Toulky po Bretani, krajině srdce Hynka Luňáka

Povoláním technik, srdcem citlivý umělec. Takový je Hynek Luňák. Milovník dalekých cest za poznáním. Známý je především svou grafickou tvorbou, ale stejně jako mnoho jiných umělců se rád vyjadřuje i literárně. Právě se otevírá jeho retrospektivní výstava v Zadní synagoze, kde však bude jeho milovaná Bretaň zastoupena pouze minimálně. K vidění byla v hudebním oddělení Městské knihovny v čase Mistrových narozenin. Ten nám poskytl svoje zápisky z cest a my jimi výstavu takto doplňujeme.

Tak jako antika měla svých sedm divů světa, tak středověk měl hrad Mont Saint Michael - Merveille - zázrak. I poutníkům se tak musel kdysi jevit, když se k němu blížili krajinou rovnou jako stůl a už z velké dálky se jim vynořoval z šedého oparu na hranici země a nebe jako neskutečná, pohádková silueta. Neboť k hoře sv. Michala se putovalo odjakživa. Od pradávných dob, když ještě na skalnatém vrcholku sídlili keltští bohové, jitřila hora lidskou fantazii. Legendy vyprávějí, že druidské kněžky prý odtud vysílaly své čarovné šípy na kolemjedoucí plavce. Římské silnice se tomu místu vyhýbaly a hluboké lesy kolem se hemžily keltskými strašidly. Na počátku středověku vystoupili na horu poustevníci, kteří s oblibou vyhledávali místa obývaná pohanskými přízraky, a od té doby se tajemná hora stala místem křesťanským. Jednomu biskupu, který zde sídlil, se dokonce prý zjevil sám archanděl Michael s ohnivým mečem, a tak hora dostala své jméno a ochránce. Jak pozdější historie ukázala, ochránce velmi mocného, neboť hora nebyla nikdy dobyta a dlouhá staletí byla pevnou oporou církve v těchto končinách. A bezpečným útočištěm všech, kdo se uchýlili do pevných zdí hradu.

Nedobytná svatyně

Z kapličky poustevníků se během času stalo dobře opevněné opatství s katedrálou a hradbami tak pevnými, že sv. Michael se nemusel s ochranou ani namáhat. Příroda (či sv. Michael, chcete-li) vybavila opevnění opatství nejen strmými skalními stěnami, ale i nebezpečnými mělčinami s pohyblivými písky kolem dokola celé hory. A tak ne každému se podařilo k hoře bezpečně dojít.

K větší slávě církve se tu začaly odehrávat i zázraky a bájný hrad na nedobytné skále se stal cílem poutníků. I králové sem putovali poklonit se bojovnému archandělu. A z jejich popudu se na hradě usadil bojovný řád rytířů sv. Michaela. Hora byla ve stoleté válce trnem v oku Angličanům, kterým překážela v ovládnutí kraje. S historií hradu je nerozlučně spojeno jméno Bertranda Du Queslina legendárního vojevůdce bretaňského původu, který proslavil Francii.

Dnešního poutníka dovezou pohodlně autokarem až k samé bráně nejmladšího opevnění, které projektoval sám vojenský inženýr Ludvíka XIV. Vauban ? ještě v 18. století byl hrad nedobytnou pevností.

Mont Saint Michael zapůsobí na diváka nejsilnějším dojmem z dálky. Je cosi nadpřirozeného v té hoře strmící k nebesům.

Ještě jsem neviděl kámen, / který by zešílel a pokusil se vystoupit na nebesa. / Zde se mu to podařilo tím způsobem, / že se změnil v hudbu, ve viditelnou hudbu. Tato slova napsal spisovatel František Kožík do pamětní knihy. Ale já bych přece jen trval na té pohádce. Hudba nás obklopuje všude, ale potkat pohádku, to se podaří jen málokdy. Jsme zvyklí vídat hrady na vysokých kopcích nad údolími uprostřed kopcovitých krajin. Nebo vídáme zámky a opevněná města rozložená v nížinách. Ale tady strmí najednou k nebesům hrad na vysoké skále, vystupující docela nepochopitelně z písčité pláně mělčiny.

Městečko v podhradí

Na úpatí kopce těsně pod hradem v bezpečném prstenci hradeb se tulí miniaturní městečko s jedinou ulicí. Žijí tu asi dvě stovky lidí, kteří se živí turistickým ruchem. Uličku stoupající vzhůru k hradu lemují krámky se suvenýry, hospůdky a několik muzeí, ve kterých voskové figuríny v dobových krojích barvitě a trochu naivně ilustrují dějiny hradu a opatství. Jedna scéna ukazuje názorně, jak to vypadalo, když se zbožní poutníci propadali do bezedného písku cestou k hradu, jinde zase ukazují železnou klec, ve kterém skončil nějaký nepohodlný pisálek za vlády Ludvíka XIV., a v domečku na stráni se dokonce můžete setkat s krásnou Typhaine, která tu věrně a v bezpečí čekala na svého rytíře Du Queslina, který se zatím se svými vojáky proháněl po všech bojištích Francie.

Zázraky jsou skutečné

Za tímhle domečkem se ulička strmě obrací do svahu a přechází v široké schodiště vedoucí k bráně opatství, jak zde říkají vlastnímu hradu. Do výše strmí obranné věže a hradby a vpravo až k nebesům ční nejodvážnější stavba hradu, gotický mrakodrap, kterému říkají Merveille, t. j. zázrak. Zatímco katedrála zaujímá střed skalnatého návrší, je „zázrak“ přilepen k boku skály a rozšiřuje tak komplex opatství na severní straně. Je mistrným dílem středověkých architektů, kteří si dovedli poradit s nesmírnou hmotou opírající se o skálu.

Palác Merveille má tři poschodí. Ve spodním je sál, kde přespávali chudí poutníci, zde jsou sloupy nejmasivnější a klenutí nejpřísnější. Okna jsou malá a v sousedství sálu je už jen rozlehlé sklepení, kde se uchovávaly zásoby. Střední patro zaujímají dva impozantní sály se vznosným gotickým klenutím a sloupovím. Jeden sál sloužil jako útulek vznešených hostů, druhý byl obytným prostorem řádových rytířů. V obou sálech byly obrovské krby, a dokonce i na „toalety“ zde bylo pamatováno. Poslední patro paláce Merveille je nejkrásnější částí opatství vůbec. Prostorný, vzdušný refektář je dokonale zbavený hmoty a tíže. Jednoduchá valená klenba je na obou stranách podpíraná rytmickou řadou štíhlých sloupů, mezi nimiž je řada vysokých, úzkých oken, propouštějících dostatek světla.

Ale zázrak nad zázraky je křížová chodba kláštera vznášející se téměř v prostoru nad písčitými pláněmi mořských mělčin. Lehoučké vzdušné ambity z dvojitých řad štíhlých granitových sloupků obepínají rajský dvůr s kvetoucí zahradou. Stačí však přistoupit k velkému oknu na západní straně ambitů a člověk zůstane stát v úžasu. Snad žádný klášter na světě neposkytuje tak kouzelný pohled. Na jedné straně uzavřený prostor rajské zahrady, vznášející se v prostoru mezi nebem a zemí jako symbol náboženského rozjímání, na druhé straně nedozírné dálky písčitých plání a pruhy třpytivých meandrů mořských zátočin. Je to pohled zbavující tíže a otevírající cestu snům. Subtilní krajkoví ambitů provoněné mořem a sluncem a vybízející k rozjímání je korunou vší té nesmírné kamenné hmoty, těžké a k nerozmetání, je něžnou čelenkou „zázraku“.

Být chvíli sám

Jenom těch nekonečných zástupů novodobých poutníků kdyby nebylo! Být alespoň na chvíli sám uprostřed toho kamenného labyrintu divů a moci se nerušeně zahledět do zrůžovělých dálek k hranici nebe a moře a do hlubin minulosti.

Místo toho je nám vyhledat cestu zpět k bráně bez průvodce bludištěm temných schodišť, koridorů a sklepení. Málem zabloudíme a skončíme v hradních žalářích. V jednom místě se zdivo otevře do prázdna úzkou brankou, před níž trčí obrovské dřevěné kolo nějakého rumpálu. Stojíme před středověkým výtahem, kterým se po strmé kamenné rampě tahaly nahoru z podhradí vozíky primitivní lanovky. Lanovka obstarávala dopravu proviantu nahoru do opatství, neboť k hlavní bráně vedly jenom schody.

Místo pro rozjímání a odpočinek najdeme až teprve dole pod hradem u malé kapličky na balvanech, které jsou při přílivu omývány mořem. Kaplička je zasvěcena sv. Aubertovi, tomu, kterému se dle legendy objevil sám archanděl Michael. Možná, že si sem chodíval večer pro chvíli nerušeného rozjímání a umýt si nohy před spaním. Teď je tu jen vyschlý písek, zvrásněný a bezpečný dokonce i pro jízdu autem. Doby, kdy se poutníci propadali do zákeřných hlubin tekutého písku, patří minulosti.

„Když se po prohlídce vzdalujete směrem k pevnině, znovu a znovu se ohlížíte, abyste si vtiskli do paměti menšící se siluetu zázračné hory. Nakonec se změní v štíhlý stín na podložce západu ? a pak se vše ponoří do večerních mlh. Můžete si myslet, že jste byli hosty v podivném snu,“ napsal František Kožík.