Básníku a přednímu představiteli katolické a spiritualistické literatury Janu Zahradníčkovi byl pohnutý osud předurčen už od útlého věku. Ve dvou letech utrpěl vážné zranění, jehož následky si nesl po celý život. Ačkoliv za druhé světové války prokázal své vlastenectví, brzy po osvobození musel čelit častým útokům ze strany svých názorových odpůrců kvůli údajně pochybné minulosti. Doslova temné období pak v Zahradníčkově životě nastalo po nástupu komunistického režimu k moci. Kromě devíti let strávených ve vězení zasáhlo jeho samotného i jeho nejbližší tragické úmrtí dvou malých dcer. Se vším tímto utrpením se však rodák z Mastníku dokázal vyrovnat, především tedy se z něj vypsat ve svých brilantních básních.
Pod patronací svatého Chrysostoma
Svatý Jan Zlatoústý drží shůry ochranou ruku nad kazateli a řečníky, šiřiteli Kristova učení. Ovšem křesťanská víra se po staletí nerozšiřovala pouze skrze interpretaci Písma od církevních představitelů, ale i prostřednictvím literární tvorby. Lze tak říci, že jistým kazatelem byl také básník Jan Zahradníček. Životní cestu mu tak možná předurčil právě výše zmíněný světec. Dle něj byl mladý Jan po svém narození 17. ledna 1905 pokřtěn, a později také latinský přídomek Chrysostomus, tedy v českém jazyce Zlatoústý, využíval coby svůj pseudonym.
Pozdějšího výrazného básníka však od útlého dětství neformoval pouze syrský světec, ale také vážný úraz. Coby dvouletý chlapec spadl malý Jan z výšky ze stodoly, což vedlo k trvalému poškození páteře, hrudního koše a ke vzniku plicního srdce. Tento druh tělesného postižení je ostatně patrný z fotografií, na nichž je Zahradníček zachycen. Objevují se však i spekulace, zda šlo o následky úrazu v dětství, či o rodovou indispozici. Ač svým tělesným zjevem poněkud zaostával za svými vrstevníky, v případě intelektu tomu bylo zcela naopak. Po vychození povinné školní docházky v sousední Starči vedly kroky mladého Jana na třebíčské gymnázium. Už zde našel zálibu v českém jazyce a začal se věnovat literární činnosti, kdy se například dočkal otištění prvních básní Slabému srdci a Píseň žebráka.
Když mastnický rodák úspěšně odmaturoval, vyměnil Třebíč za Prahu. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studoval germanistiku, filozofii, dějiny českého umění, estetiku, literaturu a cizí jazyky. Poměrně široké spektrum oborů doplňoval Zahradníček stále bující literární činností. Velkou měrou se na ní odrazilo jeho setkání s Otokarem Březinou, dále pak během studií navázání kontaktů s Bedřichem Fučíkem, Janem Čepem, Milošem Dvořákem či Františkem Halasem. Ačkoliv svá univerzitní studia nedokončil, s knihovnickými zkouškami se už ve 30. letech stal jedním z předních katolicky orientovaných autorů. Z bohatého výčtu se hodí zmínit díla jako Pokušení smrti (1930), Návrat (1931), Jeřáby (1933) či Pozdravení slunci (1937).
Kontroverzní období druhé republiky…
Když se podpisem Mnichovské dohody v roce 1938 zhroutil teprve dvacetiletý svět první československé republiky, zůstala celá řada občanů v šoku a společnost se stala poněkud nesourodou. Část zůstala věrná demokratickým myšlenkám, část se postupně přizpůsobovala novým pořádkům. Mnozí také hledali příčiny politického krachu a s jistým sentimentem se ohlíželi za monarchií. Dle nich začaly problémy roku osmatřicátého klíčit už o dvacet let dříve, ruku v ruce se vznikem Československé republiky. Kritika prvorepublikových poměrů zazněla také z úst, respektive z pera Jana Zahradníčka. Zásadní chyba dle básníka spočívala v tom, že politická reprezentace upustila od křesťanských tradic. Svoji skepsi dal najevo ve spisu Pláč koruny svatováclavské. Zde se kupříkladu píše: „Co zbývá? Vrátit se ke kameni, který zavrhli stavitelé z roku osmnáctého, ke koruně svatého Václava, vyzdvihnout ji z ponížení, které se na ní ukládá prachem nezájmu, a nahradit jí bolestnou ztrátu roku tohoto věrností a oddaností, vyjádřenou i ústavně. Ale dříve, než se začne s touto přestavbou, je třeba vyřídit dvě otázky, které nevyřešeny by potměšile hatily všechno naše úsilí: otázku židovskou a s ní spojený problém zednářských lóží.“ Také v dalších textech podroboval Zahradníček první republiku kritice. Dle literárního historika Václava Běhounka bez nucení „napadal všechno, z čeho naše republika vznikla“. Například T. G. Masaryk byl básníkem nazván „domnělým osvoboditelem“ a opět připomněl, jakou chybou bylo oproštění od dávné státoprávní tradice. S výraznou nedůvěrou se pak Zahradníček vyjadřoval také k bolševismu.
Ovšem je třeba si znovu připomenout dva základní faktory. Tím prvním je Zahradníčkova silná víra, skrze niž vnímal tehdejší svět. Nejen v době druhé republiky, ale také po druhé světové válce se kriticky stavěl ke stavu společnosti a vzýval návrat k původním kořenům. Nicméně Zahradníček nebyl za druhé republiky v těchto úvahách sám. Jako každý společenský otřes i ten v roce 1938 s sebou přinesl rozsáhlé politické diskuse.
…a jejich opětovné vytažení
Jako pomyslný bumerang se však básníkovi tyto texty zanedlouho vrátily. Po osvobození začaly houfně vycházet články útočící na katolické spisovatele, Zahradníčka nevyjímaje. Konfrontováni z levé strany politického spektra byli pochopitelně za své spisy z doby druhé republiky a počátku protektorátu. Kritici se ve svých polemikách ani neostýchali použít nálepky jako „věrný žák Goebbelsův“ či „věrozvěst fašismu“. Na základě jednoho udání dokonce bezpečnost Zahradníčka v roce 1947 vyšetřovala, jelikož měl být údajně na samém počátku okupace oslavován jako „spisovatel vyhovující tehdejší době“. Nakonec však SNB jakékoliv vyšetřování zastavila. O Zahradníčkově přízni k německému režimu chyběly důkazy.
Na co však útočná levice zapomněla, byly básníkovy skutky z protektorátních let. Společně se svým přítelem a uhřínovským knězem P. Janem Dokulilem se podílel na ukrývání rodinných příslušníků generála Ludvíka Svobody. Dále zprostředkoval kontakt mezi odbojáři na Velkomeziříčsku. Ostatně za ukrývání jeho blízkých mu tehdejší ministr národní obrany Svoboda udělil 26. ledna 1948 uznání. Od udělení této pocty uběhl pouhý měsíc a v Československu započala nová doba, která však už mastnickému rodáku zásluhy nepřinesla, ba naopak je odebrala. „Mnoho z budoucího dění tušil už během válečných let. Ve sbírce Pod bičem milostným je jedna báseň – ‚dost nebes v očích tvých pro deště žalu‘, ‚ty víš to, víš, a přece lehko je ti obejmout kříže dva‘ – a ta je prorocká. Věděl, co nás čeká,“ pověděla později básníkova choť Marie Zahradníčková v rozhovoru se spisovatelem Milošem Doležalem.
Tři radosti v potemnělé době
Osudovým místem se pro Zahradníčka stala malá obec Uhřínov, kde od roku 1939 pobýval. A to nejen s ohledem na literární hovory na faře známého P. Dokulila. Právě v této obci se seznámil se svou ženou Marií, rozenou Bradáčovou. „Jana Zahradníčka jsem poprvé viděla v Řepčíně. Bylo nám tehdy oznámeno, že přijedou přednášet spisovatelé Jan Čep a Jan Zahradníček. Sešli jsme se ve velké aule a oni seděli na jevišti u stolu a přednášeli. Se spolužačkami jsme si říkaly, který se nám víc líbí,“ pověděla Zahradníčková v roce 2003. Na otázku tazatele Doležala, že se jim jistě více líbil Čep, Zahradníčková poznamenala s úsměvem na tváři: „Zahradníček! Měl už prošedivělé vlasy, ale měl je, kdežto Čep na hlavě neměl skoro nic.“
Podruhé pak Marie svého budoucího manžela viděla ve svém rodném Uhřínově. Po Dokulilově faře totiž nalezl Zahradníček další ubytování u její tetičky. Jak sama Marie Zahradníčková ve zmíněném rozhovoru uvedla, bylo pro ni ctí tehdy přepisovat jeho básně, které jí diktoval. „Při psaní jsme se s Janem blíže seznámili. V Uhřínově jsme se ale viděli málo. Maminka s tím nesouhlasila, protože nic neměl a já také ne, tak jsme nemohly navazovat žádné známosti,“ sdělila Zahradníčková spisovateli Doležalovi. Kontakt spolu Jan a slečna Bradáčová udrželi nadále i poté, co Marie vyučovala na Slovácku, až spolu v roce 1945 uzavřeli manželství. Ačkoliv se postupně nad Československou republikou v této době začala stahovat rudá mračna, těšili se manželé Zahradníčkovi ze tří rodinných přírůstků. Roku 1948 se narodil syn Jan Jakub, jehož druhé jméno odkazovalo na Jakuba Demla, o dva roky později dcera Zdislava Marie. Přírůstky na přelomu 40. a 50. let následně završilo narození dcery Kláry v roce 1951.
Do této doby také spadají výrazná Zahradníčkova díla jako La Saletta, Rouška Veroničina a Znamení moci. První dvě sbírky jsou autorovou reakcí na tehdejší dobu, ve které se lidstvo nedokázalo poučit z nedávných let, válečných hrůz, a plně se odvrátilo od skutečných hodnot. Znamení moci je pak už čistým odrazem nových poměrů v Československu po roce 1948 a zároveň jejich velmi ostrou kritikou. S ohledem na pozdější dění zní mnohé pasáže opět až prorocky, kupříkladu: „…a ti, kteří na kříž přibíjeli, jsou na kříž přibiti.“
Výše uvedené sbírky patří mezi ty, které jsou se Zahradníčkem v hodinách literatury nejčastěji uváděny. Avšak v profesním životě si v této době mohl básník říci, že lepší časy už byly. V roce 1948 jej vyloučili ze Syndikátu novinářů a o rok později po zrušení časopisu Akord odešel do invalidního důchodu. Výraznou osobnost ale nadále bedlivě sledovala Státní bezpečnost.
Katolické spiknutí s pravicí
Komunistickému režimu byl Zahradníček trnem v oku nejen svými ostrými protirežimními názory, které sepsal ve zmíněném Znamení moci, ale také svou autoritou v katolických kruzích. Zapojit osobu vlivného básníka do zinscenovaného spiknutí se tak komunistům náramně hodilo. Bezpečnost si pro Zahradníčka přišla 14. července 1951 do jeho brněnského bytu. „Přišli pro něj ráno, kolem půl osmé. Klárka spala v kočárku a já krmila v kuchyni druhé dvě děti. Honzík už běhal, Zdislava ještě ne, tu jsem měla na klíně. Jan dosud spal, z Tasova přijel večer. Když zazvonili, Honzík utíkal otevřít, a najednou byli dva chlapi v bytě a ptali se na Jana Zahradníčka. Už jsem tušila,“ vzpomínala na manželovo zatčení Marie Zahradníčková.
Před odvedením udělal Jan křížek na čelo svým dětem, objal manželku a poté se ztratil v sevření pánů z bezpečnosti. Básník své zajištění očekával, a tak dopředu schoval či popřípadě zničil rukopisy básní, které by mohly být režimu proti srsti. Alespoň tak později uvedl ve výpovědi před StB: „Jelikož to byly básně proti socialistického zaměření, nechtěl jsem, aby tyto byly bezpečnosti nalezeny a já tak nebyl přímo usvědčen z nepřátelství vůči našemu státnímu zřízení.“ Ani to však nepomohlo. Po svém zatčení strávil více než rok ve vazebních věznicích v Brně a Znojmě, až 2. července 1952 započal v jeho bydlišti soudní proces. Symbolicky na den rok poté, co pouhých sedmnáct kilometrů od Zahradníčkova rodného Mastníku byli zastřeleni tři funkcionáři KSČ, což rozpoutalo na Třebíčsku teror nebývalých rozměrů. Nyní před soudem stanul další rodák z Třebíčska, tentokrát však před brněnským tribunálem a v rámci zcela jiného procesu.
Skupina tzv. Zelené internacionály v sobě sdružovala předválečné politiky agrární strany a pravicového křídla strany lidové i představitele katolické inteligence. Údajná protistátní skupina měla mít navázané úzké vazby se Spojenými státy a Mezinárodní selskou unií sdružující agrární strany, a plánovat tak v Československu státní převrat. Jedním ze základních pilířů v opětovně kapitalistickém režimu by se pak stala nově vzniklá Křesťanskodemokratická strana. Sám Zahradníček měl být údajně přítomen na schůzce katolických intelektuálů v jihomoravských Starovičkách koncem září 1948, kde se měl právě vznik KDS diskutovat. Na konci zcela vykonstruovaného procesu si 4. července 1952 básník vyslechl verdikt v podobě třináct let odnětí svobody.
Přímluva dvou spisovatelů a rodinná tragédie
Léta ve vězení ale nebyla jediným utrpením pro Zahradníčka a celou jeho rodinu. Předně je nutné si uvědomit, že děti vinou zatčení svého otce pořádně ani nepoznaly. Synu Janovi byly tři roky, dceři Zdislavě Marii rok a té nejmladší Kláře pár měsíců. „Honzík si ho trochu pamatoval a viděl ho párkrát na návštěvách ve vězení, ale děvčata vůbec ne,“ ohlédla se později ve zmíněném rozhovoru Zahradníčková.
Polovina roku 1956 přinesla jistou naději. Díky přímluvě kolegy básníka Jaroslava Seiferta u prezidenta Antonína Zápotockého se Zahradníčkovi snížil trest z třinácti na devět let. Také později v jednom ze svých dopisů rodák z Mastníku Seifertovi ze srdce děkoval. Jak Zahradníček sám napsal, „trochu opožděně, ale neméně srdečně“. Ovšem tento alespoň dílčí ústupek režimu, a tím pádem i úspěch, brzy zastínila rodinná tragédie. V září manželka Marie se třemi dětmi nedopatřením snědla muchomůrku zelenou, přičemž dcery Zdislava Marie a Klára na následky této otravy 6. září 1956 zemřely. Sama Marie Zahradníčková se synem Janem Jakubem byla hospitalizována v třebíčské nemocnici.
V této těžké situaci se za vězněného básníka postavil jiný kolega literát, tentokrát Vítězslav Nezval. Jeho intervence na vyšší politická místa umožnila, že Zahradníček mohl zamířit za manželkou a synem na nemocniční lůžko a hlavně na pohřeb svých malých dcer. Ač se zprvu zdálo, že bude básník moci zůstat se svou rodinou, režim jej poslal zpátky do věznice Mírov. Uvádí se, že jistou roli hrála zhoršující se politická situace spojená s děním ve východním bloku, zejména v Maďarsku. Za krátkou dobu, co stihl být nablízku své rodině, se však manželům Zahradníčkovým podařilo zplodit dceru Marii Štěpánku. Ta přišla na svět 1. června 1957.
Roku 1958 měnil Zahradníček vězeňskou adresu a nově zamířil do slovenského Leopoldova. Až o necelé dva roky později, v květnu 1960, se dočkal propuštění po rozsáhlé amnestii prezidenta Antonína Novotného. Domů k rodině se ale vlivem vězeňských podmínek vrátil člověk s velmi podlomeným zdravím. Jistě, zdravotní neduhy trápily Zahradníčka od dětství, nicméně devět let v kriminále na něm zanechalo silné stopy. Manželka Marie před více než dvaceti lety zavzpomínala: „Za ty čtyři roky byl dost zesláblý, protože v padesátém šestém ještě tak špatně nedýchal. Skoro nikam nemohl dojít, ani do kostela ne, protože je to do kopečka.“
Návrat do každodennosti komplikovalo nejen zdraví, ale také potíže s bydlením a v neposlední řadě i rodinné reálie. Jelikož dítka vinou „třídního boje“ vyrůstala bez svého otce, zpočátku se mezi nimi stěží navazoval vztah mezi rodičem a dítětem. Navíc Zahradníček si ani znovunabyté svobody dlouho neužil. Zemřel necelého půl roku po propuštění. Onoho osudného dne 7. října 1960 dostal Zahradníček horečku a spustil se u něj tak velký kašel, že musel být poslán do nemocnice. Přijela pro něj sanitka, avšak do Třebíče už jej nestihla dovést. Poblíž rudíkovského nádraží, na pomezí Oslavičky a Rudíkova, básník naposledy viděl svůj rodný kraj. Místo jeho skonu dodnes připomíná pamětní deska a boží muka.
Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:
150 let Gymnázia Třebíč. Šestý almanach. 2021. Gymnazijní matice při Gymnáziu Třebíč.
DOLEŽAL, Miloš. 2003. Cesty Božím (ne)časem. Karmelitánské nakladatelství Kostelní vydří.
DVOŘÁKOVÁ, Zora. 2002. Navzdory nenávisti a mstě. Z politických procesů 1952 a 1953. Akcent.
VOJVODÍK, Josef a WIENDL, Jan. 2018. Čtení o básníkovi z let 1930-1960. Institut pro studium literatury.
ZEJDA, Radovan. 1991. Gymnasium básníků: čítanka třebíčského gymnasia. Arca JiMfa
ZEJDA, Radovan. 2004. Byl básníkem! Život a dílo Jana Zahradníčka. Sursum.
