Kterak chytré telefony vyměnit za lesní restauraci

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Jan Uher

za 3 dny

HORNÍ HEŘMANICE (juh) – Naše putování po stopách mysliveckých kroužků na Třebíčsku nás tentokrát zavedlo do Horních Heřmanic. Zdejší kroužek už má za sebou první rok. Někomu se to může zdát málo, ale energii a nápady, se kterými do něj místní vedoucí skočili, by jim mohl závidět leckterý zaběhlý spolek. Skvěle sehraný manželský pár – personalistka a servisní technik výtahů – dokázal během několika měsíců proměnit partu dětí z okolních vesnic v nadšené stopaře a pozorovatele přírody. Jak se učí naslouchat lesu, proč v zimě budují „lesní restaurace“ a jak jejich snažení vnímají rodiče a místní myslivci? Pojďme se podívat za heřmanickou smečkou!

Jak se rodí heřmanická smečka
Všechno to začalo jako nevinný nápad na jednom mysliveckém kurzu. „Celá ta myšlenka šla vlastně ode mě,“ vzpomíná s úsměvem vedoucí kroužku Ivana Večeřová. „Během kurzu před rokem a půl nás Tomáš Sedláček z okresního spolku úžasně navnadil a neustále se ptal, kdo z nás by chtěl vést mládež. Pořád jsem nad tím doma přemýšlela.

V našem okolí totiž žádný takový kroužek nebyl, přestože dětí tu žije spousta. V dubnu jsem přišla domů a oznámila manželovi, že do toho jdeme.“

Manžel, který je aktivním myslivcem už šestnáct let, se sice nejdříve trošku smál, ale pro nápad měl pochopení. Sám totiž v duchu čekal, až do patřičného věku dorostou jejich vlastní dvě děti (dnes dvanáct a devět let), které jsou k pozitivnímu vztahu k přírodě vedené již od malička. Navíc věděl, že v tom nemůže manželku nechat samotnou, a chtěl ji v jejím nápadu podpořit.

Vytvořili plakát, vyvěsili ho na Facebook a hned na první schůzce 10. září loňského roku se jim sešlo dvanáct dětí z Horních Heřmanic, Rudíkova a Uhřínova. Zájem byl tak velký, až to vedoucí kroužku samotné překvapilo. Museli proto určit věkovou hranici, od kolika let děti přijmou.

Z klubovny do „lesní restaurace“
Kroužek se schází pravidelně každých čtrnáct dní ve středu od čtyř do šesti odpoledne. Jako své pevné zázemí mohou využívat kulturní dům v Horních Heřmanicích, ale jejich hlavním cílem je trávit co nejvíce času venku, a to i za nepříznivého počasí. „Myslivec přece musí být odolný! Pokud vyloženě neleje jako z konve a nepadají trakaře, jdeme do lesa aspoň na procházku,“ vysvětlují manželé.

Udržet pozornost takto pestré věkové skupiny dětí vyžaduje specifický přístup. Metoda „škola hrou“ je v Horních Heřmanicích naprostým základem. „Děti prosedí celý týden ve škole, takže je jasné, že dvě hodiny čistého výkladu by nevydržely a nikoho by to nebavilo. Ani nás ne! Naše teorie trvá maximálně půl hodiny, přičemž nejvíc se všichni stejně těší na společnou svačinu. Pak vyrazíme ven a vědomosti do nich “ládujeme” formou bojovek a her,“ směje se Ivana.

V zimě děti nadšeně stopují zvěř a po celý rok pravidelně pozorují nedalekou bobří hráz. Obrovským hitem se stala hra na „lesní restauraci“. Vedoucí v lese připraví improvizované stoly a talíře obložené jablky, mrkví, kukuřicí či obilím. Každé dítě si vybere své oblíbené zvířátko a úkolem je nanosit na správný talíř přesně to, co danému lesnímu obyvateli nejvíce chutná. Vedle toho děti milují stavění mechových domečků pro skřítky, u kterého vydrží celé hodiny.

Vzduchovky, dravci a jezevčík Dasty
Do programu vedoucí rádi zapojují i zajímavé hosty. Velkým zážitkem byla návštěva sokolníka Michala Oborného z Hostákova, který dětem přivezl ukázat káni Harrisovu, ostříže lesního a sovu pálenou. Děti si mohly dravce zevrubně prohlédnout a sokolník je nešetřil chválou, protože měly mnoho zvídavých dotazů. Nejvíc je zaujala sova pálená.

Pro zpestření kroužku čas od času nasazují svého jezevčíka Dastyho, který má úspěšně složené barvářské zkoušky. Dasty je mezi dětmi absolutním miláčkem. Je to neuvěřitelný dobrák, který se nechá bez reptání neustále hladit, nikdy nezavrčí a dětem názorně ukazuje, jak důležitý je čtyřnohý pomocník v myslivecké praxi. Má to však i své zápory, protože když je na schůzce pes, nemá nikdo jiný šanci. Kromě Dastyho milují děti střelbu z luku i ze vzduchovky na terč.

Odhalit kouzlo lesa a vypnout telefony
Primárním cílem kroužku není masová výchova nových myslivců, ale snaha ukázat dnešní generaci, že čas se dá trávit i jinak než u playstationu a s chytrým telefonem v ruce. A výsledky jsou po prvním roce viditelné. Děti, které dříve přírodu kolem sebe moc nevnímaly, najednou samy nadšeně hlásí, že cestou do školy zahlédly srnky nebo zajíce, že kvetou první rostliny nebo stromy. Příroda a krajina k nim najednou promlouvá.

Skvěle funguje i zpětná vazba od rodičů. Ti kroužek maximálně podporují a v zimě dokonce sami s dětmi vyrážejí ke krmelcům doplňovat zvěři zásoby. Velkou oporou je pro kroužek také místní myslivecký spolek a rodinné zázemí. S drobným rýpnutím se sice občas setkají, ale vedoucí se to snaží brát s humorem jako součást vesnického koloritu.

Původně manželé plánovali, že kroužek pojmenují Puštíci z Heřmanic, ale s úsměvem přiznávají, že za celý rok dětem ani nestihli vysvětlit, co to ten puštík vlastně je. Prozatím tak zůstávají u názvu Myslivecký kroužek Horní Heřmanice a pojmenování kroužku si nechávají na první hodinu v novém školním roce. Co však dodržují s absolutní vážností, jsou myslivecké tradice. Děti si postupně pořídili myslivecké klobouky, které hrdě nosí na každou schůzku. Také dodržují myslivecký pozdrav, kdy každá schůzka začíná i končí poctivým podáním ruky a tradičním pozdravem Lovu zdar!, který v dětech upevňuje kamarádství a úctu k přírodě.