Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného

Výročí milovníka lidové tradice a obdivovatele sportu

04.11.2019

Jan Bohuslav Bureš se narodil 6. listopadu 1909 v Poličce. Jeho otec pracoval jako skladník na dráze, matka v tkalcovně. Dětství prožil v Poličce, kde také v letech 1922-1930 studoval na gymnáziu. Své první básnické pokusy uveřejňoval již jako student poličského gymnázia v Kvintánských listech, v oficiálním tisku debutoval pod pseudonymem Spartakus v časopise Kohoutek.


Jméno Miloslav, které používal, přejal po své první lásce Milušce Šifnerové. Do Studentského časopisu přispíval již pod svým jménem, básně podepisoval jako Jenda, Míla, nebo J. Bureš. Po maturitě v roce 1930 se zapsal v Praze na dvouletou pedagogickou nástavbu pro absolventy gymnázií, studium však nedokončil. Jako výpomocný učitel působil v Kadani a na Obecné škole smíšené v Korouhvi. V květnu 1932 si podal žádost k Zemské školní radě v Praze o povolení doplňovací maturity na Státním učitelském ústavu v Soběslavi, ze které ale nakonec sešlo.

Od října 1932 do května 1933 absolvoval vojenskou prezenční službu u hraničářského praporu v Žamberku a pak dostal trvalou dovolenou. Na čas byl redaktorem v jičínské odbočce časopisu A-Zet, odkud pak odešel do libereckého Severočeského deníku. V roce 1936 byl přeložen do Aše, avšak po záboru pohraničí se v roce 1938 vrátil do Liberce. Po krachu Severočeského deníku vedl mutaci Českého slova. Během války žil v Jičíně a znovu působil jako redaktor A-Zetu. V poválečných letech pracoval v liberecké odbočce Československého rozhlasu. V roce 1950 přesídlil do Prahy, kde byl zaměstnán jako úředník postupně na ministerstvu informací (1951–1952), na ministerstvu školství (1952–1953) a nakonec na ministerstvu kultury (1953–1955). Roku 1957 navštívil v Římě svého přítele skladatele Bohuslava Martinů, který v té době zhudebnil některé jeho básně. O dva roky později za ním cestoval do Švýcarska. Své vzpomínky vtělil do knihy „Bohuslav Martinů a Vysočina“ (1960). Od roku 1961 až do své smrti byl M. Bureš redaktorem kulturní stránky Svobodného slova, zároveň působil v redakcích novin Zítřek a Práce. Krátce také redigoval melantrišskou edici Poesie, kterou v roce 1933 založil dr. Bedřich Fučík a jejímž prvním číslem byly Zahradníčkovy Jeřáby a druhým Hrubínova sbírka Zpíváno z dálky. V roce 1968 se stal Bureš členem Kruhu nezávislých spisovatelů při Svazu československých spisovatelů. Se svou druhou manželkou Miladou, která pracovala jako lékárnice, měl děti Evžena a Janu. Zemřel 12. listopadu 1968 v Praze, pohřben je v rodné Poličce.

Svou první sbírku básní „Katalepton“ vydal M. Bureš ještě za gymnazijních studií v roce 1929 a za ní chrlil v rychlém sledu sbírky „Nevěsta“ (1930), „Ztracené deště“ (1931), překlad sonetů Luíse de Camões „Sonety lásky“ (1933) „Nachový vítr“ (1934), „Chudé lásky“ (1935), „Chlapec, hrající si s hlínou“, „Zpěv nad střechami“ (obě 1936), „Zemi krásnou“, „Ze starého roku“ (obě 1937), „Listy z pohraničí“ (1939), „Zpěv na Justina Michla“ (1940).

„Bílé jaro“ a „Krajiny Františka Kavána“ vydal roku 1943, „Květ na přilbici“ (1945), „Všechno mi připomíná píseň“ a „Píseň o marathonském vítězi“ (obě 1952). V letech 1954 – 1959 vydal sbírky, které zhudebnil jeho přítel Bohuslav Martinů. Jsou díky tomu z Burešovy tvorby nejznámější. Jedná se o básnické cykly, založené na důkladné znalosti venkovského života, lidových zvyků a slovesnosti. Svou prostotou a průzračností blíží se lidové poezii. Otvírání studánek viděl Bureš již v roce 1938 na Třech Studních, kde téhož roku v červenci dlel na pozvání své žačky Vítězslavy Kaprálové i Bohuslav Martinů. Studánky byly mnohde jediným zdrojem pitné vody, a proto se po přešlé zimě čistily. Obřad byl spojen se symbolickým zaháněním zlé moci a neštěstí. V roce 1954 napsal M. Bureš při vzpomínce na tento zvyk „Píseň o studánce Rubínce“ a následujícího roku ji poslal svému příteli s žádostí o zhudebnění. Ten částečně zkrátil text a vytvořil kantátu „Otvírání studánek“ (1955). Úvodem vypráví zpěv altových a sopránových hlasů společně s recitátorem o každoroční tradici čištění studánek. Vlastní obřad čištění, otvírání studánek, je rozvinut do sborových i sólových zpěvů, kde soprán patří královničce a alt sasance; obřad vrcholí sborovým zpěvem. Závěrečný baryton náleží poutníkovi, který se do milovaného kraje vrací zpět, stejně jako ve vzpomínkách skladatel. Působivá skladba byla dokončena 12. července 1955 ve francouzském Nice a Martinů ji dedikoval Miloslavu Burešovi. Premiéru provedl 7. ledna 1956 brněnský sbor Opus pod vedením Zdeňka Zouhara, přítele B. Martinů. Skladatel pak ještě přidal kantáty s Burešovými texty „Legenda z dýmu bramborové nati“ (1956), „Romance z pampelišek“ (1957) a „Mikeš z hor“ (1959), který cyklus uzavřel. Roku 1959 vyšla sbírka Potkal jsem jeseň, následovalo Pochovávání světla (1961) a Slunce zapadá do hlíny (1966). Pak se krátce odmlčel a roku 1968 vydal „Příběh fotbalového hřiště“. Posmrtně vyšla sbírka „Jedlíci brambor“ (1969), která kromě předchozí sbírky obsahuje výběr veršů ze sbírek „Pochovávání světla“ a „Slunce zapadá do hlíny“.

Pro děti napsal Miloslav Bureš sbírky „Strýc Ještěd a teta Sněžka“ (1946), „Vrbová píšťalka“ (1949), prózu „Mé nejkrásnější děti“ (1955) a pohádkový příběh „Palečkova dobrodružství (1964)“. Sebral a převyprávěl řadu příběhů a pověstí z rodného kraje, které uspořádal do knížek „Zpívající lípa“ (1956), „Veselé pohádky a jiné příběhy z Vysočiny“ (1958), „Putování za šátkem, džbánem a holubičkou“ (1960) a „Špalíček z jasanu“ (1965). Lidovou milostnou poezii z Horácka editoval v souboru „Vysočina milostná“ (1960). V několika románech, k nimž patří např. Píseň lněných polí (1940) nebo Hory mají srdce v člověku (1960), se zabýval sociální problematikou.

Autor: R. Zejda
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk