovi a zdatnému muzikantovi P. Josefu Peksovi. „…dával přednost hudebně nadaným kaplanům a katechetům, pokud si mohl vybírat,“ napsal Sojka.

Podobně jako dnes i tehdy byla jaroměřická farnost prestižní adresou. A to nejen díky architektonickému skvostu v podobě kostela svaté Markéty. Pod farnost patřilo tehdy třináct obcí s více než šesti a půl tisíci věřícími. Tak velkou oblast také nemohl kněz Peksa obsáhnout sám, vypomáhali mu zpravidla dva kaplani a katecheti. Právě výuka náboženství v Jaroměřicích a později také v okolních vsích připadla na P. Podveského. Rodák z Bučovic se mezi žáky těšil velké oblibě, zároveň byla jeho pedagogická činnost kladně hodnocena z vyšších míst. Dokonce mu v polovině 30. let biskupství nabídlo profesorské zkoušky a případné angažmá na střední škole. P. Podveský však odmítl s ohledem na nástup do prezenční vojenské služby.

Během své jaroměřické štace se P. Podveský aktivně zapojil také do společenského života, zejména tedy v Orlu, Sdružení katolických studentů či Jednotě svatého Josefa. Nutno v této souvislosti podotknout, že celé Jaroměřice měly tehdy silně religiózní řád. Přece jen starostou města se v roce 1935 stal zdejší kaplan P. Jindřich Hladík. Jistě podíl na této náladě měla také působnost katechety P. Podveského.

Katecheta hrdinným odbojářem
Činnost P. Podveského ve zdejším regionu nezůstala pouze u duchovního poslání a společenského života. Své silné národní cítění a neskonalou odvahu prokázal za německé okupace, kdy se zapojil do odboje. Když ve druhé polovině roku 1944 zbylí výsadkáři paraskupiny Spelter Jan Vavrda a Rudolf Novotný uprchli gestapu a nalezli úkryt v Šebkovicích, Šašovicích a následně Želetavě, podařil se jim po počátečních nezdarech velký úspěch. Na základě jejich činnosti se povedlo sjednotit 12 místních drobných odbojových skupin s téměř 250 členy. Skupina dostala název Lenka-Jih a operovala na území Moravskobudějovicka a Znojemska. Vedle zpravodajské činnosti se předně zaměřovala na ničení dopravních i komunikačních spojení. Pro budoucí dění je třeba dodat, že společně s ním se odboje účastnil například zmíněný P. Jindřich Hladík, sedláci Antonín Plichta z Šebkovic a Jaroslav Melkus z Vícenic, mlynář Josef Černohous z Moravských Budějovic, hajní Antonín Škrdla z Březové a František Kopuletý z Heraltic i komunisté František Bláha z Babic a Josef Ošmera z Jaroměřic. Většina těchto jmen se později objevila ve vyšetřovacích spisech StB.

Role P. Podveského v této partyzánské skupině spočívala v udržování kontaktů mezi katolickými členy, zároveň se také jeho pomocí podařilo skupině zaopatřit zbraně. Roku 1944 zabrali němečtí vojáci faru v Jaroměřicích, vyjma bytu P. Podveského. Z jedné místnosti si Němci učinili sklad zbraní, čehož dokázali využít stateční odbojáři. Před odevzdáním klíčů od této místnosti nechal Podveský tajně zhotovit ještě jeden. Díky tomu se v nočních hodinách mohl katecheta do místnosti dostat, a obstarat tak skupině potřebné zbraně. Za tyto hrdinské činy také Podveského po válce ocenil ministr národní obrany Ludvík Svoboda.

Už na podzim roku 1944 se P. Podveský navíc stal jedním ze zakládajících členů Revolučního národního výboru v Jaroměřicích. Poté, co se revoluční MNV chopil vedení města, se Podveský na správě věcí veřejných podílel z pozice místopředsedy MNV. Samozřejmě se členskou legitimací strany lidové.

První potýkání s novým režimem
Nová doba ale s sebou přinesla nové potíže. Na konci roku 1947 zemřel dlouholetý farář Peksa a farníci společně s MNV všech obcí z farnosti se prostřednictvím petice jednoznačně vyslovili, koho by chtěli za nového faráře. Nebyl jím nikdo jiný než P. Podveský. Ačkoliv jej biskupství prozatím jmenovalo administrátorem farnosti, na ustanovení knězem si musel počkat až do října 1948. Na vině byly první problémy s novým režimem. Komunisté si byli dobře vědomi vlivu Podveského a oblíbenosti, a tak se snažili co nejvíce omezit jeho činnost ve školství. Kupříkladu bez jakéhokoliv důvodu mu byl odebrán řidičský průkaz, a nemohl se tak vydávat na hodiny náboženství do okolí Jaroměřic nebo byl také poslán na nucenou dovolenou. Po těchto peripetiích se tedy až 26. října 1946 Zemský národní výbor v Brně kladně vyjádřil ke jmenování P. Podveského jaroměřickým farářem. Trable však neskončily, daleko větší byly teprve na obzoru.


Vazební fotografie P. Jana Podveského z roku 1951. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek, repro z knihy Michala Stehlíka Babické vraždy.


Pozor, něco se chystá…
Oblast jihozápadní Moravy se zdála komunistickému režimu problematická. Přece jen vysoká religiozita místního obyvatelstva a z toho vycházející podpora lidové straně nebylo něco, co by stranickým funkcionářům dělalo úsměvy na tvářích. Tento „vzpurný“ region tak chtěl mít tehdejší režim bedlivě pod kontrolou. Navíc dle vzpomínek některých pamětníků už brzy po svém nástupu se připravoval na první represe. Ty neměly být zaměřeny na nikoho jiného než na vlivné katolické kněze a věřící. Před těmito kroky navíc měli být místní kněží varování už na přelomu 40. a 50. let. Kupříkladu o jedné své zkušenosti později pohovořil právě P. Podveský. Jeho měl v roce 1949 navštívit výše uvedený Josef Ošmera a varoval před blížícím se děním. Jak stojí v publikaci StB + justice od někdejšího vyšetřovatele Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Adolfa Rázka, P. Podveský setkání později interpretoval následovně: „Doslova mi tehdy řekl „Patere Jene, sakra, dejte si teď moc dobrý pozor. Něco se tady v jihlavském kraji chystá a bude to velmi zlé. Bude to strašné…Dejte si pozor, chystá se tady nějaká alce, při níž musí být odstraněni všichni ti, kteří jsou režimu nepohodlní a brzdí současný vývoj. A vy jste za Jaroměřice na prvním místě.““ Stejně tak varoval Ošmera také tehdejšího faráře z Babic P. Jindřicha Hladíka. Někdejší účastník si tato slova vzal k srdci a na vlastní žádost se raději nechal přeložit na Blanensko. Pronesená slova se následně potvrdila u Hladíkova nástupce, kněze P. Arnošta Poláčka, kterého bezpečnost v roce 1950 zatkla a za údajnou protistátní činnost odsoudila ke dvaceti letům vězení.

Dvojí odmítnutí odboje
Vzhledem k těmto událostem panovala u faráře Podveského i jeho kaplana Josefa Valeriána jistá obezřetnost. Například roku 1950 přišel mladý kaplan Valerián s informací o šíření protikomunistických letáků mezi mladými chlapci z Jaroměřic. Otec Jan měl pověřit Valeriána, aby chlapce od toho odradil pod pohrůžkou udání. Ti od plakátovací akce nakonec upustili. Další ostražitost jaroměřických duchovních se prokázala v turbulentním roce 1951. Na jaře tohoto roku oba zmíněné navštívil Valeriánův kamarád P. Jan Bula. Administrátor rokytnické farnosti se oběma svěřil, že právě u něj se 25. února ohlásil gymnaziální spolužák a údajný agent CIC Ladislav Malý s historkou o převozu arcibiskupa Josefa Berana přes hranice. Kněz Podveský svému kolegovi z Rokytnice doporučil, aby si počínal opatrně, ať raději veškeré kontakty ihned přeruší. Podobně apeloval také na kněze Václava Drbolu, který se mu se stejnou informací svěřil v červnu téhož roku. Ač P. Bula i P. Drbola na tyto rady dali, zanedlouho poté nad nimi komunistická justice vyřkla trest nejvyšší.
Ovšem i sami P. Podveský a P. Valerián byli na jaře 1951 kontaktováni, zda by se také nechtěli zapojit do odbojové činnosti v regionu. Nadále však zůstali ostražití a odmítli. Jako první nepochodil se svou nabídkou v dubnu 1951 zkušený partyzán Antonín Plich-
ta. Vlivný sedlák z Šebkovic byl součástí odbojové skupiny litohořského koláře Gustava Smetany, která v regionu operovala už od konce 40. let. Bohužel však byla členem StB Františkem Marečkem infiltrována a vědomě řízena. Tím tak režim získal první síť kontaktů „nepohodlných osob“. Zlanařit duchovní se nezdařilo ani Ladislavu Malému. Směrem na jaroměřickou faru poslal v květnu 1951 Jana Pánka z Popovic se vzkazem Malého, že je P. Podveský nově jmenován velitelem odboje pro oblast Moravských Budějovic.
Žádosti P. Podveský odmítl, se vším se svěřil moravskobudějovickému děkanovi Josefu Opletalovi. I to ale v konečném výsledku přineslo faráři z Jaroměřic 12 let vězení.

