Redakce
18. 05. 2026
Více informací naleznetena www.bowling-trebic.cz
Yashica Events
Je tento kraj schopen odpuštění?
MORAVSKÉ BUDĚJOVICE (herb) - Před jména kněží Jana Buly a Václava Drboly se začátkem června oficiálně připíše titul blahoslavený, čímž se v České republice stanou vůbec prvními takto církevně uznávanými oběťmi komunistického režimu. Věřící se tak budou moci k duchovním modlit, prosit je o přímluvu a například skrze zasvěcení oltářů či kaplí jim vzdávat úctu. Přitom od tradičních svatých se zásadně liší. Jednak se jednalo o prosté venkovské faráře, zároveň ale svou činností byli zcela jiní od svých kolegů v kněžských ornátech. „Přece jen každý svatý se musí vymykat,“ pověděl také během úterního podvečera 12. května v moravskobudějovické Besedě kněz Marek Orko Vácha. Inspirativních myšlenek však na debatě o odkazu brzy blahoslavených duchovních zaznělo podstatně více.
Ač od tragického dění, na jehož konci byli tři mrtví v babické škole, jedenáct popravených a nespočet zničených lidských osudů, uplyne pětasedmdesát let, nejedná se o natrvalo uzavřenou kapitolu. Události se hluboce zaryly do historické paměti zdejšího regionu, letos pak téma aktualizuje slavnost blahořečení kněží Buly a Drboly. Jaký však nám oba mučedníci zanechávají odkaz do dnešních dní? Právě na tohle téma debatoval v Moravských Budějovicích pod moderátorským dohledem Evy Fruhwirtové kněz, teolog a biolog Marek Orko Vácha a místní rodák, taktéž kněz, Josef Janoušek. Že se jedná o poutavé téma se zajímavými hosty, jež mají k tématu mnoho co říct, potvrdila zaplněná Beseda a mohutný potlesk hned na samý úvod. „Tak my jsme ještě nic nepředvedli a už nám tleskáte,“ pousmála se moderátorka Fruhwirtová. Touto větou však na dvě hodiny jakékoliv legrácky vymizely. Zcela potemnělým sálem se nesla hluboká slova, u leckterých návštěvníků doprovázená kapkami slz. Což si také samotné téma vyžaduje. Jak ale ukazuje příběh P. Buly a P. Drboly, i v té největší tmě vždy svítá alespoň malé světélko naděje.
Pro trpící kněze byl jedinou nadějí Bůh, jemuž zůstali do svých posledních dnů věrni. Jejich nezlomnou pevnost a přesvědčení teď také církev ocení prestižním titulem blahoslavený. A kdo ví, třeba se za čas oba kněží dočkají i svatořečení. Avšak vedle letitých světců, jako jsou svatí Václav, Vojtěch, Anežka nebo Jan Nepomucký, mohou místní kněží z poměrně nedávné doby a se zájmem o sport či divadlo působit poněkud ojediněle. V tom také tkví hlubší podstata beatifikace. „Být svatý není něco mimořádného, je to žít normální život,” pravil Vácha a posléze dodal: „Byli to normální kluci, kteří se tady narodili, a v rozhodující životní chvíli, při té křižovatce svoji úlohu zvládli, a tím jsou příkladem pro další generaci mladých lidí.“ A právě to je vedle blížící se církevní slavnosti na příbězích P. Buly a P. Drboly důležité. Skrze ně máme ve své blízkosti autentické hrdiny podobné nám. Jak ale pověděl Vácha, vedle hledění ke vzorům ale nesmíme zapomínat také na způsob svého vlastního života, abychom jen čistě nekopírovali své hrdiny. Zkrátka žít tak, aby modlitba Dědictví otců zachovej nám, Pane, byla budoucím generacím myšlena na každého z nás.
Zpátky však k mučedníkům. Než se oba muži stali hrdiny, museli na přelomu 40. a 50. let čelit nástrahám komunistické totality. „Shakespeare to říká opravdu krásně, že se někdo velkým narodí, někdo se velkým stane a na někoho je to shora dáno. Někdo nechce být velký, nechce dosáhnout velikosti, ale myslím, že se mu to stane,“ pronesl Vácha. Tato velikost byla P. Bulovi a P. Drbolovi dána brzy po roce 1948. Nejprve se oba zachovali odvážně, když svým farníkům přečetli zakázaný oběžník biskupů, zásadní životní zlom však přišel s příchodem Ladislava Malého. „V roce 1951 se otevřela velká rána, která se nezacelila,“ poznamenal o počátku 50. let P. Josef Janoušek. Rodák z Moravských Budějovic a současný kněz z farnosti Louka u Znojma se životy obou kněží podrobně zabýval a sám vystihuje zmíněnou dobu jedním slovem. Strach.
Jedná se však o pojem hlubokého významu. Dle Orko Váchy strach každému člověku značí, že něco miluje: „Když nemiluji, nemám strach, protože nemám co ztratit.“ Důvod ke strachu tak nastává, kdy sám mohu ztratit něco osobně opravdu cenného. Milovanou osobu, bydliště, vlast. Zmínění kněží v konfrontaci s režimem ztratili vůbec to nejcennější, lidský život. I tak ale plnili své poslání až do konce života a vstříc nastolené cestě šli s odvahou. „Odvaha ale neznamená, že nemám strach. Odvaha znamená, že jdu dopředu, i když se bojím. Ve ctnostech je odvaha až na třetím místě po moudrosti a spravedlnosti. Protože moudrost a spravedlnost mi řeknou, že dobro je tady a odvaha zase, že teď bych měl jít tímhle směrem,“ znělo jedno z Váchových poselství, plně aktuálních i v dnešní době.
Vedle hrdinů má ale každá doba také své padouchy. V případě diskutovaného tématu je jím tehdy vládnoucí režim, jenž poslal nevinné lidi do kriminálů a na smrt. Jeho vinou se tak během krátké chvíle zničily životy stovek rodin a zpřetrhaly dlouho budované mezilidské vztahy. Dle P. Janouška je tato skutečnost v regionu patrná do dnešní dnů. „Skutečně si tady neseme zátěž, u které možná zcela nevidíme její důsledky. Ty se třeba objeví, pokud by přišlo něco podobného,“ uvedl kněz z Louky. Dle jeho slov je tak zapotřebí, aby si lidé v tomto kraji odpustili. To však není tak jednoduché. „Myslím si, že v určité chvíli je po nějaké době nutné otočit tím kohoutkem odpuštění vody. Odpuštění té špíny v mysli, aby se to zase zalilo tou jiskřivou vodou. Ale má zkušenost a stáří už říká opatrně, věci jsou hlubší, než se zdá,“ zamyslel se Orko Vácha. Svoji zkušenost také ukázal na třech případech. Vedle kaž-
doroční návštěvy Osvětimi se svými studenty a setkání s rodinami obětí střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze zmínil poutavý příběh ze svých studií v Bruselu. Tehdy zde byl jeho velkým kamarádem Dorsi Ugamba ze Rwandy, který roku 1995 unikl genocidě ve své rodné vlasti. Bohužel však při přeplouvání řeky do jiné země přímo na vlastní oči viděl smrt svých rodičů. Když se pak na semináři v Bruselu všichni modlili modlitbu Otčenáš, pasáž „jako i my odpouštíme našim viníkům“ vždy Ugamba vynechal. „Nechte tak odpustit ty, kterým bylo opravdu ublíženo,“ sdělil Vácha. Ač sám připodobnil nastalou situaci k jízdě v autě: „Když se díváte občas do zpětného zrcátka, tak je to dobré, ale když se budete dívat pořád, tak se člověk vybourá.“
Sám farář Janoušek také uvedl, že odpuštění skutečně nejde vnutit a vede k němu dlouhá cesta. Oporou člověka k tomuto kroku jsou dle něj podpora přátel a pomoc shůry. A právě druhá možnost se může uskutečnit na přímluvu brzy blahoslavených kněží. Však také jak P. Janoušek pronesl: „Hlavní propagaci blahoslaveným a svatým neděláme my, ale oni sami, a to skrze přímluvy, zázraky a podobně.“ Možná že tak v budoucnu skutečně jejich zásah přinese našemu kraji zacelení dosud nezahojených ran.
21. 05.
