Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného

Vánoce v kraji Vrbovy Bažantnice

28.12.2015

Blíží se vánoční svátky. V této době každoročně je celé ovzduší jakoby nabito zvláštním fluidem, vyzařujícím z nás všech, kteří jsme dosud nevymýtili ze svého života jeho různé - možno-li je tak nazvati - romantické příkrasy, jimiž si oslazujeme svou často trpkou životní pouť světem. Co radostí a milých překvapení nás očekává v předposlední dny tohoto měsíce. Co tužeb a přání se nese k večeru, jedinečném večeru v celém roce, jejž nazýváme Štědrým. A současně se nám vybavují vzpomínky na štědrovečerní dny našeho mládí, které mnozí z nás nynějších Pražanů prožili na malých vesničkách. Mají věru venkované Vánoce lepší než my velkoměšťáci. Srovnáme-li Vánoce dítěte na venkově s vánočními svátky dětí velkoměsta, musíme tyto politovati. Jak jsou jednoduché a suché oproti pestrým svátkům, plných pěkných starých společenských zvyklostí, dosud zachovávaných mezi venkovany. Každý kraj má své ustálené zvyky, z nichž nejtypičtější se projevují právě při Štědrém večeru. B. Němcová vetkla do své Babičky popis vánočních zvyků, pěstovaných v Ratibořickém údolí. I jiní spisovatelé a básnicí zachytili ve svých dílech vánoční obyčeje z některých krajin.


Moje dnešní vzpomínka se přimyká k Vánocům, jak jsme je trávili před válkou v místech, která dala vzniknouti Vrbově Bažantnici. Jako všude i u nás se projevovaly blížící se svátky tajuplným shonem po dárcích, prohlídkami výkladů a návštěvami obchodů v blízké Jemnici i vzdálenějších Dačicích a Moravských Budějovicích. V domácnostech nimrodů oficiálně začínaly Vánoce odpoledne před Štědrým dnem. Hlava rodiny se připravuje k největšímu honu, pořádanému velkostatkem markraběte Palaviccinoho vždy o Štědrém večeru. Horečné přípravy, vypůjčí se ještě jeden budík od souseda (ten domácí nějak dobře nefunguje, přednosta domácnosti očekává, že mu Ježíšek v osobě jeho drahé větší polovice zítra nadělí nový) a jde se spáti. Budíky obou vykonaly dobře svou povinnost, neboť již brzo ráno vidíme naše příslušníky zeleného cechu sv. Huberta mířiti k myslivně bažantníka Nesiby (bohužel již před čtyřmi lety odešel do věčných lovišť můj milý strýc), jehož tak pěkně popsal spisovatel J. Vrba, kantořící před lety na lesnické škole v Jemnici.

Po příjezdu aristokracie, kaž- doročně se shromažďující o Vánocích u markraběte Palavicciniho, zahájena leč. Jak jsme, hoši bláhoví, tehdy záviděli obou mladým markrabatům střeleckou zručnost, jak nám šla hlava kolem při pohledu na ruského velkoknížete Nikolajeva Nikolajeviče, jemuž takřka nestačili ani dva kozáci za ním stojící nabíjeti pušky, s jak obdivuhodnou vervou ranou za ránou srážel k zemi honci naproti postupujícími poplašené divoce poletující křičící bažanty. První odpolední soumrak byl povelem k ukončení „šíleného rozběsnění ohnivé smrti, nachlemtané ptačí krve“. Nyní nastal rychlý pochod utrmácených lovců, honců a diváků k domovům, kde – zatímco na pasekách Bažantnice řádila smrt v řadách zvěře – dokonávaly se přípravy k štědrovečerní večeři, znamení to Míru, vykoupeného před věky krví Ukřižovaného. Na návsi bylo viděti každé chvíle postavy, pátrající po okolních domech. Stará pověra praví, že do roka zemře příslušník té domácnosti, v níž první z vesnice se objeví světlo. Konečně někde nechali pověru pověrou a rozsvítili lampu loučí z kamen. A po tomto odvážném činu vyskakují ve všech oknech světélka.

Ovšem nesmím zapomenouti – celý Štědrý den jsme se postili, abychom večer viděli zlaté prasátko. Ale i kdybychom hlady umírali, neuvidím ho nikdy, leda bychom si zašli do chlívka pohlédnouti na Paška a Maška, o nichž můj otec, milovník a chovatel těchto užitečných domácích tvorů (jako každý moravský vesnický kantor) říkával: zlatá čuňata.

Okrášlený, stříbrnými a zlatými vlasy posázený stromeček, upravený v poslední den, čeká zatím v tajném úkrytu, aby v nejbližší chvíli rozzářil nevinnou radostí dětské duše. O šesté hodině hospodyně upravuje stůl, na nějž staví talíře s vonící a kouřící rybí polévkou. Večeří se s nervózním chvatem. Děti, jindy neposedné, jsou jak putičky, očka na šťopkách, sluch napjat do nemožnosti. Konečně se přiblížila sedmá hodina. Zvenčí zahlaholil zvuk rohu. Obecní pastýř, ponocný, hrobník a bůhví co všechno v jedné osobě, to dává znamení odrostlejším školákům, kteří hlučíce zvonci a snažíce se co nejvěrněji napodobiti bekot ovcí a beranů shlukují se kolem něho a na další znamení táhnou přes vesnici. Tento zvyk symbolizuje poselství andělovo, jenž dle bible zvěstoval betlemským pastýřům narození Vykupitelovo.

Zatím matka odvádí děti do kuchyně, otec jde ven, zazní jemný hlásek zvonku, to přichází Ježíšek, zarachotí řetězy v předsíni, hrubý čertův hlas se táže, byly-li dítky po celý rok hodny a nemá-li otec na ně stížnosti. Dopadá to někdy tragikomicky, když otec nedovede změniti svůj hlas v čertovský a jeho „podfuk“ je dětmi, strachem se tetelícími za dveřmi, poznán, jako se to stalo u nás. V malé chvilce vystupuje tati z pokoje a otevřenými dveřmi září planoucí svíčičky na stromečku, pod ním se objevují vykuleným očkám děcek dárky od Ježíška. S radostným jásotem se vrhají na ně, rozbalují, prohlížejí, vzájemně si ukazují, kdo co dostal. I starší členové rodiny nacházejí pro sebe dary. V tom prudká rána otřese okny. Chasníci na návsi zahajují obligátní střelbu z pušek a pistolí typu, jakého snad používal již Garibaldi. Nakrátko jsou vystřídání domácí kapelou, která, chodíc dům od domu, vyhrává a ústy kapelníka přeje šťastné a veselé Vánoce, za kteréžto blahopřání odvážejí si hojnou výslužku v torbách i peněženkách.

Napětí se vybilo, dárky se schovávají, stůl se stromkem se přistavuje k oknu a všichni jdeme po vesnici okukovati, kde mají nejlepší stromek. Nálada je veselá, avšak přísně se dbá, by zábava nevybočila z mezí, neboť o Štědrém večeru je každý hřích neodpustitelný. Z okolních vesnic k nám donáší vánek zvuky hudeb a od kopce Kukáče se ozvěnou odrážejí rány střílejících mládenců. Po krátkém rozhovoru se známými se rozcházíme, jdeme domů, lije se olovo, vosk, hází se pantofel přes hlavu ke dveřím, zbytky večeře se zahrabují do země v zahradě, slepicím se hodí kus vánočky „aby hodně nesly“. Pak sedáme znovu ke stolu, rozlouskáváme po ořechu, rozkrajujeme jablka a dohadujeme se, budeme-li příští rok zdrávi a šťastni, pouštíme svíčky ve skořápkách po vodě.

Jemnicko je krajem velmi zbožných lidí. Po provedení všech výše uvedených obvyklostí ukládají se na lože, aby za chvíli vstali a odebrali se do kostela na jitřní. Na Boží hod se nepracuje, za největší hřích a chybu se považuje šití. Ani se nekonají návštěvy. Zato druhý den se dveře netrhnou. Na Štěpána se měnívají čeledínové ve službě, děti chodí koledou. Tento zvyk je školními úřady zakázán a rok od roku mizí. Po obědě se koná mnoho návštěv, pořádají se hostiny, zkrátka je to den samého jídla. Musím se sám nyní upřímně přiznati, že den sv. Štěpána (současně den svých narozenin) jsem obyčejně odstonal. Den na to je ještě plný posvátečního vzrušení, avšak je už dnem všedním, svátky zmizely a máme pak jen vzpomínky. A tuto vzpomínku jsem si dovolil Ti, milý čtenáři, dnes sem napsati a přeju Ti veselé a hodně moc příjemné Vánoce.

Autor: Vlastimil Votava
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk