Hrkání, pletení pomlázek, barvení vajec a otevření řeky

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Jan Uher

za 1 den

TŘEBÍČ (juh) – Jaro je už skutečně tady! Nic nedbejte na to, že po překrásné božíhodové neděli, kdy se teploty motaly okolo letních dvaceti stupňů, se zase ochladilo. To už jsou jen takové záškuby tetky Morany. Jak to mohu s takovou jistotou tvrdit? Kdo se na Bílou sobotu vydal s vodními skauty a pracovníky Muzea Vysočiny Třebíč na takzvané Hrkání, ví, o čem je řeč. A kdo potom nešel domů, ale dorazil až na Šmeralův statek, mohl se dokonale velikonočně vybavit i naladit. A kdo neměl ještě pořád dost, vyměnil čerstvou pomlázku za pádlo, barevná vejce dal podržet někomu spolehlivému a pomohl s otevíráním řeky.

Silné dřeva klepání nečisté síly zahání
Hrkání s vodními skauty má v Třebíči dlouhou historii. Dlouhá léta to skautíci provozovali sami, ale už pár let nato nejsou sami. O pořadatelství se podělili s Muzeem Vysočiny Třebíč a výsledek je skvělý! Na rituál vyhánění Morany totiž plynule navazuje workshop pletení velikonočních pomlázek a barvení vajec. To by skauti všechno nedali…

Co to tedy to třebíčské Hrkání vlastně je? Je to takové dva v jednom, ze kterého by neznalý etnograf vyletěl z kůže. Klasické hrkání, kdy křesťanské děti nahrazují zvony, které tou dobou prodlévají v Římě, skauti spojili s jarním pohanským zvykem vyhánění zimy. Za lomozu dřevěných hrkaček a klapaček, ale také prkének a vařeček, vyráží průvod z nádvoří třebíčského zámku a před sebou žene onu zimní nešťastnici, které už skončil mandát. Dobře třímetrová mátoha prchá před průvodem a zcela nemoudře míří k řece. Snaží se sice ztratit v uličkách židovské čtvrti, ale tu skauti znají jako své boty, takže neunikne.

Při jednom nerozvážném manévru se letos stalo něco, co nikdo nepamatuje. Zdánlivě ještě plná sil se mátoha zlomila v pase a chvíli se zdálo, že je po ní. Ale kdepak! Potvora se zmátožila (mátohy se nemátoří, ale mátoží) a pokračovala v úprku. A tak mohlo i letos Hrkání skončit tak, jak má. Totiž na lávce nesoucí jméno skauta, letce a hrdiny Jindřicha Svobody. Jako každý rok i letos byla hlava strašidla svržena z jejího ladného oblouku do vln řeky Jihlavy. Jaro je prostě tady! Velikonoční lesk dodali akci členové folklorního souboru Bajdyšek. Kdyby se jim podařilo inspirovat další nadšence z řad široké veřejnosti, bylo by to jistě vítané.

Umíte uplést pomlázku?
Ne? Tak to jste určitě nebyli na zmíněném workshopu ve Šmeralově statku. Pod vedením zkušených lektorů jste se mohli tuto pomalu mizející dovednost naučit. Proutí různé velikosti a „gramáže“ bylo dostatek, a tak zbývalo být jen trpělivý a zapojit obě hemisféry. Zatímco pletení pomlázek, tatarů, karabin, mrskaček, žil, šlehaček, dynovaček, a kdo ví, jak ještě jinak se této vrbové ozdobě správného koledníka říká, je spíše pro kluky, děvčata se vrhla na barvení a zdobení vajec. Protože co by to bylo za Velikonoce bez vajec malovaných?
Řeka je odemčena, lodě mohou na vodu!
Lorenzova stuha je prastarý závod pramic, který se jede dvakrát ročně. Na jaře a na podzim. A jak zdravý rozum velí i nevodákům, na jaře se řeka „odemyká“ a vodácká sezona začíná, na podzim se zase „zamyká“. Vodáci mají utrum a věnují se jiným bohulibým činnostem. Závod se jede od klubovny a loděnice na Svojsíkově nábřeží a posádky pádlují až k mostu vedoucímu na plovárnu na Polance. Ještě vloni to byl starý anglický ženijní most řečený Bailey bridge, letos už otočku hlásila betonová stuha klenoucí se nad hladinou. Co se dá dělat, starší ročníky zamáčkly slzu a těm mladším už se do paměti vrývá jiný obraz. Závod je pro všechny. Od těch nejmladších až po staré kozáky. Na letošní stuhu vyplulo sedm posádek a kromě zcela mokrého oblečení si domů donesly i báječný pocit, jaký má vodák, když po dlouhé zimní pauze usedne do lodi a v rukách sevře pádlo.

Foto HoN: Jan Uher, Jakub Buqa Málek a Eva Kolajová