Horácké novinyVychází každý týden v úterý a v pátek. Objednávka předplatného
Čistírna odpadních vod v Třebíči.
(foto: ap)

Hedbávný: Voda dnes stojí tolik, kolik stojí její výroba

07.12.2017

Třebíč (ap) - Třicetileté fungování Jaderné elektrárny Dukovany je pro někoho možná překvapivě úzce spojeno i s vodárenským systémem na Třebíčsku, jehož některé části letos slaví kulatá výročí. Povídali jsme si o nich s ředitelem třebíčské divize Vodárenské akciové společnosti (VAS) Jaroslavem Hedbávným.


I laik si asi řekne, že prvorepublikový vodovod z heraltických lesů nemohl stačit Třebíči, která se z dvacetitisícového města v souvislosti s výstavbou dukovanské jaderky během několika let rozrostla na 40 tisíc obyvatel.

Je to tak, začala se jevit potřeba velkého vodárenského systému, který by obhospodařoval většinu měst a obcí okresu. Tradiční studny a vrty na vesnicích už také přestávaly stačit. Vznikl oblastní vodovod, pro který se zdrojem surové vody stala Vodní nádrž Vranov.

Před 35 lety, tedy v prosinci roku 1982, dotekla první voda z Vranovské přehrady do Třebíče.

V předchozích letech už Třebíči nepostačovala ani nádrž Mostiště a také provizorní úpravna vody z nádrže Lubí produkovala velmi nekvalitní vodu. Takže kritický nedostatek vody v podstatě urychlil zprovoznění nového vranovského přivaděče.

Před dvaceti lety, na podzim roku 1997 se na oblastní vodovod z Vranova a úpravnu vody ve Štítarech napojila i Jemnice.

Tehdy to mělo obrovský význam, protože Jemnice měla do té doby dva zdroje vody, původní historický podzemní zdroj a provizorně vybudovaný zdroj z rybníka Nový. Problémy tam byly velmi podobné jako z třebíčského Lubí. Kvalita vody z rybníka Nový byla velmi špatná, na hraně vody pitné. Navíc v té době byla v Jemnici ještě armáda, takže spotřeba vody tam byla obrovská. Vyhlašovaly se tam regulace, zákazy umývání aut, zalévání zahrádek atd. Na přivaděč se proto napojily i blízké obce jako Dešov, Mladoňovice a Třebelovice až po Budkov a hlavně město Jemnice, což umožnilo odstavit problémové místní zdroje.

O tři roky později se něco podobného opakovalo i v Náměšti nad Oslavou.

Náměšť měla také svůj problematický podzemní zdroj vody v oblasti Jedova. V prosinci roku 2000 proto byla napojena na vranovskou vodu i Náměšť nad Oslavou.

Spoustu věcí v souvislosti se zásobováním pitnou vodou na Třebíčsku bereme dnes jako samozřejmé, ale ony zas tak samozřejmé nejsou, že?

Dnes zní třeba nepochopitelně, že do roku 1977 byla na okrese jen jedna čistírna odpadních vod, a ta byla v Náměšti díky letišti a výstavbě sídliště pro vojsko v 60. letech. Odpadní vody ze všech ostatních měst a samozřejmě i obcí okresu končily většinou v tocích.

Vzpomínám si, že jsem se jako kluk v 70. letech podivoval, proč už se nedá koupat v řece Jihlavě na třebíčské Polance, když na fotkách z první republiky bylo vidět, že se tam koupaly davy lidí.

Před čtyřiceti lety byla v řekách šedá voda a zmizely z nich ryby i raci. To tehdy byl „normální“ stav. Pak bylo ze zákona rozhodnuto, že nejprve musí své odpadní vody čistit velká města, menší města a nakonec i malé obce. Výsledek je ten, že se zejména v posledních 25 letech podařilo vybudovat na území okresu téměř 50 čistíren odpadních vod - a na kvalitě toků je to vidět. Vracejí se do nich ryby a už se dají najít i raci ve vodách. To před čtyřiceti až třiceti lety normální nebylo.

I kormoráni už mají v řekách co žrát.

Ano, ale to je zase jiná věc.

Dá se nějak chemicky vyjádřit, jak moc je to velké zlepšení v kvalitě vody?

Ředící poměr je obec od obce různý, ale především chci zdůraznit, že byla a je velká snaha snižovat znečištění vod dusíkem a fosforem. To byly živiny, způsobující třeba i zarůstání vodních toků. Vodárny a svazek obcí tak vlastně plní i zákonnou povinnost každého občana při likvidaci odpadních vod. Kdyby to měl dělat každý člověk sám za sebe, třeba vyvážel svoji jímku na čistírnu, vyšlo by ho to podstatně dráž, než dnes činí stočné. To je potřeba si také uvědomit.

Svazek obcí „Vodovody a kanalizace Třebíč“ a „Vodárenská akciová společnost“ oslaví v příštím roce 25 let. A z různých stran slyším, jak je dobře, že jste české seskupení. Pamatuji dobu kolem roku 1993, kdy přijeli na Vysočinu, do kulturního domu ve Žďáru, zástupci francouzské firmy Lyonnaise des eaux v čele s jejím prezidentem. A tehdy nám tam promítáním diapozitivů předváděli, jak perfektně fungují jejich vodovody a čistírny v Paříži a okolí. A u nás že prý to bude také tak – až je pustíme do našeho vodárenství. Jejich předkové byli bankéři, hlavní mozky všech velkých spekulací už za vlády francouzského krále Ludvíka XVI.

Váš daleký historický exkurz ponechávám bez komentáře. Ale je to tak, že do roku 1993 existoval státní podnik Jihomoravské vodovody a kanalizace. Státní podnik se tehdy rozdělil na dva subjekty. Největší část jeho majetku, tedy vlastní vodovody, kanalizace, potrubí, úpravny vody, čistírny, vodojemy, to všechno přešlo přes Fond národního majetku na obce a města. V našem případě se na Třebíčsku tyto obce seskupily ve svazek, který logicky kopíroval vodárenský systém oblastního vodovodu. Svazek dnes 124 obcí „Vodovody a kanalizace Třebíč“ je tedy ze zákona vlastníkem vodovodů a kanalizací a musí také plnit určité zákonné povinnosti.

Třeba zajistit obnovu, modernizaci nebo investice do vodárenství.

Přesně, tak. Samozřejmě ale musí hlavně zajistit dodávku vody občanům.

Ze zbytku státního podniku vznikla Vodárenská akciová společnost.

Ano, to jsme my (VAS), v našem případě její divize Třebíč jako provozovatel a smluvní partner svazku. Princip je jednoduchý, vodárenská společnost si pronajímá zařízení od svazku obcí a zajišťuje provoz, opravy, údržby, dodávky vody zkrátka veškerý servis.

Běžného odběratele na tom všem zajímá hlavně, kolik zaplatí, tedy výše vodného a stočného.

Je třeba říct, že za doby existence státního podniku byla cena vody dotovaná. Tehdy občané platili pouze deset (!) procent reálné ceny vody. Už tehdy se ale nákladová cena za kubík vody pohybovala kolem deseti korun (!!), rozdíl hradil stát.

Někdo by mohl říct, že to bylo velké dobrodiní socialistického státu, pokud 90 procenty cenu vody lidem dotoval.

Opět bez komentáře. Výsledkem bylo, že za socialismu, a až do roku 1993, občan platil šedesát haléřů za vodné a dvacet haléřů za stočné, tedy osmdesátník.

To při běžném platu dělníka v 80. letech, kolem 1800 Kč měsíčně, znamenalo, že rodina ve svém rozpočtu prakticky nemusela brát v úvahu platby za vodu.

Není mou věcí to politicky komentovat. Ale je to tak, necelou korunu byla cena pro koncového odběratele, ale nákladově to bylo deset korun, to je potřeba znovu zdůraznit.

Privatizace vodárenství měla pro kapsu odběratele zkrátka ten velký negativní dopad, že se cena vody, řečeno slovy ekonoma, z dotované dostala na nákladovou.

Je pravda, že voda dnes stojí tolik, kolik opravdu stojí její výroba. Tedy kolem dnešních 90 korun. Pro obyvatele to bylo velké zdražení, ale z hlediska skutečných nákladů to bylo zdražení úplně stejné jako u všeho ostatního, tedy zhruba desetinásobné.

To se nerado slyší, vysvětlujte to nemajetným.

Podle různých sociologických analýz se dnes za sociálně únosnou považuje ještě cena za kubík vody kolem 100 Kč. Pro Kraj Vysočina a pro rok 2018 je to 110,- Kč/m3.

Z čeho všeho se vlastně cena vody skládá?

Zjednodušeně řečeno – ze čtyř základních částí. Zhruba čtvrtinu činí poplatky státu, třeba daň z přidané hodnoty nebo poplatky za odběr podzemní nebo povrchové vody a poplatky za vypouštění. Další zhruba čtvrtinu ceny vody tvoří nájemné, které jako vodárenská společnost, tedy provozovatel vodáren a kanalizací, platíme jejich majiteli - svazku obcí a měst. Svazek pak tyto peníze použije na obnovu vodárenské sítě, je to jeho povinnost ze zákona.

A jsme u čertova kopýtka privatizace, to je ten moment, kdy mohou jinde v republice z nájemného odtékat velké peníze zahraničním vlastníkům vodáren.

Přesně tak, ale protože my, tady na Třebíčsku, jsme české sdružení obcí a český provozovatel, nejde jinam jediná koruna z peněz, které se tady vytvoří, neteče nikam do zahraničí.

Třetí částí z ceny za vodu je zisk, ten se dlouhodobě pohybuje jen kolem dvou procent z ceny a používá se především na sociální fond a na drobné investice provozovatele.

A zbývající necelá polovina z ceny vody?

Tu tvoří provozní náklady, tedy elektrická energie, mzdy pracovníků, chemikálie, služby, revize, doprava, pohonné hmoty, likvidace vodárenských a čistírenských kalů atd.

Takže tvrdíte, že veškeré peníze se točí tady u nás na Třebíčsku a Vysočině, nic neodchází do zahraničí? Vím, že to bylo díky tomu, že jste před několika lety z VAS vyplatili ony francouzské akcionáře z Lyonnaise des eaux. Už i naše bezpečnostní služby a prozíraví ekonomové poukazují na to, jak bylo naivní, zbavit se v Klausových časech vlády nad naší vlastní vodou, kterou pijeme.

Já s tím názorem také souhlasím. Dokladem toho je snaha i jinde v republice odkoupit podíly, které mají ve vodárenství zahraniční společnosti. Aby se voda v Česku vrátila do českých rukou. Už se zkrátka leckde jinde poznalo, že místo toho, aby peníze tekly do obnovy našich vodovodů a kanalizací, tekly do kapes zahraničnímu vlastníkovi.

Autor: ap
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk