Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného
Škola v Pyšelu ? jedno z míst, kde se Doležal a Deml potkávali.
(foto: Viktor Velek)

Síla básníkova vítězí a zvítězí

30.08.2012

V č. 67 z 24. srpna přinesly Horácké noviny životopisný profil hostákovského rodáka Jaromíra Doležala-Pojezdného. Připomenutí jeho výročí i zmínka o Jakubu Demlovi přímo vybízejí k pokračování v podobě toho, jak v roce 1921 Doležal na Demla vzpomínal v památníku vydaném k 50. výročí třebíčského gymnázia. Proud vyprávění je přerušen tam, kde se Doležal dostává k Demlovu životopisu a hodnocení děl. Doležalovo vyprávění je zajímavým pramenem recepce básníkova díla.


Bývali jsme tu spolu v jedné budově od r. 1894 tři léta, já jsem chodil do tercie a on vždy o čtyři třídy výše. My maličcí znávali obyčejně všechny starší krajany, ale ti velcí, ojínění, ochmýření ovšem shlíželi na primánky a sekundánky jako na děti; kdežpak aby je znali!

Mám v živé paměti ještě Brabence, Palíra, Hobzu, ač nevím, byli-li z třídy Demlovy. Ale dávnou asociací si paměť s nimi spojuje i malavou postavu Jakuba Demla, s hladkým, vždy přibledlým obličejem, s lesklými brýlemi na očích a hlavou vždy na stranu poněkud nakloněnou, jak chodí ponejvíce sám a sám v kruhu maličkého parku před gymnasiem a přemýšlí, stále přemýšlí.

Pak si pamatuji, jak chodíval okolo zahrady „naší“ školy pyšelské, vždy mířil z nádraží studeneckého přes Pyšel vanečským žlebem domů, do rodného Tasova.

Už když scházíval ze stráně po „Výhonu“ nebo „Stráži“ okolo hřbitůvku pod ní a my ho viděli z daleka z oken kuchyně, matka naše říkávala: „Páter Deml jde.“

Nevím, odkud to měla. Ale naše máti poznala za těch dvacet let pyšelských celý kraj široko daleko, a musela tedy vědět, že matka Demlova chtěla mít ze syna kněze.

Malému klučinovi jenom nešlo do hlavy, proč ten páter ještě chodí do školy, když už je „panáčkem“? A díval se za ním ze zahrady vždy tak dlouho, dokud po vanečské cestě k „Chlumu“ nezašel.

Slovíčko s ním promluvit se bál a „páter“ Deml býval vždy do sebe pohřížen, jako by kol něho nebylo jiného světa?

Pak jsme se na dlouho rozloučili. Mě zavedla nedostatečná z latiny od prof. Pochopa, k níž přidal z kolegiality prof. Uličný druhou ještě z matematiky, do Pelhřimova, kde jsem se „polepšil“.

Snad jsme se o prázdninách někdy sešli, ale ostych trval dále? Až jsem zapadl do vídeňského moře ? jako kapka do vody?

A tam jsme se našli, poznali ? ač neviděni ? že jsme blízci sobě, že jsme z téhož západomoravského kraje bludných balvanů žulových, pichlavého jalovčí, suchých divizen a hořké zeměžluči. Živé slovo Demlovo tu rozezvučelo příbuznou strunu, že zazněla s jeho v sladkobolné harmonii, vzpomínala a vzchopila se i k činu osvobozujícímu.

Tragédie oplétající život Demlův ve spojení se jménem paní Elišky Wiesenbergrové vyzývala k boji pomocnému, jenž byl krásný. V neštěstí se přátelé shledávají. ?

A tak mě zase pak o několik roků později našel i on, když si mě podrželi vojenští páni jako velezrádce a špiona hned na počátku války v garnisonním arestě vídeňském. Snad za mě odsloužil i mši, když se také doslechl, že „hočitelůj Jaromír je uš voběšené“?

A shledali jsme se pak až ve svobodné republice v Jinošově „U Krištofů“. Byl to týž Deml jako před lety, páter sice, ale veselejší, usměvavější. Pokuřoval si svoji faječku, usrkoval vína a vykládal s humorem, jak ho taky v Náměšti za války odváděli a jak brněnská konsistoř umí poroučet? Člověk z masa a kostí jako jiný, ale s hlavou jaksi hranatou, tvrdou jako ta naše žula a se srdcem jako máslo.

To je básník Deml, jeden z nejpodivnějších a nejlepších umělců, které vydala ze sebe půda západní Moravy a kteří bývali v třebíčském gymnasiu; literární činnost jeho ještě dávno není ukončena, on ještě sebe hledá a očišťuje.

Napsal a vydal vždy sám, krásně, svým nákladem už dlouhou řadu knih, které přes nejzvláštnější názvy, formáty i obsahy konec konců ukazují především člověka Demla, křesťana a dobrého Čecha, republikána.

Ale musím i žalovat na rodný kraj, že svého básníka a velebitele dlouho vůbec neznal a ještě nezná, a když, tož mu v neporozumění přezdívá i bláznů potřeštěných.

Než praví písmo: „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské.“

Aby získal Deml i tyto své krajany, kteří ho jistě nehaní v úmyslu zlém, bude muset vybrat ze svých knížek to, čemu každý rozumí, a vydat zvlášť. Bude muset jednou upravit výbor svůj sám (dobře by mu pomohl jeho velký přítel F. X. Šalda), veden přísnou sebekázní, a potlačit v sobě všechny snahy odvádějící od jednoho cíle, jimž ve svých spisech jinak hoví v míře největší, že pak nabývají forem a obsahu, do nichž průměrný čtenář nemůže vniknout.

Já sám se přiznávám, že mi mnohá věta dřívějších Demlových spisů byla záhadou. Ale jiné zase radostí a povznesením, krása dětské přirozenosti a jeho ryzosti dávala zapomenout na to, co tajemností nebo spletitostí nevábilo, nebo zase najednou poskytovala klíče k tajemstvím, jež se rozplývala v pravdy nejprostší.

Jenom čtenáři všech spisů Demlových dovedou pochopit a ocenit velikost básníka, jenž je zplodil a do nich vložil celou svou bytost, duši vzpírající se poutům všednosti, falešného náboženství a lžinárodnosti.

Stal se knězem, ale tak horlivým, že mu brněnská biskupská konsistoř (Huyn) jisté kněžské úkony zapověděla vykonávat. Trpí tím velice, ale nebyl zlomen ani otřesen ve své víře v člověka mravného, kterou si jistě zachová až do hrobu.

V dětské důvěře své byl také ovšem leckdy oklamán. Ale nepokažen. Pro chyby, jež přibíjí na pranýř, nezapomíná na zdravé jádro české a slovenské a lidské vůbec. Propracovává se těžkou cestou za svým velkým vzorem, krajanem a přítelem O. Březinou, ruku v ruce se zbožným Frant. Bílkem, obklopen již řadou oddaných přátel, ctitelů, čtenářů, obdivovatelů i následovníků, už i z rodného kraje. Síla básníkova vítězí a zvítězí.

Navštívil jsem Demla hned po převratu v jeho pokojíku jinošovském. Byl celý jako vyměněn. Vzpomínali jsme na utrpení prožitá a radovali se z přítomnosti. Dal mi právě jím vydanou knížku Fr. Kopečka „Světla utonulá“ a napsal na památku dne 2. list. 1918: „Příteli Jaromíre Doležale (Pojezdný), teprve od 28. října 1918 oslavujeme všechny svaté a teprve dnes jak se patří a pro věky věků víme, kdo jsou naše ?věrné dušičky? ? takže už bez bolesti vzpomeneme, že jsme měli před lety ?dušičku malou?. Váš ?spoluobčan? Jakub Deml.“

Autor: Viktor Velek
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk