Med je voňavá a sladká řehole

Koněšín - Nastává medové období, kdy včelaři stáčejí druhý, tmavý med a milovníci tohoto sladkého léku navštěvují své včelaře a nakupují si zásoby na zimu. Každoročně jsou zákazníci, ale hlavně včelaři v napětí, jaká bude snůška, a tudíž i cena. Nepamatuji se, že by šla nějak výrazně dolů. Již léta se drží okolo 80 korun. Podle toho, o jaký med se jedná.

Poslední roky sužují včelstva různé choroby, které mohou někdy vést až k jejich úplné likvidaci. Asi nejvíce skloňovaná je nyní varoáza ? napadení včel malinkatým, sotva milimetr velkým roztočem kleštíkem včelím, který k nám připutoval z Indie. Naše včely se s ním samy vypořádat nedovedou a při zanedbání péče se tito roztoči mohou stát doslova metlou.

Jak je to tedy letos s medem, jsme se rozjeli zeptat zkušeného včelaře Jaroslava Kůrky, který má svoje včelstva nad překrásným údolím Dalešické přehrady. Když jsme přijeli, byl zrovna v pilné práci, zakuklen a zahalen voňavým dýmem u svých milovaných včel. A tak jsme si začali povídat s jeho ženou, rovněž zkušenou včelařkou, která stáčela med. Naše první otázka, je-li pouze pomocnie, nebo taky včelařka, tedy vyplynula ze situace. „Jenom pomocnice,“ směje se sympatická paní Kurková, „ale včelařství mě provází celý život. Můj tatínek byl řídící učitel a včely nějak k tomuto povolání patřily, nebo mně to tak alespoň vždycky připadalo. Vždycky, když jsme se stěhovali, jely s námi i včely.“ Zeptat se, jestli si tedy manžela vybírala podle toho, kolik měl úlů, se zase přímo nabízelo. „Ale kdepak, manžel tehdy žádný včelař nebyl. To byla náhoda. Na chatě, kterou jsme měli tady kousek níž, nyní by byla pod vodou, přiletěl roj včel. Manžel ho s kamarádem odchytli, zavřeli do sklepa a do večera sehnali úl. Byla to taková divočina, ale tatínek z toho měl hroznou radost, že se řemeslo vrací do rodiny. Asi to byl můj osud.“ Pak už přišel pan Jaroslav Kůrka a rozhovor pokračoval s ním.

To si náhodou pamatuji velice přesně. Protože vzpomínky na to jsou velice silné, bohužel ne zrovna příjemné. S včelařením jsme začali v roce 1968, tedy v roce, kdy k nám přijeli Rusáci. Jeli jsme tehdy zčerstva za včelami a u Jindřicha se k nám přidala ruská patrola. Bylo to nepříjemné.

Zatím to vypadá dobře. Toho prvního, světlého neboli květového medu moc nebylo, tak jsme ho nechali včelkám. Teď se točí med tmavý, lesní a zdá se, že ho bude dost. Průměrně máme ze včelstva tak deset kilo, ale když to takhle půjde dál, bude to rozhodně o něco lepší.

Je to každý rok trochu jiné. Já se vždy řídím množstvím medu, jeho kvalitou a také se dívám, za kolik se prodává jinde. To víte, nemám včely doma, jezdím sem za nimi z Třebíče, a tak musím započítat i nějakou tu cenu za benzín. Med letos vypadá i chutná znamenitě, a tak jsem jeho cenu nasadil okolo devadesáti korun.

Já mám jen dva druhy, světlý a tmavý. Ten světlý je převážně z řepky, ten tmavý je lesní a jeho barva je způsobena medovicí. Tedy tím, co vylučují mšice. Chutná to mravencům i včelám a nám vlastně taky, protože včely z toho dokáží udělat med.

Ty čisté medy dělají kočovní včelaři, kteří jezdí za tím, co zrovna kvete, a postaví k tomu úl na kolečkách. My, stabilní včelaři je ale zrovna nemilujeme. Vozí našim včelám konkurenci a mohou přivléct i chorobu.

Já myslím, že lepší není. Ale pro někoho je určitě zajímavější. Cítíte tam různé vůně i chutě. Je to prostě něco trošku jiného. Bývá však i dražší, protože jeho získání je složitější a náročnější.

Paradoxně ten tmavý. Odjakživa. Lesní med je prostě lesní med. Mám pocit, že je to i v pohádkách. Ale podle odborníků je to nesmysl a stejně dobrý, ne-li lepší je ten světlý, květový. Zájem v tomto případě udává i cenu a ta je tedy vyšší.

Tady v bezprostředním okolí je to dobré. Ze zákona musí každý včelař za podzim třikrát provést takzvanou fumigaci. Do úlu se strčí zapálený knot napuštěný speciálním přípravkem a včely to tam musí hodinu vydržet. Roztoči to většinou nevydrží, pojdou a padnou na podložku, která je na dně úlu. Když je jich počet do tří kusů, je to dobré. Když je jich víc, musí se dělat další opatření. Ale tady v našem okolí je to dobré, žádná katastrofa.

Hlídají, ale i u včel probíhá takzvané loupení. To znamená, že cizí včely pronikají do úlů a kradou med. A přitom právě dochází k zavlečení roztoče.

Kdysi za komunistů to bylo naprosto nedůstojné. Někdy to nebylo málem ani na nákup cukru na přikrmování. Teď je to daleko lepší, ale já do výkupu nedávám. Mám tolik stálých zákazníků, že mi některý rok dělá problém všechny uspokojit.

Včely mají všechno skvělé. Kromě medu můžeme prodávat propolis, ze kterého se dá připravit vynikající tinktura, ta je skoro na všechno. A mateří kašička, která je však příšerně drahá a její produkce již vyžaduje speciální přístup k chovu. A samozřejmě svíčky ze včelího vosku, které patří k vánoční pohodě.

U nás v rodině se bohužel nikdo nerekrutuje. Ani děti, ani vnuci. Takže s námi včelařství v rodině Kurků asi zanikne. Ale jsou mladí včelaři i včelařky. Mám však pocit, že je to stále spíš záležitostí starší generace. Své včely nemůže včelař opustit, dát si pohov. Ona je to totiž řehole. Krásná, voňavá a sladká, ale řehole.

Opouštím voňavé bzučící království, kde se i káva sladí medem a v batůžku na zádech si odnáším dvě lahve tmavého lesního medu. Už se těším, až si ho namažu na chléb s máslem. Znáte lepší pochoutku?