Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného
Tiskař Jiří Papírník
(foto: ap)

O běhu času, španělské chřipce, umění tiskařském a zahradě

08.01.2020

NÁMĚŠŤ NAD OSLAVOU - První dny nového roku jsou dobou, kdy se mnozí ohlížíme za léty minulými a zamýšlíme se nad tím, co nám přinesou léta následující. Někteří se ohlížejí nejen za událostmi svého vlastního života, ale i za životy svých předků či prapředků. Jak žili, co se u nás dělo před sto lety? Nahlédněme třeba do osudů rodiny tiskařů Papírníků z Náměště nad Oslavou.


„V lednu vzpomíná naše rodina stého výročí narození našeho otce Jiřího Papírníka. Nemůžeme také nevzpomenout stého výročí úmrtí jeho maminky a naší babičky Ludmily, rozené Doležalové,“ říká Jiřina Suchardová, rozená Papírníková. Zamyslíme-li se více nad tímto prostým sdělením, vyvstanou před námi velká dějinná dramata a rodinné tragédie té doby.

Řádila španělská chřipka

Jak to v tom dvacátém roce před sto lety vlastně bylo? V listopadu roku 1918 skončila strašná Velká válka, které dnes říkáme 1. světová. Její konec ovšem nepřinesl jen ulehčení a radost z nastalého míru a vzniku Československa. Začátkem roku 1920 totiž vrcholila celosvětová pandemie španělské chřipky (1918-1920). Onemocnělo půl miliardy lidí a chřipka si nakonec vyžádala 50 až 100 milionů obětí. Zabila tak několikanásobně víc lidí než samotné čtyřleté válčení, které si vyžádalo 15 milionů obětí.

Všechno se zdánlivě v dobré obracelo

„Tragédie se dotkla i naší rodiny. Naše babička Ludmila, rozená Doležalová, se vdala roku 1919 v Třebíči za našeho dědečka, tiskaře Viléma Papírníka,“ vzpomíná Jiřina Suchardová. Vilém se šťastně vrátil z války, bojoval v Hercegovině. Dostal licenci na zbudování tiskárny v Náměšti nad Oslavou. Cechy si tehdy hlídaly počet provozoven, aby řemeslníci netrpěli velkou konkurencí. A tak místo vysněných Moravských Budějovic dostal Vilém Papírník povolení ke zbudování tiskárny v Náměšti. Všechno se v dobré obracelo. S manželkou Liduškou se těšili na prvního potomka a na šťastný společný život.

„Dnes víme i podrobnosti, protože až skoro po stu letech jsme dostali do ruky poslední dopis naší tehdy 29 leté babičky Ludmily. Dne 14. ledna 1920 se jim narodil syn Jiří, náš otec. Babička v dopise radostně líčí svým sestrám, jak se má synek Jiřík k světu a ona neváhá pár dní po jeho narození obstarat všechny domácí práce, včetně namáhavého praní. Za několik dnů dostala (asi oslabena prací a porodem) španělskou chřipku a 5. února 1920 umřela. Synkovi byly tři neděle. Tragédie nesmírná,“ vzpomíná se slzou v oku Jiřina Suchardová.

Syna vychovával sám

Otec Vilém, který se už nikdy neoženil, syna poctivě vychoval, postavil v Náměšti dům a zřídil tiskárnu, ve které pracoval i 16 hodin denně, aby umořil dluhy a zaplatil synovi vzdělání. Jakou píli a úsilí stálo zřídit a udržet tiskárnu v krizových letech první republiky, o tom vypovídá dnešní tiskárenská expozice na Staré radnici v Náměšti.

Rok 1933 byl zlomový ve velké hospodářské krizi. Práce se sháněla špatně i tiskařům. Vilém Papírník proto velmi stál o zakázky z hospodářství náměšťského hraběte Haugwitze, přesněji o jakoukoli drobnou zakázku, aby mohl splácet dluhy. „Jeho bratr Karel mu pro tisk plakátů vyřezal z lipového dřeva písmena a na obrovském stroji v zadním skladu, kde se netopilo, tiskl děda také plakáty! Stroj to byl tak velký, že mně připadal jako celá továrna. Ale každá koruna byla dobrá. Žádné smlouvy, papíry, jištění, prostě jen dané slovo bylo dostatečnou zárukou, že věřitel půjčené peníze vrátí. A dědeček ještě před termínem všechno splatil. Byla prostě jiná doba,“ vzpomíná Jiřina Suchardová, jejíž otec, Jiří Papírník, převzal po uzavření vysokých škol roku 1939 tiskárnu svého tatínka Viléma. K dokreslení doby můžeme připomenout další pozapomenutý fakt - protože v zásadě olověná písmenka knihtisku byla vlastně jedovatá, dostávali zaměstnanci tiskárny v potravinových lístcích větší příděl na mléko, které účinky olova neutralizovalo.

Tiskárna byla Papírníkovi komunisty po 2. sv. válce brzy znárodněna a otec i syn se stali dělníky ve vlastním podniku. Jejich osudy se tak podobají tisícům jiných lidí ve stejné době.

Bible kralická

V časech probíhajících velkých technických změn v tiskárenském průmyslu, byl klasický knihtiskař Jiří Papírník zřejmě naposledy „ve svém živlu“, když vznikala expozice Kralické tiskárny v Kralicích nad Oslavou. S doktorkou Vlastou Fialovou, která vedla vykopávky, si velmi dobře rozuměli. Dokonce si donesl domů několik kralických písmenek a uchovával je jako vzácné relikvie.

„Já jsem taky uměla vysázet jednoduchý text, tatínek mě vysadil na štokrle, dal do ruky malý kovový rámeček a já s nadšením sázela z kasy jedno písmenko za druhým. Když dnes sedím u počítače, kdykoli cokoli opravím, nebo mně to na chyby dokonce samo upozorní, text přesunu, zvětším, převedu do jiného druhu písma, pak to kamkoli pošlu - o tom si mohli tiskaři před 100 lety nechat jen zdát,“ uvažuje nad technickým pokrokem Jiřina Suchardová.

Pryč je doba sázítek

Kde je doba vůně tiskařské černě, klapotu strojů a věčného balení hotových zakázek? Teprve před několika lety, na přelomu tisíciletí, vlastně zaniklo po pět set let pěstované umění knihtisku, přesněji - tisku z výšky. Bylo to po staletí především umění ruční sazby, tedy literek odlévaných z písmoviny (slitiny olova, antimonu a cínu), řazených podle stanovené délky řádku do mosazného sázítka. Do historie odešla doba písmovek, čtverčíků, dvoustředí, papírků, loděk, dřevořezových, perových či autotypických štočků, písmorytců a sazebnic. Přišel čas rotačních strojů, ofsetu, fotosazby a počítačů. Dnes i počítačová sazba vlastně „létá vzduchem“, bezhlučně, bleskurychle, ne- osobně. Tempo nabízí obrovské, poezie práce v tiskárně je ale ta tam... Čas prý nezastavíme, ale vzpomínat můžeme.

Zahrada tiskařova

Japonské přísloví říká: „Chceš-li být šťastný den, najez se, chceš-li být šťastný rok, ožeň se, a chceš-li být šťastný celý život, pořiď si zahrádku.“ Když tiskaři Vilémovi Papírníkovi znárodnili tiskárnu, na které se tolik sám nadřel, upnul se na zahradu na tehdejším konci Náměště nad hřbitovem, s nádhernou vyhlídkou na náměšťský zámek. Protože byl velký sokol, ještě v 70 letech dělal přemety na hrazdě, kterou si tam vyrobil. „Zbudoval tam chatu, pro nás bazén, choval králíky, prase, včely, slepice... Všechno si vypěstoval, vysázel stromy, keře, skalky, trávil tam celé dny opět v neustálé práci, sám a spokojený, že našel nový smysl svého života. Byl to pozemský ráj. Když mu pak stavební úřad oznámil, že na tomto místě budou stát paneláky pro budoucí zaměstnance letiště, tíhu nové životní rány neunesl a sáhl si na život. Zdravý člověk, který prošel peklem 1. sv. války, založil a splatil investice tiskárny, postaral se sám o syna, neměl žádného nepřátel,“ zamýšlí se nad během uplynulých sta let Jiřina Suchardová.

Meditace

A tak můžeme na prahu nového roku přemýšlet nad smyslem našich životů. Třeba i nad tím, zda je v době umírajících lesů a ztráty plodivé síly přírody na místě onen všudypřítomný technooptimismus z elektronických „udělátek“ naší doby a již ohlašované umělé inteligence. Vždyť i papež František oprávněně volá po jiných koncepcích ekonomie a pokroku v zájmu záchrany pozemské přírody. „Skutečnou lekci o tom, co člověka vlastně rozvíjí a co ne, nám dává současná informační technika vedoucí mnohdy až k digitální demenci,“ shrnul před několika léty své úvahy na toto téma brněnský profesor Josef Šmajs. Lidsky smysluplným se při těchto úvahách jeví návrat přiměřené ruční práce do našich životů. Tiskař, milující svoje černé řemeslo i fyzickou práci na zahradě, se s námi ale o svoji radost už nepodělí.

Autor: ap
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk