Hrát na zvonky není těžké, pokud to člověk umí

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Jan Uher

za 6 dní

HROTOVICE (juh) – Mnozí z nás si jistě vzpomenou na první loňský adventní koncert České televize, kde vystoupil Zvonkový soubor ZUŠ Hrotovice. Pro někoho to bylo milé pohlazení známého hudebního tělesa, pro jiného překvapení až úkaz. Je to prostě něco výjimečného, co se hned tak nevidí a hlavně neslyší. Vydali jsme se proto do hrotovické ZUŠ a s ředitelem Jakubem Lojdou a jeho zástupkyní, ale především šéfkou zvonícího tělesa Ivanou Šumpelovou si povídali.

První otázka je nasnadě. Ty zvonky nejsou úplně obvyklé hudební nástroje. Jak se dostaly do Hrotovic?
Ivana: Bývalý ředitel viděl zvonky v televizi a zaujalo ho to natolik, že začal pátrat, jestli něco podobného funguje i u nás. Zjistil, že v rámci evangelické církve na Vsetínsku skutečně jeden soubor existuje. Ten vznikl díky americkým hudebníkům, pro které jsou tyto nástroje běžné, a jejich spolupráci s místní farností.

Tamní soubor tedy nevznikl při základní umělecké škole, ale právě v rámci církve a vedla ho farářka paní Jelínková. Přes ni jsme se spojili i s americkými lektory a domluvili si třídenní soustředění. Vybrali jsme několik dětí a zároveň jsme pořídili první nástroje – takzvané chimes, tedy laděné novodurové trubky. Díky hudební průpravě, kterou naše děti měly ze ZUŠ, jsme se se vsetínskými dětmi rychle sehráli, i když mezi námi byly i sedmileté děti. Právě ty dnes patří k nejdéle hrajícím členům souboru.

Takže vaše první nástroje nebyly hned zvonky, ale právě chimes. Jak jsou tyto hudební nástroje finančně náročné?
Jakub: Ano, chimesy jsou výrazně levnější na pořízení. Když se ale bavíme o chimes, tak aby člověk pořídil základní rozsah, ze kterého už jde sestavit soubor a hrát skladby, vyjde to zhruba na čtvrt milionu korun. A to možná mluvím ještě o cenách před covidem.

Ruční zvony jsou výrazně dražší. Nedávno jsme si dělali menší rešerši, protože i naše nástroje – zvony i chimes – budou časem potřebovat obměnu. A kdybychom chtěli pořídit kompletní vybavení opravdu naplno, bavíme se už o milionech korun.

To je vlastně první nevýhoda pro někoho, koho to zaujme a chtěl by s tím začít. Ty vstupní náklady jsou poměrně vysoké a mohou být docela odrazující.

Bavíme se o novodurových trubkách. Čím se chimes liší od populárních boom-whackers, které jsou velmi oblíbené a určitě nesrovnatelně levnější?
Ivana: Obrovský! Hlavní rozdíl je v materiálu a ve zvuku. Boomwhackers jsou plastové, takže jejich tón je takový tupější a méně nosný. U chimes je zvuk výrazně plnější a čistší.

Chimes totiž fungují na podobném principu jako zvon. Každá trubka má vnější paličku – úderník, který rozeznívá nástroj. Díky tomu je zvuk čistý a lépe se prosadí. Technika hry je ale tím pádem úplně jiná a daleko náročnější než u boomwhackers.

Teď už ale máte chimes i zvonky…
Ivana: Ano. Postupně jsme pak soubor rozšiřovali i o skutečné ruční zvony. Ty jsme ale začali pořizovat až za současného pana ředitele. Stejně ale zatím nemáme úplně kompletní sadu – chybí nám nejvyšší i nejnižší oktávy. Ty částečně nahrazujeme právě chimes, což má vlastně i svou výhodu. Každý nástroj má trochu jinou barvu zvuku, takže se to dobře doplňuje a výsledný zvuk je pestřejší.

Zvonky znějí klasicky, mají ten typický jasný zvonivý charakter. Když ale posloucháte chimes v celkovém, kompaktním zvuku souboru, často to zní skoro jako varhany. Člověk má pocit, že tam hraje ještě další nástroj – a přitom jsou to právě chimes.

Je dost skladeb pro tyto pro nás stále ještě exotické nástroje?
Ivana: Je jich fůra, protože v Americe jsou zvonkohry velmi rozšířené. Myslím, že to mohu přirovnat k tomu, jak se u nás hraje na zobcovou flétnu. My si ale skladby někdy upravujeme a výsledek je daleko bohatší.

Takto jsme si třeba na začátku, kdy jsme ještě neměli zvonky, upravili skladbu A Million Dreams. Původně v ní byla linka určená pro chimes, ale nahradili jsme ji violoncellem a houslemi. A byla to pecka.

Jak hru na zvony vyučujete? Asi to není tak, že podobně jako hru na klavír, trubku, flétnu, housle… si vyberete zvonkohru?
Jakub: Samozřejmě že ne. Původní záměr to možná ani nebyl, spíš se to tak nějak přirozeně vyvinulo. V rámci výuky totiž kromě hlavního nástroje potřebujeme dělat i souborovou nebo komorní hru. U smyčců je to jednoduché – vznikne kvarteto nebo orchestr a existuje spousta materiálu pro různé úrovně. U dechových nástrojů nebo zpěvu je to podobné.

Ale co s klavíristy? Těžko dáte dohromady dvanáct klavírů v jedné místnosti – a i kdyby se to povedlo, jednak by se to nedalo naladit, a hlavně pro takové obsazení v podstatě neexistuje repertoár.

Zvonky se v tomhle ukázaly jako ideální řešení. Notový zápis pro zvonkové soubory je velmi blízký klavírní partituře, takže je pro klavíristy dobře čitelný a přirozený. Vlastně jsme z toho udělali formu komorní hry právě pro ně – a myslím, že to funguje velmi dobře.

Ivana: Klavíristé mají navíc dobré rytmické i harmonické vnímání. Jsou zvyklí na to, že každá ruka hraje něco jiného, takže práce v souboru jim dává smysl a dobře se v ní orientují.

To je pravda, ale na klavíru má muzikant pod kontrolou všechny klapky – tóny. U zvonkohry je to jiné.

Hráč je jen součástí pomyslné klaviatury. Jak to funguje?
Ivana: Když si představíte klavírní part a převedete ho na zvonky, dostane hráč za úkol třeba jen dva konkrétní tóny – například C a D, a s tím ještě samozřejmě Cis a Dis. Sleduje přitom celou partituru, stejně jako ostatní. Nikdo nemá „svůj výtah“, všichni hrají z jednoho zápisu, ale každý vnímá jen ty své tóny.

Základem je přesné načasování. Hráč musí poslouchat, počítat a trefit se do správného okamžiku. K tomu ještě řeší techniku úderu, dynamiku – jestli hrát silně, nebo jemně – a také výraz, tedy případné zpomalování nebo zrychlování.

Zároveň periferně sleduje dirigenta, protože není možné mít oči neustále jen na něm. Je potřeba vnímat jeho gesta tak trochu „bokem“, a přitom zůstat soustředěný na vlastní part. Ve výsledku to vlastně není těžké – pokud to člověk umí.

Jakub: Jako celek je zvonkový soubor podle mě vrcholná ukázka souhry a synchronizace. Každý musí neustále vnímat ostatní. Když si to srovnáte třeba se smyčcovým orchestrem a představíte si, že by každý hráč měl na starosti jen jeden nebo dva tóny! To si nedovedu představit. Je jasné, jak náročné by to bylo. Právě v tom je zvonkový soubor tak specifický.

Kolik pedagogů tento náročný nástroj vyučuje?
Jakub: V současnosti se výuce věnují dvě pedagožky. Kromě Ivany Šumpelové ještě kolegyně Vendula Hájková, která jinak učí hudební nauku. Na nich to celé stojí. Jejich energie a profesionalita jsou naprosto zásadní. Právě díky nim se daří soubor udržovat a rozvíjet. A myslím, že se to odráží i na dětech. Některé se ke zvonkům vracejí i poté, co už ze ZUŠky odešly a chtějí hrát dál. To je pro nás jasný signál, že to má smysl a že si z toho odnášejí dobrý zážitek i vzpomínky.

Jak se děti do tohoto specifického souboru hrnou a jak je to potom baví?
Jakub: Zpočátku k tomu přistupují spíš s respektem, protože na škole už fungují dva soubory a ony mají představu, jak to vypadá. Zároveň mají obavy, jak jim to půjde, protože nejsou zvyklé na kolektivní výuku.

Ivana: Velmi rychle ale zjistí, že je to baví. Najednou tvoří něco společně, což je pro ně nová zkušenost. V souborech je navíc dobrá atmosféra, na kterou si děti rychle zvyknou. Začátky jsou samozřejmě náročné. Zhruba první čtyři nebo pět hodin se učí úplné základy – hlavně techniku hry. Jakmile ji zautomatizují, mohou se soustředit na samotnou hru podle partitury. A když pak vidíme, co dokážou začátečníci zahrát třeba už po půl roce, musíme říct, že jsou opravdu skvělí.

Kolik dětí se tedy vlastně u vás hře na zvonky věnuje a jakou vidíte budoucnost?
Ivana: Máme dva školní soubory, do kterých chodí všichni klavíristé od čtvrtého ročníku. V rámci výuky mají povinný předmět, kterému říkáme společná interpretace – a ten zahrnuje právě komorní a souborovou hru. Tyto dva soubory fungují pravidelně.

Pak máme reprezentační soubor školy, který tvoří ti původní členové. Ti se tenkrát velmi dobře sešli. Jsou to děti, které byly šikovné už na svých hlavních nástrojích, a hlavně je to opravdu bavilo, takže do toho šly dobrovolně. Navíc si sedly i lidsky, což je podle mě klíčové.

Dnes už jsou z nich vysokoškoláci, jen dva jsou ještě středoškoláci, ale i ti příští rok zamíří na vysokou školu. Z původní sestavy už tedy zůstává jen jeden žák, který dosud chodí na ZUŠku. Když se potkají, pořád si mají co říct. To je podle mě základ toho, že ten soubor může dlouhodobě fungovat. A to je vlastně to, o co nám všem jde.

Foto: archiv ZUŠ Hrotovice