Petr Herbrych

před 2 hodinami

Proticírkevní boj komunistického režimu na počátku 50. let se farnosti Jaroměřice nad Rokytnou dotkl nejen perzekucí místního faráře P. Jana Podveského. Už minulý týden bylo v souvislosti s jaroměřickou misí Poveského zmíněno jméno kaplana P. Josefa Valeriána. Také jej Státní bezpečnost 18. srpna 1951 zatkla, tehdy coby šestadvacetiletého mladíka na počátku své duchovní cesty. Kaplan Valerián však neskončil před soudním tribunálem, ale v klášterní internaci a následně v pétépáckém stejnokroji s černými výložkami. Odsouzen ke dvěma a půl letům vězení byl posléze na počátku 60. let. Život P. Josefa Valeriána je tématem dalšího dílu historického seriálu o perzekuci církve ve dvou totalitních režimech.

Bohoslovci Johny a Joe
Pomyslná první kapitola života P. Josefa Valeriána se začala psát v roce 1925. Toho roku, kdy započala diplomatická roztržka mezi Československou republikou a Vatikánem, se 15. března rodina drážního zaměstnance ve Zborovicích poblíž Kroměříže těšila z narození syna Jana. Čtyřčlenná rodina se však poté přestěhovala do jihomoravských Boskovic, kde Jan se svojí sestrou Olgou strávili v éře první republiky svá dětství. Jak uvádí Ústav pro studium totalitních režimů, jelikož oba vyrůstali v katolicky založené rodině a zároveň bydleli v židovské čtvrti, byli oba sourozenci už od útlého věku vedeni k víře i toleranci. V Bochovicích mladý Jan vychodil obecnou školu, reálné gymnáziu, až se v roce 1944 přihlásil do kněžského semináře v Brně.

Když na sklonku druhé světové války nastoupil do studií, brzy se zde spřátelil s o pět let starším studentem, jistým Janem Bulou z Lukova poblíž Moravských Budějovic. Bohoslovec Bula se tehdy blížil k dokončení semináře a coby student pátého ročníku byl společně s dalšími jakýmsi průvodcem po Brně pro nově nastupující mladíky. Mezi bohoslovci Bulou a Valeriánem se v této době zrodilo velké přátelství. Oba kupříkladu navštěvovali hodiny angličtiny a právě odtud také vzešly přezdívky, kterými se vzájemně nazývaly po následující léta. Zatímco Bulu jeho kamarád oslovoval Joe, Valeriánovi náležela přezdívka Johny. Na tyto roky později s radostí vzpomínal i sám Valerián: „Na P. Bulu rád vzpomínám…Byl velmi umělecky nadaný, vynikající malíř a básník…Po tom velkém náletu byly zničeny vitráže v biskupské kapli a Jan Bula byl vyzván, aby výzdobu nahradil. Skleněné vitráže nahradil překližkou a namaloval na ně obrazy na téma ukřižování Krista. Když jsme všichni obdivovali jeho umění, přiznal se mi, že tvář Panny Marie, která drží umučeného Krista, maloval podle své maminky,“ sdělil například P. Valerián v rozhovoru s historikem Františkem Kolouchem do knihy o P. Janu Bulovi.

Kamarádský vztah neskončil, ani když byl P. Jan Bula vysvěcen na kněze a vrátil se do rodného regionu, zatímco bohoslovec Valerián nadále studoval v Brně. Na Bulovu primiční mši v Lukově roku 1945 sice Valerián nemohl dorazit, opětovně ale byli nablízku po roce 1949.

Nástup do Jaroměřic a starosti o sestru
Na svaté Cyrila a Metoděje roku 1949 přijal bohoslovec Valerián kněžské svěcení a v září nastoupil na začátek své duchovní cesty. Prvním působištěm se stala farnost Jaroměřice nad Rokytnou, kam nastoupil coby kaplan. Tehdy v Československu už přes rok drželi veškerou moc v rukou komunisté a brzy se začali ostře vymezovat proti svým ideovým nepřátelům. Nastávající obtížné situace si byli vědomi také církevní představitelé. Na tuto dobu zavzpomínal P. Valerián roku 2005 v rozhovoru s badatelem a spisovatelem Milošem Doležalem následovně: „Tehdy si nás biskup Skoupý nechal zavolat a prohlásil: „Jistě víte, jaká je situace. Budou vás chtít oddělit ode mne jako od biskupa a nakonec i jednoho od druhého. Zůstaňte spojeni láskou a pak s námi nepohnou!““

Čtyřiadvacetiletý kaplan se svého poslání sice ujal v nevlídné době, ale lepší prostředí si snad ve svém prvním působišti nemohl přát. Jaroměřickým farářem zde byl v minulém díle vzpomínaný P. Jan Podveský, účastník druhého odboje a morálně pevný člověk. Kaplan Valerián okolím uznávanému P. Podveskému vypomáhal s vedením bohoslužeb v obcích přifařených do farnosti, dále si také oba zmínění duchovní ještě s kaplanem P. Janem Fikerem vymezili kompetence ve výuce náboženství. Zatímco P. Podveský vyučoval malé děti, kaplan Fikar měl na starost studentky a kaplan Valerián zase studenty. Už v tomto období se tak P. Valerián aktivně zapojil do práce s mládeží, která jej doprovázela po celý život. Otec Jan měl svojí autoritou na kaplana Valeriána silný vliv. S jistou obezřetností vzhledem k tehdejšímu dění P. Podveský s P. Valeriánem raději konzultoval veškerá kaplanova kázání a raději si je četl s dostatečným předstihem. Stačilo mnohdy pouze špatně zvolené slůvko a kněží se rázem ocitli uprostřed soudního řízení. Ostatně o tom se sám P. Valerián později přesvědčil. Na druhou stranu se ale farností údajně šířily mylné domněnky, že mladý kaplan neuvádí vlastní názory, ale pouze tlumočí slova kněze v pozadí.

Radost z kněžského svěcení a z ustanovení kaplanem v Jaroměřicích ale brzy u rodiny Valeriánů vystřídala nejistota a smutek. Na podzim roku 1949, přesněji dva týdny po nástupu P. Valeriána do Jaroměřic, zatkla Stb jeho sestru Olgu. Důvod k jejímu zajištění spatřovala bezpečnost v tom, že mladá slečna obdržela pohlednici ze zahraničí od svého kolegy. Problém však pro tehdejší režim spočíval v tom, že nadřízený Olgy, autor psaní, uprchl za hranice. Po zatčení byla Olga podrobena nátlaku a příslušníci Stb ji pobízeli ke spolupráci s nimi. Nezlomila se, odmítla. Vinou toho ji následně soud poslal na dva a půl roku do vězení. Jak později sám P. Valerián sdělil, tato okolnost vedla k jeho protirežimnímu smýšlení. „Já jsem začal trošinku tvrdě vystupovat na kazatelně a mezi děckama ve škole. Ne politicky, ale aby si udrželi tu víru v důstojnost člověka a zodpovědnost za pobyt zde, na této zemi,“ pověděl roku 2012 pro účely diplomové práce Karolíny Stonjekové.

Opětovné setkání s Janem Bulou
Když P. Josef Valerián nastoupil do Jaroměřic, už čtyři roky působil v rokytnické farnosti P. Jan Bula. Zprvu jako kaplan u váženého kněze Stanislava Lakomého, po jeho smrti roku 1949 jako administrátor farnosti. Dvě obce u říčky Rokytné, město Jaroměřice a městys Rokytnice, dělí od sebe pouze patnáct kilometrů, a tak se po krátkém čase opět shledali známí přátelé z biskupského semináře.

Do rokytnické farnosti jezdívali duchovní P. Podveský a P. Valerián zprvu každý první pátek v měsíci, aby mladému kaplanovi pomohli se správou farnosti v době odcházení kněze Lakomého. Vzájemné návštěvy pokračovaly i poté, co se P. Bula naplno chopil farnosti Rokytnice nad Rokytnou. Jaroměřičtí duchovní se sem nadále jezdívali zpovídat. Při jedné z návštěv na jaře 1951 se ale rokytnický kněz svěřil P. Podveskému a následně i P. Valeriánovi o návštěvě bývalého spolužáka Ladislava Malého. Ten se u něj 25. února ohlásil na faře s tím, že je zahraniční agent a má za úkol převést přes hranice arcibiskupa Josefa Berana. Jaroměřičtí duchovní nabádali P. Bulu, ať veškeré kontakty ihned přeruší. Podobně tak varovali také babického P. Václava Drbolu. Oba duchovní sice posléze dali na jejich rady, i tak ale skončili v rukou bezpečnosti a následně na popravištích.

Ovšem údajný agent se s žádostí o spolupráci obrátil také směrem na jaroměřickou faru. Ne však přímo, nýbrž v květnu 1951 prostřednictvím Jana Pánka z Popovic. Bývalý žák P. Podveského přinesl do Jaroměřic od Malého dopis, který dle Valeriánových vzpomínek obsahoval čtyři body. Na prvním byl P. Podveský jmenován velitelem odbojové organizace v oblasti Moravskobudějovicka, druhý bod zase určil P. Podveského jako informační spojku mezi Moravskými Budějovicemi a Třebíčí. Zatřetí Malý žádal, aby se nalezlo vhodné místo pro úkryt zbraní a poslední bod byl pro tohoto dobrodruha se sklony k alkoholismu zcela typický. Sehnat alkohol a cigarety. Zprostředkovanou žádost P. Podveský odmítl.

Z taláru do uniformy s černými výložkami
Do dění roku 1951 tak ani Valerián nikterak nezasáhl, jen skrze známost s faráři P. Bulou a P. Drbolou. O osudné střelbě v Babicích se P. Podveský s P. Valeriánem dozvěděli hned druhého dne, 3. července 1951. Když i zkušený partyzán Antonín Plichta dle svědectví jeho dcery Ludmily zkroušeně přemítal, že něco takového se nemělo stát, tak i kněží přijali tuto zprávu se smutkem. Druhého dne jel P. Podveský do Babic sloužit mši svatou, kde se již šířila protirežimní rétorika. Slovy Valeriána div že jaroměřického kněze nezačali kamenovat.

Verbálními útoky ale letní strasti roku 1951 u obou duchovních teprve započaly. Také oni byli zatčeni, ne však společně. Faráře Podveského zajistila bezpečnost už v ranních hodinách, P. Valerián byl ale v Kroměříži u svého nemocného strýce, a tak k jeho zatčení došlo až navečer. Kaplan Valerián byl už po výstupu z vlaku varován, aby do autobusu směrem do jaroměřického centra nenastupoval a jel raději dál. Že na náměstí už čeká příslušník bezpečnosti, varoval P. Valeriána také řidič autobusu, mladý duchovní se však nenechal odradit. Když pak vystoupil, vyzval ho onen příslušník, ať se ihned zastaví. Kaplan mu však jen odvětil, že pokud mu to svědomí dovolí, může klidně střílet, a v klidu pokračoval dál do kostela. Zde se navlékl do ornátu a chystal se udělit věřícím požehnání před nedělní bohoslužbou. Toho se ale za něj chopil kaplan Fiker, P. Valeriána si bezpečnost odvedla. V této situaci jej ale neopustila jakási rebelie. Na stanici SNB se kaplan smál a poukazoval, že jeho sestru zatýkalo šest chlapů a jej jako mužského pouze jeden. „Však vás smích přejde, až vás převezeme do Jihlavy,“ sdělili mu estébáci.

Jihlavská vyšetřovna StB pověstná krutým psychickým a fyzickým nátlakem, se stala pro mladého kaplana místem dočasného pobytu pouze na pár týdnů. Poté byl převezen do internačního kláštera v Želivě, kde se alespoň nakrátko opětovně shledal s P. Podveským. Narozdíl od jaroměřického faráře a moravskobudějovického děkana nebyl kaplan P. Valerián zařazen do soudního procesu kolem koláře Gustava Smetany z Litohoře. Proč také nestanul na lavici obžalovaných, si P. Valerián později vysvětloval následovně: „Až po desítkách let jsem zjistil, že v nejtěžší chvíli měl snad v můj prospěch zasáhnout jeden vlivný člen StB původem od nás z Boskovic. Moje maminka měla dobré srdce a před válkou v době hospodářské krize podporovala pravidelnými přísuny potravin mezi jinými velmi chudou rodinu v sousedství. To si pamatuji, přestože jsem tehdy byl ještě docela malý kluk. Podle hodnověrného svědka se v jednom ze členů této rodiny v padesátých letech pohnulo svědomí a bez mého vědomí mi pomohl. Možná mi ty ošatky rozdaných buchet dokonce zachránily život. Já té verzi věřím, ale také chápu, že se někomu může jevit jako podivná. Žádný ze zúčastněných nežije, a tak pravdu už zná jen sám Bůh.“

Z želivského kláštera jej státní moc přemístila v červnu 1952 do Hájku u Prahy a posléze v dubnu 1953 nastoupil k jednotkám PTP v Komárně, veřejně známým jako černí baroni. Dle osobních vzpomíněk P. Valeriána měl při nástupu pouhých osmačtyřicet kilogramů a sám doktor podotkl, „co tak s takovými vyžlaty budou dělat“. Na Valeriánův dotaz, jestli by ho tedy proto nebylo možné osvobodit, odvětil, že musí odvést všechny přítomné. V řadách PTP pracoval P. Valerián na místech jako Bánská Bystrice, Bratislava, Zvolen, Pezinok, Dubnica nad Váhom či Novaky. Vojenskou službu opustil až v dubnu 1955.

Nadále pod drobnohledem StB
Perzekuce církve ale nebyla pouze záležitostí přelomu 40. a 50. let, jak by se mnohým mohlo zdát. Katolická církev byla ze strany StB bedlivě sledována a podrobována represím také v následujících letech. Ostatně příběh P. Valeriána je toho zářným dokladem. Někdejší jaroměřický kaplan po propuštění z PTP zprvu našel zaměstnání v pro něj dobře známých Boskovicích. Ač se zde živil manuálně jako dělník na pile, nadále jej bezpečnost sledovala. To kupříkladu dokládá tajný rozkaz Ministerstva vnitra z konce března 1956 nazvaný jako Agenturně operativní práce proti Vatikánu. Svatý stolec je zde ve spolupráci se západními státy obviněn ze špionáže, ke které dle tvrzení ministerstva „využívá jednak kněží a nábožensky založených osob z jednotlivých zemí a jednak také kněží a bohoslovců, kteří z různých příčin emigrovali do zahraničí“. V tomto seznamu kněžích je obsaženo právě také Valeriánovo jméno.

Po lehkém prolomení tvrdého stalinismu v roce 1956 režim povolil a udělil P. Valeriánovi opětovný souhlas k výkonu duchovní služby. V listopadu téhož roku se stal kaplanem v Ořechově, kde působil až do roku 1961. V novém jihlavském působišti ale nevydržel příliš dlouho, kvůli rozporům s tamním církevním tajemníkem byl po devíti měsících přemístěn do Tišnova. Sám P. Valerián si i v této době dobře uvědomoval, že je nadále pod drobnohledem příslušníků StB. Ačkoliv se snažil jednat a předně tedy ve svých kázáních mluvit opatrně, roku 1962 se neuhlídal. Za své kázání v Jihlavě a Tišnově byl odsouzen na dva a půl roku vězení a zamířil do Valdic. Údajně měl svými slovy vzbuzovat mezi farníky odpor k socialismu. Na léta strávená ve vězení se však kněz v pozdějších letech neohlížel s trpkostí. „Kde jinde bych najednou potkal tolik vynikajících lidí a mohl být stále obdarovávaný jejich moudrostí? Nejen že jsem se tu po letech sešel se svým dobrodincem P. Podveským, ale na tak zvaném vatikánském bloku jsem mohl naslouchat Josefu Zvěřinovi, Otu Mádrovi, Toníku Bradnovi a mnoha dalším. Navázal jsem tam mnoho krásných přátelství. Například se slovenským jezuitou Jánem Korcem, pozdějším nitranským biskupem a kardinálem,“ sdělil před jedenácti lety Václavu Štaudovi.

Pevné sepjetí s farností Moravec
Po podmínečném propuštění v květnu 1964 nalezl P. Valerián zaměstnání opět jako dělník na boskovické pile. S uvolňováním poměrů v Československu se však začal postupně vracet do církevních služeb. Nejprve na přelomu let 1967 a 1968 vypomáhal jinému dříve perzekuovanému knězi P. Janu Dokulilovi ve Svitávce u Boskovic, naplno se k duchovnímu poslání vrátil během pražského jara. Mezi lety 1968 a 1976 působil v Lanžhotě, s jeho osobností je však pevně spojená obec Moravec na Žďársku. Právě sem byl roku 1976 přemístěn a setrval zde po následujících téměř čtyřicet let. Nutno však podotknout, že i za dob normalizace byl tento kněz nadále aktivní, zejména tedy co se práce s mládeží týče. Také proto byl stále v merku StB.

Po pádu komunismu byl P. Valerián vyhledávaným pamětníkem proticírkevních represí. I přes veškeré křivdy minulosti však někdejší jaroměřický kaplan hleděl na minulá léta smířlivě. Když v roce 2014 padla v rozhovoru s P. Valeriánem pro Katolický týdeník otázka, zda i přes násilné vytažení z duchovní služby roku 1951 je schopen děkovat, odpověděl smířlivě: „Když svůj život po tolika letech hodnotím, vidím, že všechno, co mě potkalo, dobré i zlé, bylo kupodivu velmi vyvážené a jako celek sloužilo k dobrému. Vidím, že mě Bůh obdivuhodně vedl a vždy stál při mně. Byť jednotlivé etapy vypadaly hrozivě.“ Kaplan Jeho svatosti, kterým jej v roce 2000 jmenoval papež Jan Pavel II., zemřel v úctyhodných devadesáti jedna letech 27. března 2016.

.....

Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:
DOLEŽAL, Miloš. 2005. Říkali mi babický vrah…Rozhovor s P. Josefem Valeriánem, duchovním
z Moravce, pamětníkem babických událostí a vězněm komunistických kriminálů.
Katolický týdeník 51/2005, příloha Perspektivy.
KOLOUCH, František. 2024. Babický případ. Academia.
KOLOUCH, František. 2016. Oběť případu Babice: Jan Bula (1920-1952). Karmelitánské nakladatelství.
SOJKA, Jaroslav. 2013. Mons. Jan Podveský (1909-1994): Život a působení kněze v období dvou totalit. Diplomová práce na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.
STEHLÍK, Michal. 2016. Babické vraždy. Academia.
STONJEKOVÁ, Karolina. 2012. Babice 1951 - Případová studie. Diplomová práce na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze.
ŠTAUD, Václav. 2014. Nepřiznal jsem se. Nebylo k čemu. Katolický týdeník 37/2014
Ústav pro studium totalitních režimů
Dokumentární pořady Abeceda komunistických zločinů (2009) a Mlynáři od Babic (2009).