Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného
Busta Jana Zahradníčka od M. Vlčka, Mastník č. 20
(foto: rz)

Dvojí výročí Jana Zahradníčka

03.02.2020

Narodil se 17. ledna 1905 v Mastníku do rodiny sedláka a hospodského Tomáše Zahradníčka.

Zemřel 17. října 1960 při převozu z Uhřínova do třebíčské nemocnice na katastru Vlčatína, kde dnes stojí kaplička s pamětním kamenem. Absolvent třebíčského gymnázia záměrně nedokončil Filosofickou fakultu KU, protože se nechtěl stát profesorem. Spíše uvažoval o knihovnické dráze. Nakonec se stal spisovatelem a překladatelem, jak se říká, na volné noze. Napsal na pětadvacet básnických sbírek a bibliofilsky vydaných básní. Poslední dvě sbírky, Dům strach a Čtyři léta byly napsány během vězení a rekonstruovány až posmrtně. Mimo básně vydal drobnou knížku próz a přednášku Náš kraj a kniha. Mimo překlady významných autorů, k nimž se druží F. Hölderlin, R. M. Rilke, P. Claudel aj. Měl také výrazný podíl na úpravě překladu Dantovy Božské komedie. Nebránil se ani překladům kvalitní dobrodružné literatury. Knížky, které překládal pro výdělek, podepisoval pseudonymem Josef Hobza. Byl nejen skvělý básník a znalec kultury, ale měl i dobrý politický přehled a spolu s přáteli dokázali odhadovat politickou situaci daleko do budoucnosti. Jeho nesporný vliv na mládež a jeho neskrývané názory vedly k dlouholetému věznění. Stále aktuální je jeho básnické dílo i úvahy, jak dokládají např. tyto úryvky:


Žijeme ve světě, který možno snad nejvýstižněji charakterizovat slovy Maxe Picarda jako útěk před Bohem. Rytmus našeho života se nezadržitelně zrychluje, přibývá mu na zběsilosti, čím více se jeví tento spěch nesmyslným. Marně bychom hledali jeho smysl, marně bychom se ptali utíkajících na jejich cíl, útěk se stal sám sobě účelem. Jsou prostě na útěku, a neví se už dobře, odkud a před kým utíkáme a kam utíkáme. Zbývá jen útěk, a jestliže tvrdil Péguy, že se svět změnil méně od doby Kristovy než za posledních třicet let, která uplynula od jeho dětství, mohly bychom ho my, současníci katastrofálních převratů, které jsou také jen částí obecného údělu, přetrumfnout tvrzením, že se svět změnil více za poslední tři čtyři léta než za celou éru křesťanství. Důsledky tohoto zjevu, který Picard takto označil, pronikají do všech oblastí našeho života a pozměňují jej. Věci a děje ztrácejí úměrnost, jedny se rozrůstají do obludných dimenzí a druhé vedle nich chřadnou. Vezměme si rozvoj průmyslu a vezměme si moderní válku, oba tyto zjevy, které spolu váže patrná vzájemnost, možno-li vůbec ve světě útěku mluvit o vzájemnosti, nabývají takových rozměrů, že vůbec přesahují lidské slovo. Nelze je slovem obsáhnout a slovem zažehnat, jsou každý den větší. A vezměme si vedle nich věci tak dávné a neměnící se, jako je rodina a jako je básnictví, zjevy zdánlivě tak od sebe vzdálené, a přece k sobě patřící, zjevy prvotné – z doby, kdy lidstvo ještě neutíkalo. Jak se jim daří dnes, jak se jim daří na útěku? Neboť útěk se stal všeobecným, strhuje s sebou všechno. Je na útěku rodina a je na útěku básník a nedaří se jim dobře. …

Rodina je částí svého bytí ponořena do věčnosti, věci a tváře se v ní míjejí i trvají, zatímco se svět ve zběsilém útěku žene kolem, střídaje rychle své bohy a bůžky, v rodině vládne postoj úcty k tomu, co zůstává. Na této úctě, na úctě k tomu, co opravdu bylo (na rozdíl od toho, co se jen zdálo a zmizelo jako včerejšky bez zítřků) a co vydalo svůj plod, na lásce dvou lidí, z které vzešlo dítě, je rodina založena. Proto také tam, kde tato úcta přestává, přestává rodina a začíná rozpad a útěk. Příčiny tohoto rozpadu nestačí hledat v rozpadu mravním, který je sám následkem příčin hlubších, následkem znevážení a zlehčení života vůbec, braní na lehkou váhu té drahocenné tkáně, z které jsme utvořeni. Ten pocit posvátnosti všech věcí života, který patří k člověku tak jako jeho vzpřímená chůze, zdá se podlomena v tomto světě útěku, který jej bez skrupulí udupává. Proto není lehké a žádá si přímo hrdinství setrvat při rodině, když všechno směřuje k tomu, aby byla likvidována. …

Člověk je ve zvláštním postavení. Je příliš sláb, aby dosáhl svého cíle svými vlastními silami. K tomu, aby došel své plnosti, potřebuje instituci, a to celé sítě institucí. A zde právě číhá nebezpečí; ve chvíli, kdy člověk zeslábne, snaží se tyto instituce obrátit proti němu, a místo aby mu sloužily, spoutávají ho a nutí ke služebnosti. A tu člověk buď strčí hlavu do chomoutu a poslouchá toho, čemu měl sám rozkazovat, podvolí se a nechá za sebe rozhodovat, anebo se vzepře, trvaje na své svobodě. Víme všichni, že je snadnější to první než to druhé. Je lehčí a bez rizika podvolit se institucím, které se zatím rozrostly a scelily v téměř neproniknutelnou síť zřízení státního, všechno racionalizujícího, všechno registrujícího, všechno předvídajícího. Podvolit se a nechat jim na starosti všechno od narození až po pohřeb. Ať rozhodnou, kde a jak budu bydlet a pracovat, co budu na sobě nosit a jak budu zaopatřen na stará kolena, kdy a jak se budu ženit a vychovávat děti, ba i kterou ruku mám zdvíhat a co si mám myslet a mluvit, co mám mít v lásce a co v nenávisti. Na nic nebude zapomenuto, jenom svobody je se třeba zříci. Snad jsou lidé zmatky a válkami posledního desetiletí tak unaveni, snad se cítí ve své hmotné existenci tak nejisti, že se dost ochotně vzdávají té královské výsady synů božích. Jisto je, že o svobodu člověka se vždycky činily úklady, ale ještě nikdy se jí lidé tak snadno nezříkali.

Ti však, kteří trvají na své svobodě, to mají mnohem nesnadnější, protože svoboda je boj. Svoboda se nepožaduje, svoboda se tvoří každou chvíli v ustavičném aktu osvobozování. Svoboda, kterou mám dnes, musí být znova dobývána zítra, člověk svobodný má před sebou ustavičně nejistotu na rozdíl od člověka zotročeného, o kterého je jednou provždy postaráno….

Moderní stát, říká Bernanos, toť všeobecné zbrojení, toť všeobecná válka, a ještě nikdy se neprodávalo maso Chudého tak pod cenou jako na jatkách současných bojišť. Postavení rodiny ve světě takto řízeném je ovšem jak jen možno svízelné, lidské rodiny, to jsou ještě poslední ostrůvky naděje a svobody ve spoutaném světě, který přestal doufat. Ze všech stran na ně doráží nevlídnost, a nabízejí-li se jim nějaké výhody, možno se vždycky nadít, že jsou to dary danajské a že se v nich skrývá nějaká záludnost, která je usiluje o něco připravit.

Úkol rodiny podle státu je omezen na to, aby dodávala pracovníky a vojáky, a potud snad ještě se může dočkat od státu jakési podpory. Ostatního, jako třeba výchovy dětí, se má zříci. Jsou to výsady vesměs tak staré jako lidské pokolení, proti nimž požadavky moderního státu působí jako nezávazné výmysly. Jestliže však být moderní znamená ničit všechno to, co krásného a zdravého se nám zachovalo z minulosti, tedy je třeba mít odvahu býti nemoderní, protimoderní. Raději snést toto označení, zatím ještě potupné, než se vědomě a dobrovolně účastnit soustavné demolice, která prolézá všemi směry a ze všech stran. Rodina, ve které jsme strávili své dětství a která je a zůstane zdrojem vší poezie, protože zůstává pramenem naděje a svobody, místem nejúžasnějších dobrodružství a nejkrásnějšího hrdinství oběti a odříkání, nemůže být nahrazena a vyvážena žádným jiným zařízením, byť sebedůmyslnějším, a její nepřítomnost zůstává jen místem pláče a neztišeného stesku. Kdykoli se k ní obracíme, kdykoli do ní vstupujeme, dýchá nám do tváře, přes všechnu bídu a narušenost, prvotní teplo lidského rodu a oblažuje nás třpyt Betléma s tvářemi hovádek a se zpěvem andělů. …

Zatím však rodina je a zůstává záležitostí Chudého, po jehož zádech se valí všechny pohromy, jím nezaviněné a jeho ohrožující. Vzpomeňme si však na krásné verše Péguyho, že vždycky bylo více oráčů nežli žoldnéřů a více věrnosti nežli zrady. …

Žijeme v dobách, kdy pochybení každého z nás by mohlo mít nedozírné následky pro všechny ostatní. Bylo tomu tak nepochybně vždycky, jenže dnes si tuto solidaritu, která se šíří daleko do minula a daleko do budoucna, se zvláštní ostrostí uvědomujeme, a tím, že si to uvědomujeme, bereme na sebe mnohem více odpovědnosti, než nesli ti, kteří tu šli před námi.

(Útěk před Bohem).

(RZ)

Autor: rz
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk