Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného
Lodnice Veronika Macounová v plné parádě.
(foto: Jan Uher)

Veronika Macounová - lodník každým coulem

26.01.2012

Protože po takzvaném Horáckém moři se od 1. ledna plaví nová loď Horácko zcela nové plavební společnosti, rozhodly se Horácké noviny představit lidi, kteří s touto lodí jezdí a starají se o bezpečnost a blaho cestujících. Minule jsme představili kapitána Petra Prokeše, dnes si budeme povídat s lodníkem, či spíše lodnicí Veronikou Macounovou. Podobně jako kapitán, ani ona není na vodě žádný nováček. Ale dejme slovo jí samotné.


Kdy vás napadlo stát se lodníkem a začít sloužit na lodi?

Poprvé jsem se pracovně dostala na loď Vysočina v roce 2008, a to jako barmanka. Zde jsem se seznámila hned se dvěma výbornými kapitány ? Petrem Zichou a Karlem Smažilem. Díky nim a také díky tomu, že mě to na lodi moc bavilo, vznikl nápad stát se lodníkem. Začala jsem zde tedy pracovat jako pomocný lodník a za velké podpory rodiny i pánů kapitánů jsem v roce 2009 úspěšně složila lodnickou zkoušku.

Jaké byly vaše předchozí zkušenosti s vodou?

Už jako malá jsem se s rodiči několikrát dostala do Chorvatska, kde jsem si vyzkoušela plavbu na plachetnici. Odtud jsem si přivezla spoustu zajímavých zážitků, například když nás na lodi pro čtyři osoby plulo asi deset, tak to bylo hodně veselé. Takže už tam jako malá jsem si hrála na kapitánovu pomocnici. Akorát, když jsem tam byla asi v deseti letech, rozsekla jsem si nohu až na kost. Očividně mě ale těch pár stehů od lodí neodradilo, spíš se dá říci, že se mi „lodě dostaly do krve“. Co se týče práce, plavila jsem se také jako lodník v létě 2009 na lodi Pálava, na Nových Mlýnech. Nyní jsem ale ráda, že jsem se mohla vrátit na svoje první působiště, na Dalešickou přehradu.

Co musí lodník umět, kde a jak se to studuje?

Nejprve člověk začíná ve funkci pomocného lodníka na plavidle s vlastním strojním pohonem, a to po dobu minimálně 6 měsíců. Já jsem se vše učila pod dohledem dvou výše zmíněných kapitánů, kteří se mnou měli velkou trpělivost. Bohužel pan kapitán Petr Zicha již není mezi námi, ale stále na něj s úsměvem vzpomínám a pořád slyším jeho větu, kterou každý den zakončoval plavbu: „Verunko, děkuji za spolupráci!“

Po splnění praxe následuje písemná zkouška, která obsahuje otázky z předmětů plavební provoz, plavební nauka a konstrukce plavidel. Tuto zkoušku je možné vykonat v Praze, Děčíně nebo Přerově.

Lodník by měl umět správně uvazovat plavidlo a také by se měl naučit obsluhovat kormidlo pod dohledem kapitána. Dále jsou součástí různé odborné práce na palubě, například na lodi Pálava se musel každé čtyři hodiny promazávat motor.

Co děláte, když nejste na lodi?

Třetím rokem studuji Vysokou školou obchodní a hotelovou v Brně. Někdo si může říci, že to s povoláním lodníka moc nesouvisí, ale tenkrát, když jsem si vybírala v jakém studiu pokračovat, napadlo mě spojit dva obory, které mě zajímají ? hotelnictví a lodě. To je moje tajná představa, práce na velkém parníku, který by byl zároveň hotelem.

Volný čas ráda trávím s přáteli v karavanu na Nových Mlýnech, zde bych si ráda časem pořídila svoji plachetnici.

Jak to řešíte během sezóny?

Jelikož zatím studuji a zkoušky mám většinou už v květnu hotové, tak pak není problém se naplno věnovat lodi.

Jak moc se hodláte ježdění na lodi věnovat? Říkala jste, že hodláte udělat kapitánské zkoušky. Co potom? Co třeba námořní plavba?

Jak se jednou člověk dostane k lodím, je to navždy. Takže bych se ježdění chtěla věnovat, co nejvíce to půjde, zvládnout kapitánské zkoušky a potom jezdit a jezdit, protože pořád je co vylepšovat. A třeba se mi někdy v budoucnu splní i ten sen. Dostat se na zaoceánský parník.

Autor: Jan Uher
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk