Horácké novinyVychází každý týden v úterý a v pátek. Objednávka předplatného
Miroslav Skalický zvaný Skalák.
(foto: Ivo Nechvátal)

Cenu Příběhů bezpráví dostane Miroslav Skalický - Skalák

31.10.2011

Meziříčko, Praha - Společnost Člověk v tísni pořádá letos už po sedmé projekt Příběhy bezpráví. Součástí zahájení tohoto projektu 1. listopadu v pražském kině Lucerna bude i předání Cen Příběhů bezpráví 2011. Jedním z letošních laureátů je i Miroslav Skalický zvaný Skalák, který v současné době vlastní mlýn u Meziříčka, kde pořádá vyhlášené undergroundové sešlosti. Na cenu jej navrhli studenti plzeňského gymnázia na Mikulášském náměstí (Skalák je plzeňský rodák) a my vám nyní přinášíme zkrácenou verzi jejich nominačního dopisu.


CARMEN
Život Miroslava Skalického přezdívaného Skalák je pro nás příkladem Havlova „života v pravdě“, věrnosti sobě samému, vnitřní svobody a nezávislosti na establishmentu jakéhokoliv typu. Narodil se v roce 1952 v Plzni, kde se vyučil tesařem. Už od dětství projevoval svobodného ducha i smysl pro humor, o povaze režimu neměl především díky rodičům žádné iluze. Jeho první „záškodnickou akcí“ byly návštěvy služebny Veřejné bezpečnosti, kde s kamarádem nahlásili ztrátu deseti haléřů a žádali příslušné orgány o zaprotokolování a patřičné vyšetření. V roce 1968 se přestěhoval do Chomutova a rychle se zapojil do života severočeské undergroundové komunity. Začal psát texty, ale nikdo je nechtěl hrát, zdály se příliš provokativní, proto si (navzdory faktu, že neuměl hrát na žádný hudební nástroj) založil vlastní kapelu Hever and Vazelína Band. Její vtipné, syrové a přímočaré texty provázely undergroundovou komunitu celou normalizaci. Martin Jirous vzpomíná, jak ho dokonce dva bachaři v kriminále požádali, aby jim zazpíval Skalákovu píseň Červený vejložky (předtím ovšem za zpěv napařili Jirousovi zvláštní trest). Nejpopulárnější písní Heveru and Vazelíny se stala Tesilová verbež.

V prosinci 1975 spolu s Karlem Havelkou a Františkem Stárkem zorganizoval Večer poezie a hudby v Přešticích u Plzně. Náplní bylo promítání filmů, čtení Zprávy o 3. hudebním obrození jejím autorem Ivanem Martinem Jirousem a následně vystoupení muzikantů ? Svatopluka Karáska a Charlieho Soukupa. Skalák podle obalu desky Franka Zappy vyrobil pozvánku a do Přeštic pozval řadu přátel ze severních a západních Čech. Za to byl spolu s Havelkou a Stárkem v červenci 1976 v první fázi tzv. procesu s Plastic People odsouzen, na Borech měl strávit osmnáct měsíců nepodmíněně.

Odvolací soud zkrátil trest na polovinu, Skalák jej strávil v dolech ve Zbůchu. Těsně před propuštěním se postavil proti tomu, aby ho ostříhali, výsledkem bylo čtrnáct dní v korekci, jejíž podmínky připomínaly padesátá léta. A samozřejmě, že ho nakonec ostříhali, ale vlasy alespoň tajně vylovil z odpadkového koše, má je schované dodnes. Po návratu z vězení spolu s Karlem Havelkou - Kocourem, Františkem Stárkem ? Čuňasem a dalšími koupil dům na Nové Vísce u Chomutova. Víska se na řadu měsíců stala příkladně fungující nezávislou undergroundovou komunitou, kam se na víkendové koncerty či přednášky sjížděly stovky lidí, to vše samozřejmě za bdělého dozoru státní i veřejné bezpečnosti. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a dál obtěžoval „orgány“ svými námitkami proti porušování občanských a lidských práv, dokladem je dopis soudci jeho procesu Telínovi či reakce na estébácký publicistický pořad „Atentát na kulturu“, v němž státní televize ovládaná politickou policií představila skupinu Plastic People of the Universe a další undergroundové kapely jako spolek opilců, narkomanů a špinavých deviantů řízených západními špionážními centry.

Podílel se na vydání prvních dvou čísel časopisu Vokno, ale v roce 1980 začala StB intenzivně vyhrožovat jeho rodině včetně malé dcerky. Znechucen poměry v zemi, kde drtivá většina lidí držela pusu a krok, a naplněn obavami o osud rodiny emigroval do Vídně, kde se rychle zapojil do práce na podporu opozice v Československu. I zde ale musel překonávat počáteční nedůvěru „spořádaných“ exulantů k „máničkám“. Velkou oporou mu byli Pavel Tigrid a Karel Schwarzenberg. Skalák organizoval pašování exilových časopisů do vlasti, v létě objížděl jugoslávské pobřeží a rozdával československým rekreantům časopisy Svědectví a Listy, podílel se na protestních akcích proti porušování lidských práv v ČSSR. Při návštěvě komunistického prezidenta Gustáva Husáka například polepil cestu z letiště do středu Vídně tisíci stylizovanými zatykači.

Po listopadovém převratu koupil na Vysočině rozbořený mlýn a dvacet let ho přestavoval. Dnes je Skalákův mlýn v Meziříčku u Želetavy nejen svědectvím architektonicky odvážného ducha specificky inspirovaného Gaudím, ale především místem, kde se každoročně setkávají lidé věřící, že undergroundu neodzvoní v žádném režimu a bude ho stále třeba. Ve mlýně se každoročně pořádá festival Magorovo Vydří a řada dalších akcí. Skalák poskytuje prostor hlavně mladým začínajícím kapelám včetně technařů. I když sám techno nemá rád („chodím tu se špunty v uších“), dobře si pamatuje, jak těžko si alternativní hudba hledá místo na slunci. Zášť k jinakosti a odlišnosti nebyla specifikem komunistů a těch, kteří by chtěli diktovat, co je v umění „krásné“ a „správné“, je bohužel v každém režimu dostatek. Svým otevřeným přístupem k alternativě si vysloužil nenávist velké části místní komunity a je po léta šikanován samosprávami okolních obcí a řadou místních lidí. Skalák vše snáší se stoickým klidem ? výhružky vypálením mlýna, řada neodůvodněných udání na policii, administrativní obstrukce, pomluvy a zášť vůči obyvatelům mlýna včetně psa a koz nejsou v jeho životě nic nového, ustál už ale horší věci.

Ze všech výše jmenovaných důvodů bychom byli rádi, kdyby právě on ? nenápadný a neokázalý hrdina ? získal vaši cenu.

Autor: red
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk