...a přišel máj roku čtyřicátého pátého III.

Třebíčsko - Před pětašedesáti lety se psaly poslední kapitoly druhé světové války v Evropě. Území Československa bylo sice od roku 1939 okupováno, ale bojové akce se území protektorátu vyhýbaly. Na konci dubna a začátku května roku 1945 dorazila fronta i do našeho kraje. Byla to doba nejen radosti, ale i mnohých utrpení. Nahlédněme společně do kronik některých obcí Třebíčska a připomeňme si ty dny v autentických záznamech. Dnes zalistujeme v análech...

Mastník

Jaro přišlo toho roku brzy, jako by se už nemohlo dočkat naší svobody. Brambory byly zasázeny v dubnu a jetel byl ke konci dubna až tak vyrostlý, že jej vojáci kosili pro koně. V pravé poledne 5. května se rozlétla po celé zemi rozhlasová zpráva o pražském povstání. V té době byl v Mastníku a ve Starči štáb německé divize, jejíž zbytky ustupovaly před rychle se blížící Rudou armádou. Němci vezli s sebou ohromné cisterny pohonných hmot. Protože v té době začaly vzdušné boje letadel, a dokonce i bombardování, báli jsme se explozí a požárů. Odpoledne 8. 5. začala mezi německým vojskem ohromná panika. Probleskly zprávy o tom, že se Rudá armáda blíží k Třebíči. Z Kání hory jsme pozorovali, jak vysoko k nebi se zvedají mračna prachu za německými kolonami, které prchaly na západ. Z oblak se sypaly letáky, v nichž maršál Malinovskij vyzýval německé vojáky, aby složili zbraně, protože o půlnoci na 9. května vstoupí v platnost bezpodmínečná kapitulace německých vojsk na všech frontách.

Nastala noc, jedinečná a neopakovatelná v životě člověka. Němci jsou už pryč, Rudá armáda blízko, někde za lesem, a za několik okamžiků historická noc... Je opravdu těžké a složité vyjádřit naše pocity. Naši radost a naději opředenou úzkostí. Nemohli jsme se dočkat svobody, spíš srdcem než rozumem jsme my, mladí tehdy cítili velikost těch dnů a hodin.

Brzy po půlnoci přijeli první sovětští vojáci. Byl to první mírový den a žádné výstřely už nepadly. Přišli k?nám od východu, od Slavic. Přes Mastník postupoval jenom vedlejší voj, který měl ohromné množství koní. Hlavní proud mechanizovaných vojsk se valil celou noc kolem Kojetic přes Červenou Hospodu na západ. Přesto, že o půlnoci válka skončila, zaujali sovětští dělostřelci palebná postavení na západní straně lesa Roubenec. Byla to velmi výhodná pozice pro dělostřelce, ale už nebylo potřeba zasáhnout.

Babice

Ráno 8. května 1945 se v prosto-ru mezi Moravskými Budějovicemi a Čáslavicemi strhla letecká bitva. Bojovalo se i nad Babicemi a Bolíkovicemi. Bitvou byly nejvíce postiženy Čáslavice a Loukovice, kde řada lidí přišla o život nebo byla zraněna a v Čáslavicích vyhořela i některá stavení. Letecké souboje pak byly na programu po celý den. V 19 hodin začaly projíždět ruské tanky Lesonicemi, jak přijely od Jaroměřic a pokračovaly na Martínkov a Cidlinu. V Babicích se ruské tanky objevily až 9. května v 8 hodin ráno. Projely vsí a pokračovaly do Bolíkovic. Večer přijelo do Babic deset vozů asi se čtyřiceti ruskými vojáky, kteří se ubytovali v domě č. 18. Ráno 10. května zase odjeli. Za chvíli se v obci objevilo dalších osm vojáků, kteří žádali, aby je někdo odvezl do Markvartic u Telče.

Dopoledne 12. května přivezli Rusové do Babic zastřeleného Němce z Lesonic. Dali ho do rakve a jen tak bez pohřbu ho pochovali.

Na den 16. května byl vyhlášen zákaz vstupu do lesů. Rusové totiž tento den honili Němce, kteří se po 8. květnu v babických lesích ukrývali. V sousední Cidlině večer přepadlo šest Němců hájovnu. Hajný utekl oknem, ale jeho žena nestihla zmizet a musela Němcům dát brambory. Z této skupiny se Rusům podařilo chytit jen jednoho muže. Byl jím Mezník z Miroslavi, který před válkou sloužil v babické hospodě.

Dne 2. června přivezli ruští vojáci do Babic svého mrtvého spolubojovníka, který zemřel při autonehodě na státní silnici u Lesonic. Než byl hrob vykopán, zvonil z kostela zvon. „Pak přišel kněz s průvodem, nesli kříž a lucerny, a za soumraku vykonal s lidem z vesnice modlitby pohřební. Před spuštěním do hrobu dali mrtvole do každé ruky ruský praporek, víko přirazili, pak rakev spustili do hrobu. Při tom vojáci, co ho přivezli, stříleli ze strojní pušky a naši, co měli pušky, také stříleli. Pak jsme zazpívali Kde domov můj a Nad Tatrou se blýská. Po těchto hymnách se zase střílelo, pak rozchod. Celý pohřeb při večerním příšeří působil dojímavě,“ zapsal do kroniky František Plichta.

Kněžice

9. května 1945 byl pěkný slunný den. V naší obci byl svátek. Vynášely se židle a lavičky na náves, hloučky postávaly, všichni žili v radostném očekávání. Němci byli pryč, vzduch jako by se vyčistil. A nyní přišlo to, co všichni s takovým napětím očekávali. Bylo půl jedenácté dopoledne, když někdo vykřikl: „Rusi jedou!“ Na návsi změť lidí a u radnice od Okříšek směrem k Brtnici zatáčí malé polopásové vozidlo, ukořistěný německý průzkumný vůz. Kromě řidiče byli na autě dva rudoarmějci s automaty. Udýchaný doháním u školy auto a stěží volám: "Zdrastvujtě, tovarišči" Ochotné paže mi pomáhají na vůz. U kostela přisedá ještě přítel Václav Veleba. Poprvé v životě slyšíme ruské slovo z úst ruského člověka. Bratři z Východu. Menší postavy, typické ruské blůzy, ušanky, usměvavé, opálené tváře. Žlutozelená barva uniforem se zřetelně liší od modrozelených německých. Tiskneme si ruce, objímáme se, plácáme si po ramenou. Z křoví u Ráčkových na nás mává partyzánská hlídka. Držíme se s Vaškem kolem krku a zpíváme Kolíne, Kolíne... Rusové se usmívají. Ujíždíme značnou rychlostí. Kolem nás se míhají stromy oděné novou zelení, svěží pažit ozimin a luk střídá se s hnědými obdélníky jařin a nasázených bramborů. Tu a tam leží v příkopech ohořelá auta. Z trosek ještě stoupá kouř. Zastavujeme se na silnici U Františka. U rybníčka je několik opuštěných německých vozidel. Běžíme tam. Všude je plno Rusů. Mluví, běhají, pokřikují na sebe. Pokoušejí se vozidla uvést do chodu. Ne u všech se jim to daří. Němci, pokud stačili, všechna vozidla ničili. Nepoškozená auta vlekou na laně k silnici. Je příležitost vyzkoušet si několik vět, naučených potají v letech protektorátu. Kolem dokola poházen materiál všeho druhu. Na každém kroku zakopneš o přilbu, cihlu, chleba, krabici s poživatinami, ruční granát či nezajištěnou pušku. Po trávníku se povalují německá vyznamenání, železné kříže všech stupňů i ritterkreutz bys snadno našel. Jít do zajetí s vyznamenáním se nikomu nechtělo. (Jiskra, 1978)

Jemnice

Počátkem roku 1945 se objevily ve městě zprávy o činnosti partyzánů v okolí, kdy došlo k přepadům trafik, četnických stanic a obecních úřadů. V lednu přijížděly do Jemnice první transporty německých uprchlíků z?východu. Jednalo se většinou o starší lidi a ženy s dětmi, kteří však stále věřili ve vítězství Hitlerových nových zbraní. Od počátku roku se také v Jemnici organizoval národní výbor, v?jehož čele stál Jan Doležal, ředitel tehdejší hlavní školy. Němci ve městě údajně o jeho existenci věděli, ale nechávali jej bez povšimnutí. V polovině dubna 1945 se v zámku ubytoval štáb německé armády v čele s plk. Kozmannem. Majitel zámku Pallavicini, který sem uprchl ze svých statků z Maďarska, naložil svoji rodinu na formanský vůz a dále prchal na západ. Obyvatelstvo očekávalo obranná opatření, avšak práce na zákopech byly zastaveny, takže bylo zřejmé, že se Jemnice bránit nebude.

Když došly do Jemnice zprávy o povstání v Praze 5. května, byl vydán Němci zákaz vycházení po 9. hodině večer, ale zástupci přípravného národního výboru dosáhli jednáním s komisařem města a velitelem posádky, že zákaz byl odvolán a bylo povoleno vyvěsit československé vlajky. Zároveň bylo obyvatelstvu ohlášeno složení národního výboru. Protože následující dny procházely městem kolony prchajících Němců, bylo nařízeno, aby byly vlajky staženy. Od Třebelovic a Slavíkovic procházely Jemnicí prchající jednotky německé armády, které se zbavovaly výstroje a výzbroje. Skupina záložních důstojníků vytvořila na radnici čtyři čety, které měly zajišťovat svoz nalezených zbraní. Dne 9. května 1945 bylo město Jemnice osvobozeno, když první oddíly Rudé armády vstoupily do města bez boje v 8 hodin ráno, aby pokračovaly dále směrem na západ. Teprve další oddíly zůstaly ve městě ubytovány. Následujícího dne 10. května byl proveden zájezd Jemnických do pohraničních německých obcí k zabavení zbraní. Místní Němci byli zatčeni a čekal je soud za jejich chování za okupace.