PŘEDÍN (juh) – Již počtvrté se na příjemném místě u rybníčku Strhanka sešlo několik týmů, aby si zasoutěžily v náročné disciplíně vaření guláše. Kdo se jen přezíravě usměje, neví, o čem je řeč. Komu ukápla slina, dobře ví, kolik různých a chutných podob může guláš mít. Jako u většiny podobných akcí nejde primárně o to zvítězit, ale být při tom – strávit s kamarády a známými pěkný den a nakonec si dát pořádně do nosu.

Letošního ročníku se zúčastnilo osm týmů a každý pojal přípravu toho nejlepšího guláše po svém. Někdo vsadil na klasiku, jiný maso míchal – ať už vepřové s hovězím, nebo hovězí kližku s divočinou. Zatímco v loňském roce jsem přijel naprosto nevhodně dopoledne, kdy to nad kotlíky teprve začínalo vonět, letos jsem to vychytal a dorazil po čtvrté hodině odpolední, kdy už se naplno ochutnávalo. Jejda, to byly úplně jiné vůně! A díky velkorysosti pořadatelů i chutí.

S miskou a třemi žetony v hrsti jsem se vydal na obchůzku po jednotlivých týmech. Porce byly skrovné, až mě to u té první zamrzelo. Už u třetího vzorku jsem ale poznal, že je to jediný způsob, jak přežít a nepuknout. A také jsem si uvědomil, jak těžký úkol to je – přidělit někomu drahocenný žeton. Dělal jsem, co jsem mohl, ale stejně bych těch žetonů potřeboval víc, abych měl čisté svědomí. Myslím, že přesně osm. Tak vyrovnaná to byla soutěž.

Vítěz však mohl být jen jeden. Hlavní cenu – sud piva a pamětní vařečku – si nakonec vybojovali letošní nováčci z týmu s názvem Gulis Parta.

Tajný recept nám sdělil kamarád Jonáš z týmu ŠpekBuřtů. Přes zjevnou excelentnost a lásku, kterou hoši přípravě věnovali, nestáli na bedně. Takovou úroveň gulášobraní má:
„Nejprve jsme dokřupava usmažili hodně prorostlou slaninu a na jejím tuku udělali pořádnou porci cibule – klasickou žlutou i šalotku. Aby nám to v kotlíku hezky zkaramelizovalo, přilili jsme černého Kozla.“
Maso, v jejich případě kombinaci vepřového a hovězího, měli šikovní kuchaři předem poctivě naložené ve víně, černém pivu, česneku a divokém koření. „Orestovali jsme ho zvlášť, aby se zatáhlo, a pak už jsme postupně všechno spojili a podlévali pivním a vínovým základem. Klasické zahušťování nebylo ani potřeba, o to se postarala ta spousta cibule a na úplný závěr jen trochu chleba pro chuť,“ doplnil Jonáš.
Nezbývá než se oblíznout, polknout a těšit se na příští ročník.

Foto HoN: Jan Uher