Moravské Budějovice se rozloučily s Františkem Vlkem

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Redakce

před 1 hodinou

Dne 26. dubna 2026 zemřel ve věku nedožitých 80 let pan František Vlk, výrazná osobnost Moravskobudějovicka.

Narodil 27. června 1946 v Českých Křídlovicích. Jeho rodiče František Vlk a Marie Dujsíková pocházeli ze Slovácka, ale v roce 1945 v Českých Křídlovicích převzali dům a hospodářství po odsunutých Němcích. Po roce 1949 funkcionáři KSČ a příslušníci StB Vlkovy soustavně tlačili ke vstupu do jednotného zemědělského družstva. V roce 1955 Marie Vlková onemocněla tuberkulózou, takže František Vlk starší zůstal na hospodaření sám. Marie Vlková se po dvou letech uzdravila, ale nepřetržitá šikana ze strany funkcionářů KSČ Vlkovy nakonec donutila, aby v roce 1957 hospodaření zanechali. Rodina se přestěhovala do Moravských Budějovic, kde se František Vlk starší stal údržbářem v klášteře Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Františku Vlkovi mladšímu bránili funkcionáři KSČ ve studiu, a to zejména kvůli jeho víře, proto se vyučil kamnářem. Při řemesle se začal intenzivně zajímat o historii a tento zájem si udržel, i když řemesla musel po šestnácti letech zanechat. V roce 1989 se účastnil jednání s komunisty v Moravských Budějovicích a patřil společně s manželkou Naděždou Vlkovou k zakladatelům tamního Občanského fóra. V roce 1995 byl jmenován vedoucím Muzea řemesel Moravské Budějovice, a i po odchodu do penze v roce 2008 se nadále věnoval psaní odborných článků a tvorbě vlastních místopisných publikací.

V roce 2024 za svou celoživotní práci získal Cenu města Moravské Budějovice.

Poslední rozloučení s Františkem Vlkem proběhlo v sobotu 2. května v kostele sv. Jiljí v Moravských Budějovicích. Pro připomenutí jeho díla přinášíme úryvek z publikace Mlýny na Želetavce.

O Černém mlynáři
„Pod Jemnicí stával mlýn, ve kterém bydlel velmi chudý mlynář. Měl moc dětí a málo práce, a tak není divu, že žil v samých starostech. Povodeň mu ke všemu neštěstí utrhla mlýnské kolo, a tak nemohl mlít vůbec. Peníze na opravu neměl a půjčit mu už nikdo nechtěl. Jednou přišel ke mlynáři pán – vysoký, snědý a celý v černém obleku a povídá mlynáři, že mu pomůže. Postavil na stůl měšec plný dukátů, a že bude jeho, jen když mu ve mlýně nechá jedno složení, kde si bude moci sám mlít. Měl ale podmínku, aby mu do jeho mletí nestrkal nos. Mlynář měl radost, protože už si myslel, že bude muset jít žebrat, a tak pánovi všechno ochotně slíbil. Mlýn brzo vesele klapal a mletí se do něj jen hrnulo. Černý pán dostal kus mlýnice a zabednil se v ní tak, aby tam nikdo jiný neměl přístup. Ale mlynář měl zvědavého pomocníka a ten si usmyslel, že tomu přijde na kloub. Jednou se schoval ve mlýnici a přitlačil hlavu ke škvíře v bednění, ale než něco mohl vidět, ucítil v oku bodnutí a měl ho slepé. Druhý den si sbalil věci, nic neřekl a odešel ze mlýna pryč. Druhý pomocník byl taky všetečný kluk. Počkal si, až černý mlynář někam odešel, odrazil prkno, skočil dovnitř, nabral mletí a prkno zase vrátil. Vyběhl na půdu, vysypal mletí, a jak se podivil – byly to samé kobylince! Nechal si to pro sebe a druhý den je šel na půdu uklidit a našel tam místo kobylinců samé zlaté dukáty! Tak poznal, že ten černý mlynář je vlastně čert! Sebral se jako ten první a chtěl odejít. Mlynáři to ale vrtalo hlavou, proč ze mlýna všichni utíkají, a tak nedal jinak, než že mu to prášek musel povědět. Když to uslyšel, povídá, že s čertem pod jednou střechou taky nebude. Prodal čertovi zbytek mlýna a s celou rodinou se odstěhoval. Čert mlel ještě dlouho. I po mnoha letech, když už ze mlýna zbyly jenom zhroucené zdi, si lidé vyprávěli, že tam každou noc chodí čert a přepočítává si svoje zlaťáky.