František Polehla

15. 07. 2021

visibility 176

PŘEDÍN (fp) - Jana Kovárníková z Předína, zdravotní sestra třebíčské nemocnice, strávila v odběrovém stanu, kde získávala společně s kolegyněmi informace o přítomnosti viru COVID-19 u pacientů, celkem osm měsíců. Vyzpovídali jsme ji, aby nám o své práci, celé situaci a o viru, který zasáhl celý svět, řekla více informací.

Jak COVID ovlivnil vaši práci?
V podstatě moji práci to ovlivnilo tím, že já jsem na začátku září nastoupila do třebíčské nemocnice na oddělení interny jako rehabilitační sestra. Vlastně jsem tam byla pouze pár týdnů a následně došlo k tomu, že vláda vyhlásila lockdown a uzavření činnosti nemocnice. Tím celá situace změnila moje původní zaměření profese na interně a dostala jsem se do odběrového stanu, tedy do místa přímého dění, spojeného přímo s tímto virem. Tam jsem byla ještě s jednou sestřičkou z ortopedie a se dvěma kolegyněmi z klinické logopedie.

Když se přeneseme zpět na začátek roku 2020, kdy se zde onemocnění začalo objevovat, jaká byla vaše první reakce, reakce kolegů a co se následně dělo?
V té první fázi, kdy se k nám dostávaly záběry z Wu-chanu, kde umírali lidé přímo na ulici a děsivé záběry z nemocnice, tak v nás to vyvolávalo obrovskou bezmoc a beznaděj, ale stále s tím, že nám tu přece nic nehrozí, tyhle záběry jsou z Číny. Stejně tak, jako když někde byl SARS a probíhaly tam ostatní virové nemoci, tak my jsme tu přece byli v Evropě, v bezpečí. Najednou přišel březen a první nakažení touto nemocí se začali objevovat i u nás a to člověka teprve vyděsilo. A všichni si říkali, jestli podobná situace zde může nastat nebo nemůže. Následně potom si člověk o všem začal zjišťovat více informací, začal se zajímat detailně o to, co to je, jakým způsobem tato nemoc proniká do těla a jak ho může ohrozit.





Kde se lidé na začátku nejvíce nakazili a museli jste řešit také kvůli onemocnění personální změny?
Je to různé, z toho přišla babička, že se nakazila od někoho v kostele, ale asi nejvíce lidé potvrdili, že se nakazili v práci nebo od bezpříznakových dětí. Takže se to pak často rychle šířilo v rodinách. Co se týče personálu v nemocnici, celá situace se dotkla v podstatě všech oddělení. V tom kritickém období nástupu onemocnění to bohužel postihlo i spoustu zdravotníků a bylo to opravdu náročné pro všechna covidová oddělení.

Ovlivnila celá situace i váš osobní život?
Abych vám pravdu řekla, ten osobní život víceméně ani tak ne. Já jsem tady přes týden sama doma s tchýní, protože můj syn i manžel pracují přes týden v Rakousku. Ale v té první fázi, kdy se uzavřely hranice a oba tam museli zůstat, a teď vy sedíte doma a nevíte, kdy se ty hranice otevřou, jak dlouho tam zůstanou, tak ta nejistota byla hrozná. Bylo to hrozně nepříjemné. Každá nejistota vyvolaná pocitem strachu a tím, že něco nemůžeme ovlivnit, je nepříjemná.

Jak celá nemoc změnila váš pohled?
Celá situace změnila moje myšlení a můj pohled na nemoc tak, že k ní člověk získá respekt. Ze začátku jsem si myslela a pohlížela na to tak, že je to vir, další nějaká virová infekce, kterých je tady mnoho. Načetla a naposlouchala jsem si spoustu informací a materiálů od erudovaných lidí, kteří vám k tomu však řeknou, že je to nemoc, která tady bude i nadále a budeme se s ní muset naučit žít. Ale aby se říkalo, že lidé umírali vyloženě na covid, to opravdu ne, těch bylo ze začátku opravdu pouze malé množství. Ti lidé, kteří s covidem zemřeli, to byla věková kategorie s věkovým průměrem 79 let, kteří byli nemocní a léčili se se spoustou jiných nemocí. A tady to byla přidružená choroba, která zkrátila jejich život. Pak byla spousta těch, kteří zemřeli, ti, u kterých vznikla cytokinová bouře v těle. A zemřeli paradoxně i ti mladí, zdraví nebo také sportovci, kde jejich tělo boj s covidem prohrálo.

Z vašeho pohledu, myslíte si, že toto onemocnění vzniklo přirozeným způsobem, nebo umělým, například únikem z laboratoře?
Z mého pohledu, od začátku tvrdím, že by byla obrovská náhoda, že by se najednou objevil vir ve Wu-chanu, v místě, kde je virologické centrum a zkoumají se zde viry a je zde speciální čínská viroložka, která se zabývá viry netopýrů a najednou by vzniklo ohnisko tohoto onemocnění zrovna tam? Najednou zde umíralo spoustu lidí, házela se vina na všechno ostatní okolo, na luskouny, na nějaké tržnice, na maso z těchto zvířátek a podobně. Jsem tedy zastánce toho názoru, že se ten vir do prostoru Wu-chanu dostal právě z této laboratoře. V žádném případě si nemyslím, že vše vzniklo přirozeným způsobem nebo přechodem ze zvířete na člověka.

Povedlo se vám onemocnění vyhnout nebo postihlo i vás nebo někoho z vašeho okolí?
Nevím, jestli tam někde nahoře mám nějakého anděla strážného, ale vyhnulo. Vyhnulo se nejen mně, ale díky bohu také mým příbuzným a nejbližším.

Přibližte našim čtenářům, co vše je náplní zdravotního personálu při testování?
Musím říci, že já jsem byla až tím posledním článkem celého týmu. Naše práce spočívala v tom, že si ráno musíte nachystat žádanky, připravit si seznamy lidí, kteří k vám přijdou a vytisknout štítky. Kraj Vysočina má od zbytku republiky navíc specifikum v tom, že jsme měli připravený svůj vlastní rezervační systém. Následovaly úkony, nutné ke stěru. Já jsem měla na starosti stěr přijíždějících a byla jsem závislá na mé kolegyni, která tyto přijíždějící identifikovala, připravovala mně štítky se zkumavkou, do kterých jsem stěr vkládala.





Vy jste vlastně byla pro přijíždějící pacienty nejvíce na oku a k vám přijížděli s největším strachem, protože vy jste byla ta, která je stírala.
Vlastně ano, ta nejméně příjemná situace pro pacienty byla na mně. Já jsem se vždy snažila přijíždějící lidi uklidnit, že to není nic hrozného, protože opravdu tam někteří přijížděli vyděšení, že viděli záběry v televizi, kde to vyznělo tak, že jim tu štětičku ,,vráželi až do mozku”. Vzhledem k tomu, že se stěr provádí pouze z nosohltanu, tak do mozku jsem se opravdu nikomu nedostala.

Přece jen, lockdown a vládní restrikce v uplynulých měsících na psychiku lidí moc kladně nepůsobily, máte nějaké negativní zkušenosti s jejich chováním?
Ano, to je pravda. Lidé opravdu ze začátku přijížděli vyděšení, protože ta čísla nakažených začala narůstat, televize a všechna média začala informovat o tom, kolik je denně úmrtí. Bylo to tedy o tom, že zpočátku bylo zděšení a odevzdanost a následně, když začala hygiena dohledávat kontakty a ti lidé, kteří byli nahlášeni a začali přijíždět k nám, byli naštvaní a to, že byli v podstatě ,,donuceni” přijet, to dávali hodně najevo. Protože, oni tam přijeli, protože museli přijet, protože byli nátlakem donuceni. Na druhou stranu byli tací, kteří přijeli a poděkovali nám, že toto děláme, že ta naše práce je smysluplná, že sami ví, že to není jednoduché a že nám drží pěsti. Ale co si budeme povídat, je to práce s lidmi, přijížděli lidé milí, ale také naštvaní, agresivní a někdy až hulvátští. Někdy to vypadalo až tak, že snad já jim chci způsobovat tuhle nepříjemnou věc. Na druhou stranu, přijeli lidé, kteří se celého procesu hrozně báli a odjížděli s tím, že to vlastně celé nic nebylo a že to, co všichni říkají a popisují, že to tak není. Tak z toho pak máte takový hřejivý pocit.

Roušky, testování a očkování - právě tohle rozdělilo naši společnost na dva tábory. Jak to vnímáte vy?
Já osobně jsem zastánce roušek, ne třeba respirátorů, protože si myslím, že rouška je dostatečná ochrana, určitě ano. A jsem také zastáncem očkování, protože vidím, že ten posun lidí v nemocnicích, kteří byli očkování primárně, se rapidně snížil. Dokazuje to i situace teď, že v těch nemocnicích je opravdu jenom pár lidí s covidem, kteří vyžadují stálou péči. Myslím si, že proočkovanost dělá v tuhle chvíli hodně. Součástí je samozřejmě i to, že jsme dost promoření, protože čísla, která jsou uváděna, jsou daleko vyšší. Nicméně v celkových číslech očkování hraje obrovskou roli.

Zdá se, že se situace vyvíjí dobrým směrem a onemocnění ustupuje. Máte nějakou prognózu na další měsíce?
Z mého osobního pohledu souhlasím s panem docentem Flegrem, v tom když říká, že teplo působí na ten vir tak, že se uklidní. Ale tím, že se začne opět ochlazovat, tak vir začne nabírat opět sílu a mohou vznikat různé mutace, které se tu již nyní objevují. Já osobně mám k tomuto viru opravdu respekt a myslím si, že nám může ještě určitě pohrozit. Já vím, že ten virus tu opravdu bude mezi námi. Může se uklidnit do takové podoby, jako například viry chřipkové, že jsou sezonní, ale stále záleží na nás, jak se k celé situaci postavíme. Myslím si, že roušky a očkování budou do budoucna nutné. Vidíme to i v Asii, kde jsou lidé na roušky zvyklí a nosí je tam spontánně a díky nim se brání podobným nemocem.

Ať tedy na závěr rozhovoru končíme pozitivně, má pro vás celá situace i nějakou kladnou stránku?
Pro mě bylo největším pozitivem, že díky tady tomu, že jsem mohla být v odběrovém stanu, jsem se seznámila s novými lidmi a našla jsem si tam nové přátele. Bylo to pro mě přínosné také v tom, že dělám něco, co je součástí celého dění, že jsem nemusela stát někde vedle a jenom tomu celému přihlížet. Bylo to pro mě i přínosné v tom, že člověk začne na zdraví a život pohlížet trochu jinak, že si váží toho, že tady může být a že každým dnem nějakým způsobem žije a s pokorou přijímá to, že je zdravý. Protože zdraví, to je to nejdůležitější!