TŘEBÍČ (juh) – Plavecké škole Třebíč působící na Laguně je právě v těchto dnech 35 let. Za tu dobu jí prošlo, nebo spíše proplavalo výukou více než sto tisíc dětí. Díky tomu se staly plavci, nebo alespoň získaly kladný vztah k vodě, na kterém mohou rozvíjet svoje plavecké dovednosti. A to není málo. I v jednadvacátém století to totiž není zcela běžná záležitost a mnohé děti i dospělí mají z vody obavy. A přitom už ve starém Řecku byla plavecká gramotnost brána stejně vážně jako umění číst a psát.
Trocha historie
Letošních pětatřicet let je však jen dílčí výročí, protože plavecká škola jako instituce byla v Třebíči založena v roce 1978 a první kurzy proběhly v bazénu na Základní škole Bartuškova. Takže za tři roky to v plavecké škole teprve pořádně oslaví. Za pětatřiceti lety fungování školy na Laguně jsme se ohlédli se současnou vedoucí Monikou Prokešovou a zakladatelem a ředitelem školy Janem Pušem.
Dvě zásadní změny
V úterý 27. listopadu roku 1990 se výuka přesunula na Lagunu. Velký okamžik, na který se všichni učitelé plavání těšili, stěhování i přípravu si také pěkně odmakali. Zřizovatelem byl Školský úřad Třebíč, později krajský úřad. V roce 2011 převzalo zřízení plavecké školy sdružení Laguna, které již provozovalo krytý bazén i plavecký oddíl. Škola se tak stala logickým kamínkem, který zapadl do mozaiky.
Systém výuky od té doby pokračuje ve stejném duchu. Škola organizuje předplaveckou, základní a zdokonalovací výuku. Dále plavecké kurzy pro děti i dospělé a později začala organizovat příměstské plavecké tábory, dnes již známý Laguňáček. K tomu si přidejte spoustu kurzů a závody pro denní stacionáře. Laguna je prostě nejen místem zdravého relaxu, ale také všestranného vzdělávání plaveckých dovedností.
Povinná – nepovinná
Výuka plavání bývala sice dobrovolná, ale jak vzpomíná dlouholetý šéf plavecké školy Jan Puš, s řediteli škol vždycky panovala shoda a byla výborná spolupráce. „I když to povinné nebylo, školy na výuku plavání jezdily,“ vzpomíná. Postupně se podařilo dostat plavání do rámcových vzdělávacích programů. Úplně jasné to ale nebylo: „Ředitel, který si to dal do svého rámcového programu, to povinné měl, ale ředitel, který si to tam nedal, to povinné neměl.“ I přesto se většina škol plavecké výuky zúčastňovala.
„Nechci, aby to vypadalo sebestředně, ale plavání není dobré srovnávat třeba s bruslením. Umět dobře bruslit nebo lyžovat je samozřejmě krásné, ale neumění plavat může být otázkou ohrožení života,“ vysvětluje svoje postoje Jan Puš.
Zlom nastal kolem roku 2012, kdy se do Parlamentu ČR dostal Augustin Andrle – ředitel plavecké školy z Vysokého Mýta. „To byl náš člověk, tomu nebylo třeba nic vysvětlovat. A ten začal v rámci Poslanecké sněmovny a ve spolupráci s Asociací plaveckých škol bojovat za to, aby se plavání stalo povinnou součástí výuky tělesné výchovy na prvním stupni základních škol. Boj se vyplatil a od 1. září 2017 je výuka plavání povinná.
Pohyb ve vodě je nenahraditelný
„Když pan Puš v roce 2011 odcházel, prošlo plaveckou školou přes 92 tisíc dětí a k dnešnímu výročí 35 let plavecké školy na Laguně je to již přes 151 tisíc dětí.
Pro zajímavost celkem děti učilo 28 učitelů a instruktorů.
S příchodem na Lagunu se také velice rychle rozšířilo spektrum plaveckých pomůcek. To je nyní jedním slovem nepřeberné. Do té doby jsme plavali s destičkami z tvrzeného polystyrenu, které jsem vlastníma rukama řezal na příslušnou velikost,“ vzpomíná trošku nostalgicky bývalý ředitel. „Nyní jsme vybaveni takovým množstvím a pestrostí, že můžeme vymýšlet a realizovat nové výukové postupy. Pomůcky jsou příjemně měkké a barevné, takže malé děti zapomínají na své strachy a prostě si hrají. Je to skvělé a s původními destičkami se to nedá srovnat,“ libuje si vedoucí školy Monika Prokešová. Tyto kvalitní pomůcky pocházejí z dílny plaveckého nadšence Mirka Matušky. „Díky nim jsme mohli rozložit pohyb do prvků a učit děti krok po kroku.“
Povinná plavecká výuka probíhá ve dvou po sobě následujích ročnících na prvním stupni základních škol v rozsahu 20 hodin v každém ročníku. Cílem plavecké výuky je naučit děti plavat, ale výsledek je u každého dítěte rozdílný podle jeho pohybových schopností a dovedností.
Děti se mění
Dnes je situace složitější. „Děti jsou více obézní, bojácnější, koordinace je horší. Covid tomu dal pořádně zabrat,“ popisuje Monika. Strach z vody se podle ní objevuje stále – každý rok několik dětí do hluboké vody odmítá vstoupit. Pomáhá podpora učitelů i postupné navykání.
Náš systém výuky, dostupnosti bazénů je ojedinělý oproti jiný zemím, a proto si važme toho, co nám dnes připadá normální. Navzdory nejrůznějším potížím má výuka plavání hluboký smysl. „Pro zdraví dětí je plavání absolutně nejlepší, co může být.
Je potřeba si uvědomit, že plavání je dlouhodobý proces, každé dítě potřebuje jinou délku času. Učíme děti pozitivnímu vztahu k vodě, naučíme ho základním dovednostem a umění plavat, které využije po celý život. Ale čistý plavecký způsob se musí vyplavat. Když vydrží, tak vidíme ten rozdíl,“ shrnuje Monika. „Je to jednoduché,“ končí vtipně, ale naprosto pravdivě zakladatel plavecké školy v Třebíči: „Plavec je ten, kdo doplave ke břehu.“
Foto: Plavecká škola
