Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného

Když na můj obraz zaťukáte, uslyšíte dunění plechu

02.04.2020

JAROMĚRICE NAD ROKYTNOU (aa) - Expozice vitráží Miluše Čechové a kovářských prací Lukáše Rygla v jaroměřickém Špitálu je jednou z mnoha výstav, zrušených kvůli rozšíření nákazy koronavirem. Výstava, zahájená 5. března, byla prakticky vzápětí uzavřena a trvat má do 30. dubna. Jestli ji však bude možné ještě vidět, to je otázka, bude záležet na vládních rozhodnutích v boji s pandemií. A protože tvorbě Miluše Čechové jsme v Horáckých novinách věnovali už nejeden článek, přibližujeme expozici rozhovorem s druhým z vystavujících autorů, Lukášem Ryglem.


Vaše kovářství v Třebíči nabízí umělecko-kovářské a zámečnické práce. V jaroměřickém Špitálu ale vystavujete svoji volnou tvorbu.

Kovářství mám deset let, ale uměleckou tvorbou se zabývám vlastně odmala, víceméně odjakživa. Uměleckým kovářstvím se nikdo z mých předků nezabýval, jsem první v linii, zkušenosti čerpám ve firmách, kde třeba byli kováři ve třetí generaci. Tam se dají výborně načerpat zkušenosti.

Z vašeho životopisu vím, že jste pobyl asi rok v kanadském Vancouveru, dala vám ta stáž hodně?

Byla to výborná zkušenost, byl jsem tam v rámci projektu Working holiday (Zažijte Kanadu), což je projekt, kterým umožňuje Kanada Čechům do 35 let strávit tam jeden rok. Potom už je na vás, co si tam najdete za práci. A protože mi přišlo jako obrovská škoda, být tak daleko od domova a nepodívat se někam ke svému řemeslu, tak jsem sice nejprve dělal na zahradách, ale pak se mi podařilo dostat k jednomu kováři, Holanďanovi, pracujícímu a žijícímu v Kanadě. Měl po bankrotu právě zrušenou dílnu a vše, co mu zbylo, měl nastěhované doma ve své garáži. Tam to bylo fajn.

Co jste se naučil od Holanďana v Kanadě po bankrotu?

Potřeboval někoho k sobě, moc se mu hodilo, že jsem od řemesla, takže si mě okamžitě nechal. Vytvářeli jsme hlavně nejrůznější zábradlí na terasy a do vysokých pater domů. Pro jednoho Itala jsme na jeho ranči dělali krásné zábradlí uvnitř v jeho třípatrovém srubu. Byly to obvykle pěkné prostory, kde jsme pracovali.

To pro vaše vlastní podnikání musela být výborná zkušenost.

Nicméně jsem se chtěl podívat ještě do nějaké větší firmy. A jak jsem tak obcházel a zjišťoval různé možnosti, tak jsem narazil na Máca studio metal design, kde mě velice zaujala jejich tvorba.

Máca, to je na Třebíčsku známé příjmení, byl to jistě také Čech, rodilý?

Byl, pan Máca pochází z Česka a do Kanady se přistěhoval asi před dvaceti lety. Takže jsem s nimi mohl dobře komunikovat a zkusil jsem se jich zeptat, zda by mě nepřijali. Měl jsem štěstí, že měli tolik práce, že mě hned přijali, i když nikoho nehledali a volné pracovní místo neměli. Vzali mě v rámci toho, že jsem se u nich ještě uživil.

Takže jste šel krajem, Kanadou, jako dávný tovaryš a měl štěstí, že vás zaměstnali.

Věděli, že to bude jen na chvíli a pro firmu to nebude žádná zátěž. Ale když jsem u nich končil, tak říkali, ať zůstanu, že mi přidají peníze, že bych se jim do firmy hodil. Což člověka potěšilo.

Na čem jste v dílně u Máců pracoval?

Tam se dělalo hlavně pro bohaté Číňany a Kanaďany. Dělali jsme třeba masivní hliníkovou bránu nebo speciální železa, která se dávají do kanálu na mořský příliv, aby nezanášel kusy dřev a dalšími nečistotami soukromý pozemek. A hodně se tam vyráběl i kovový nábytek, hlavně stoly. Zkušenost to byla výborná.

Z vašeho životopisu vím i to, že jste už pracoval třeba na renovaci osvětlení Národního muzea v Praze. To musela být prestižní zakázka.

K té jsem se dostal jako subdodávka jiné firmy, která má tak moc zakázek ohledně světel, že musí hledat pomoc jinde. Ocitla se ve velkém časovém tlaku. Byly to vlastně zdobené mosazné šišky osvětlení určeného do interiéru budovy.

Na jaroměřické výstavě se ale prezentujete svojí volnou kovářskou tvorbou.

Jsou tam čtyři obrazy různého stylu na ocelovém základě. Když na některý obraz zaťukáte, tak uslyšíte dunění plechu.

Zaťukal jsem si, máte pravdu.

Nejčastěji používám technologii probrušování barevného reliéfu, zaschlé vrstvy barev zkrátka probrušuji jemným smirkovým papírem, až se pomalu začne vyjevovat požadovaná kresba. Jeden z těch obrazů vznikl ze staré cedule sokolského stadionu v Třebíči, kterou vyhazovali do sběru. Já jsem si ji dal stranou a teď po asi osmi nebo deseti letech jsem ji vytáhl, vyčistil, dobarvil, nalakoval a myslím si, že jsem z ní udělal krásnou výtvarnou záležitost.

Při vytváření obrazů máte nějaký svůj oblíbený styl? Je to třeba geometrická či lyrická abstrakce, nebo figurální postmodernismus?

Líbí se mi abstrakce, která nic nekopíruje. Vycházím z technologických možností a technologicky jsou ty obrazy také každý jiný. Jeden vznikl nakapáním barev, na jiný je nanesený reliéf a pak probrušovaný atd. Snažím se nacházet nové metody, které by diváky zaujaly vedle toho, co už z výtvarného umění známe. A řada věcí, tedy i výsledná poetika obrazu, vzniká z náhody. Něco si třeba vyzkouším v malém a to pak aplikuji na velké formáty.

Na výstavě je k vidění i zajímavá volná plastika nazvaná Piperings, což bychom mohli přeložit jako prstýnky nebo kroužky.

Přesný překlad názvu znamená Kruhy z potrubí. To jsem jednoho dne v železářství uviděl krásná topenářská kolena, ze kterých se vyrábí potrubí na vodu. Tak jsem si dvanáct těch kolen koupil, od každé velikosti čtyři kousky a napadlo mě, že z nich budou krásné kovové koblihy. Dobarvil jsem je, naskládal na sebe a je z nich zajímavý výtvarný objekt.

Zaujalo mě, jak ten objekt máte čistě řemeslně zpracovaný, hledal jsem nějaký svár nebo spáru – a nenašel. Čistota řemeslného zpracování, ta je u takto jednoduchých objektů hodně důležitá.

Děkuji za pochvalu.

Výstava ve Špitálu je však nyní zavřená a hned tak otevřená asi nebude. Trvat má ale do 30. dubna, myslíte, že vládní opatření do té doby poleví?

Uvidíme, jestli ji tam ještě ponechají, až se Špitál otevře po uvolnění dnešního přísného režimu zákazů, aby se na ni mohli zájemci podívat.

Teoreticky by se to asi dalo stihnout, pokud by se mohly výstavy zase navštěvovat třeba už v prvních týdnech po Velikonocích.

Pokud by třeba pořadatelé poněkud zkrátili následující výstavu a nám s paní Čechovou dali ještě trošku více časového prostoru, bylo by to pro nás určitě fajn.

Foto HoN: Arnošt Pacola

Autor: ap
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk