Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného

Když cesta je cílem

05.08.2013

Třebíč - Dokončili vysokoškolská studia, ale do pracovního procesu se jim ještě nechtělo. Neznamená to ale, že by zaháleli. Mladí cestovatelé z Ledče nad Sázavou, Ondřej Bárta a Jiří Kroužek, toužili cestovat, poznat přírodu, lidi i sebe samotné. Plánovali si euroasijskou pouť, kterou chtěli zdolat autem, ale také pěšky nebo na kole. Tachometr minibusu VW Transporter T3 z roku 1990, který za deset tisíc korun pro cestu pořídili, ukázal na konci cesty asi o 38 tisíc kilometrů víc. Na kole a pěšky pak dali dva další tisíce kilometrů. Na cestu vyrazili 2. prosince 2012 a domů se vrátili teprve 31. července 2013. Jednou z jejich posledních zastávek na cestě domů byla i Třebíč.


Kdy vznikl plán téhle cesty?

Asi před rokem a půl jsem se rozhodli, že si uděláme takový výlet. Našetřili jsme nějaké peníze, koupili jsem auto a vyrazili jsem. Měli jsme v plánu dojet někam do Thajska, tam auto prodat a letecky se vrátit domů.

Ale letadlem jste na Karlově náměstí v Třebíči nepřistáli, auto máte pořád.

Cíl jsme od začátku neměli úplně jistý. Původně jsme sice chtěli do Thajska, ale překročit Barmu, která je nad Thajskem, je problematické a drahé. Turistům to není úplně otevřená země. Poté, co jsme zjistili, že to asi nepůjde, to bylo někdy v březnu, jsme začali plánovat cestu domů stejnou trasou přes Pákistán a Írán. Měli jsme ale problémy s vízama. Nakonec jsme potkali skupinu cestovatelů ze Švédska a Francie, která dávala dohromady žádost pro přejezd Barmy. Strašně se to vleklo, takže jsme se na to vykašlali. S jinými cestovateli z Francie jsme si alespoň udělali zajížďku přes Tibet, kam je také obtížné se dostat. Domů jsme jeli přes Kyrgyzstán, Kazachstán a Rusko.

Navštívené země jste poznávali i jinak, než jen skrz přední sklo automobilu?

Měli jsme s sebou kola a různé hračky na horolezectví, podařilo se nám sehnat sponzory na outdorové vybavení, takže jsme měli dobré stany a spacáky. Nechtěli jsme to pojmout jen jako automobilový výlet, jen sedět za volantem.

Proč jste si na cestě domů udělali zastávku v Třebíči?

Protože jsme tady měli velkého fanouška, který nás celou dobu podporoval.

Kde se o vašem dobrodružství mohou lidé dozvědět víc?

Na webové stránce cestajecilem.cz jsou informace, fotky, reporty. Je tam vidět celý náš příběh. Pak chceme udělat prezentaci fotek s nějakým vyprávěním. Už máme i pozvánky do škol. Kupodivu ta cesta měla velký ohlas, i když jsme si původně jen založili účet na facebooku, pro kamarády, abychom měli kam dávat fotky.

Jak to vypadalo s dostupností techniky během vaší cesty?

Byli jsme překvapení, jak je to všude vyspělý a jak není problém s internetem. Ale samozřejmě internet byl pomalejší skoro všude. A některé oblasti byly od internetu odříznuté úplně, konkrétně západ Pákistánu. Tam je to vyloženě středověk, asi nejchudší oblast, kterou jsme navštívili. Podobné to bylo v některých oblastech Tibetu.

Báli jste se během cesty o své zdraví?

Naštěstí se nám takové situace vyhýbaly. Vyrazili jsme bez očkování, i když jsme se pohybovali i v tropických oblastech, kde je malárie. Ale měli jsme hodně problémů s autem, které jsme pořád opravovali. V Kazachstánu jsme museli úplně rozebrat motor, protože už jsme nebyli schopní jet dál. Na tomhle autě už se rozbilo úplně všechno, co se rozbít mohlo. Koupili jsme ho za deset nebo dvanáct tisíc a cestou jsme do něho investovali asi pětkrát tolik.

Tak teď ho aspoň draze prodáte, když je to takhle úžasné auto, které projelo půlku světa.

No, budu upřímnej. To auto není v dobrém stavu. Bourali jsme na Ukrajině, to nás tam sejmul nějakej chlápek. Máme úplně rozpáraný levý bok. Asi to nebude mít cenu dávat dohromady

.

Měli jste kvůli technickému stavu auta problémy s policejními kontrolami?

V Číně jsme museli na technickou kontrolu. Ta byla v některých ohledech přísnější než u nás. Kontrolovali nesmyslné parametry, třeba jak moc svítí světla, ale už je nezajímalo, kam svítí. Jinak byli policisté docela shovívaví. Trochu problémy jsou v zemích bývalého Sovětského svazu, kde se policajti snaží si přivydělat. Jsou až moc přísní a čekají na úplatek.

Řekli si vám o ně někdy přímo?

Četli jsme o tom zprávy od jiných cestovatelů, ale není to tak hrozný. Ani v Rusku. Dost nám odpouštěli, když jsme jim povyprávěli, co jsme zač. Pokutu jsme platili jen dvakrát a pokaždé v Kyrgyzstánu.

Vystačili jste si na své cestě s angličtinou?

V podstatě ano, ale já umím ještě španělsky a německy. Španělština je docela podobná rumunštině, takže jsme ji v Rumunsku docela využili. Zastavili jsme v jedné vesnici a narazili jsme na jednu z hlavních hrdinek filmu Borat. Vyprávěla nám, jak za ní doteď jezdí novináři a jak je všechny filmaři vlastně oblafli. Taky jsme se docela rychle naučili rusky, aspoň základy.

Autor: Vendula Krausová
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk