Petr Herbrych

před 3 hodinami

Dá se s nadsázkou říct, že závěr prázdnin se už zkrátka pojí se sledováním plaveckých výkonů Andrey Klementové. Zatímco minulý rok všichni s napětím sledovali její přeplavbu kanálem La Manche, letos byl na Třebíčsku v centru dění průliv Catalina. Právě trasu od stejnojmenného ostrova k pobřeží Los Angeles zvládla Andrea v úterý 26. srpna našeho času zdárně dokončit a stala se teprve třetí Češkou, která se tímto úspěchem může pochlubit. Zdolání milníku z prestižní Sedmičky oceánů však není pouze o tom, že zdatná plavkyně skočí do vody a přes deset hodin plave. Sledovaná přeplavba s sebou ale nese daleko více příběhů.

Když se ve čtvrtek 21. srpna vypravila Andrea Klementová se svým týmem vstříc dalšímu dobrodružství, nebyl počátek cesty příliš hladký. Prvotní komplikace nastaly už při cestě do Prahy. „Sakra, chybí nám česká vlajka,“ uvědomila si výprava na dálnici D1 uprostřed noci. Jako první nápad se nabízel kontaktovat Andreiny kolegy plavce z hlavního města, kteří by mohli vlajku zapůjčit. To by ale nesměly být tři hodiny ráno. Nu což, nedá se nic dělat, do Varšavy se tak musí letěl bez vlajky. Na další komplikaci nemusel tým kolem třebíčské plavkyně dlouho čekat. Osmihodinové čekání na varšavském letišti doprovázela nejistota, zda si vůbec budou moci v Americe půjčit auto. Potřebná kreditní karta nestihla před odletem dorazit, což značí pěknou šlamastyku. Ale co, i přes veškerý stres si Andrea a její kamarádka Eliška ustlaly na koberci u brány a celé čekání na let prospaly.

Po čtrnáctihodinovém letu na trase Varšava - Los Angeles přišla obávaná kontrola na imigračním oddělení. Ačkoliv o vstupu do Spojených států kolují nejrůznější příběhy, pro třebíčskou výpravu byla poklidná. Jediné, co kontrolory zaujalo, byla svačina Andreiny sestry Petry. „Tohle přece není toast, to jsem nikdy neviděl,“ zůstal v údivu imigrační úředník. Sestra a redaktorka Horáckých novin však ukázala svoji dobrosrdečnost a o toast se úředníkem podělila. Když opadla obava z kontroly po příletu, skončila brzy i nejistota ohledně kreditní karty. V půjčovně aut přece jen byl terminál na bezkontaktní platbu. Všem spadl pořádný kámen ze srdce a souběžně s tím se i rozzážily oči, jakým perfektním autem to budou dva týdny brouzdat po Kalifornii.

Druhého dne po příletu se nenabízelo nic jiného, než okusit vody oceány. Třetí den se zase nesl ve znamení potulky po Los Angeles. Nápis Hollywood, chodník slávy, Beverly Hills i slavné pláže Venice Beach a Santa Monica. Nic z toho pochopitelně nemohla čtyřčlenná výprava vynechat. „V neděli jsme pak vyrazili okouknout přístav a loď. Zde ve vodě jsme ale viděli plavat tuleně, což bylo něco pro Anďu. Ta z toho měla skoro infarkt a řekla, že nikam neplave,“ pověděla s úsměvem sestra Petra. Po prozkoumání kalifornského terénu pak přišlo ono pondělí 25. srpna. Jelikož se všichni chystali na noční plavbu, tak odpoledne bylo čistě odpočinkové. Třeba taková Andrea načerpala síly dvanáctihodinovým spánkem a následně se začala chystat na samotnou přeplavbu. V tu chvíli ale vyšla na povrch další komplikace. Vlajka a kreditní karta nebylo jediné, na co se před odletem zapomnělo. Další věcí byla hotovost pro lodivody. „Limit pro výběr byl 200 dolarů, a tak jsem strávila u bankomatu tak hodinu, než jsem potřebné peníze vybrala. Až se bankomat dokonce zablokoval,“ přiblížila patálii Petra. Hotovost se podařilo na poslední chvíli vybrat a i vlajka nakonec na lodi byla. A to díky krajanům žijícím v Kalifornii.

Vše připraveno, mohlo tak dojít k přeplavbě. Velké nadšení nastalo při nastoupení na loď. Oproti té na La Manchi byla obrovská a všemu dávali korunu skvělí lodivodové, kteří byli nesmírně ochotní. Kolem desáté hodiny večerní loď vyplula směrem k ostrovu Catalina a o půl dvanácté vstoupila Andrea do vod Tichého oceánu. Tak jednoduché to však nebylo. Když se chystala na skok, vynořili se delfíni. „Nikam nejdu,“ zazněla první reakce Andrey. Ale přece jen se po pár minutách odhodlala. Doplavala na břeh, zvedla ruce, vstoupila do vody a začala její nová výzva. Dle slov jejího okolí bylo zpočátku vidět, že se obává všelijakých potvor. Kolikrát za ní do vody jako psychická podpora skočila její kamarádka a taktéž plavkyně Eliška, která ale za celou dobu mohla maximálně třikrát a maximálně na jednu hodinu.

Po deseti hodinách plavby se blížil dlouho očekávaný cíl. U pobřeží Los Angeles ale byly tak velké vlny, až Andreu odhodily na kameny a vinou toho si sedřela pravý bok nohy. I přesto ale na břeh vylezla vysmátá, šťastná. Tak, jak ji všichni znají. Z břehu musela následně doplavat zpět na loď, kde se jí ujal její tým a uznání si vysloužila také od samotných lodivodů. Po celou cestu povídali, jak plave neuvěřitelně rychle a na samém konci podotkli, že se jednalo prozatím o nejhezčí plavbu. Rychlost třebíčské plavkyně ostatně potvrzuje i fakt, že před ní startoval cizí plavec, a když Andrea byla v cíli, dotyčnému zbývalo ještě přes 5 mil.