Odchod z pohřbu a následné zatčení
Farář Podveský tak nikterak do babických událostí nezasáhl. Až po samotné střelbě ve škole, ovšem prostřednictvím svého poslání. Dne 6. července 1951 se konal církevní pohřeb zastřeleného místopředsedy MNV Babice Josefa Roupce, který celebroval P. Podveský. Kromě faráře ale na hřbitově vystoupil také nechvalně známý ministr informací Václav Kopecký se svým ostrým projevem namířeným proti katolické církvi. Na útočná slova zareagoval P. Podveský gestem, že společně s ministranty, jaroměřickým děkanem P. Josefem Veselým i hudebním doprovodem opustil hřbitov.
Ač rozsáhlé zatýkací vlny v dubnu a červenci se P. Podveskému vyhnuly, přece jen i on skončil v rukou bezpečnosti. A to dva týdny po prvních popravách, 18. srpna 1951. „První vlna zatýkání v babickém procesu Podveského minula. Domníval se, že to má v souvislosti s tím, že pochovával Josefa Roupce. Nicméně Podveský počítal s tím, že asi dlouho na svobodě nezůstane. Po poradě s přítelem právníkem měl zjištěno, že mu za neoznámení všeho, co věděl, hrozí maximálně pětiletý trest,“ napsal Sojka. Trest byl ale dvakrát takový. Po psychicky i fyzicky vyčerpávajících výsleších trvajících devět měsíců započal 19. května 1952 v Moravských Budějovicích soud se skupinou koláře Smetany. Mezi dvanácti obžalovanými stanul před soudem také P. Podveský. Jakékoliv nabídky ze strany bezpečnosti na mírnější trest za navázání spolupráce odmítl, ani k domnělým obviněním se nehodlal přiznat. Po třídenním procesu si oblíbený kněz 21. května vyslechl trest odnětí svobody ve výši šestnácti let.

Epilog
Po rychlém soudu následovala vězení na Pankráci, v Leopoldově, Mírově a Valdicích. I za zamřížovanými okny a v těžkých podmínkách a s podlomeným zdravím zůstal P. Podveský osobnostně stejný a mezi spoluvězni byl oblíbený. Brány věznice opustil na podmínečné propustění v roce 1963. V rodných Bučovicích nalezl zaměstnání v nábytkářské fabrice, roku 1966 se vrátil k duchovnímu poslání. První měsíce vypomáhal v Pozořicích, než byl přemístěn do Letonic. Roku 1974 se dočkal alespoň částečné spravedlnosti, kdy byla jeho osoba rehabilitována. Posledním působištěm
P. Podveského se stala Kuřimská Nová Ves, kam se v polovině 70. let na důchod přestěhoval a kde roku 1994 také zemřel.

Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:
KOLOUCH, František. 2025. Případ Babice
SOJKA, Jaroslav. 2013. Mons. Jan Podveský (1909-1994): Život a působení kněze v období dvou
totalit. Diplomová práce na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. 
STEHLÍK, Michal. 2016. Babické vraždy. Academia.
Ústav pro studium totalitních režimů.