Mladí myslivci Pod Horou získávají vztah k obci i krajině

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Jan Uher

za 6 dní

ŠTĚMĚCHY (juh) – Jaký je rozdíl v životě dětí ve městech a na vesnicích? Nabídka nejrůznějších aktivit je pochopitelně veliká. Na městské děti čekají sportovní oddíly, turistické, přírodovědné, skautské a podobné organizace a samostatnou kapitolou jsou i kroužky při školách a domech dětí a mládeže, které mají často špičkovou úroveň. Jak jsou na tom ale děti na vesnicích? Co když nechtějí nebo nemohou dojíždět? Vyrazili jsme do terénu zjistit, jaké mají tyto děti možnosti.

Za sebou máme návštěvu okareckých orlů vedených Tomášem Sedláčkem a daňčat z Mohelna vedených Radkou Kopečkovou, která myslivecký kroužek vede se svým partnerem od roku 2019. Dnes jsme se rozjeli do Štěměch, kde jsou na děti také dva. Jsou to manželé Báňovi a jejich myslivecký kroužek nese krásný, romantický název Pod Horou.

Nadchnout děti pro přírodu
Zásluhu na vzniku mysliveckého kroužku Pod Horou má bezesporu právě místopředseda Okresního mysliveckého spolku (OMS) Třebíč Tomáš Sedláček. Na tom se shodují oba manželé. Ten se dlouhodobě snaží přiblížit myslivost veřejnosti a především dětem. Zajistil také myslivecký kurz pro učitelky, na jehož konci bylo složení mysliveckých zkoušek a získání loveckého lístku. Cílem bylo, aby učitelé získali základní přehled o myslivosti a mohli ho přirozeně předávat dál – ať už při výuce, nebo právě v kroužcích.

„Já si ten lovecký lístek udělala s tím, že nikdy lovit nebudu, ale chtěla jsem mít blíž k myslivosti,“ vysvětluje s úsměvem Jana Báňová.

Do kurzu se tehdy zapojilo hned několik učitelek. „Bylo nás asi pět. Trochu jsem do toho přemluvila kamarádky, které mají doma myslivce,“ vzpomíná Jana Báňová. Nadšení ale zpočátku naráželo na nejistotu. „Ani jedna z nás jsme se po jednom kurzu necítily na to předávat dětem něco, co jsme se samy teprve učily.“ „Moje podmínka byla, že kroužek povedu s nějakým myslivcem ze spolku. Nikdo zájem neměl, nakonec se nechal přemluvit manžel. A tak jsme založili kroužek, který spojuje myslivost s přírodovědou.“ Už z názvu je jasné, že nejde jen o myslivost, ale především o vztah k přírodě. „Než však padlo definitivní rozhodnutí, chvíli jsme se s manželem odhodlávali.“ Tomáš Sedláček byl vytrvalý a neustále nás hecoval: „Tak co, nezačnete? Přijďte se podívat, popovídat…“ Jak se ukázalo, tahle vytrvalost nakonec přinesla své ovoce.

Než kroužek naplno rozběhli, doplnili si ještě vzdělání. Absolvovali základní a rozšiřovací kurz pro vedoucí mysliveckých kroužků, který pořádá Českomoravská myslivecká jednota. „Byli jsme oba na školení v Hranicích, hodně nám to dalo,“ dodávají. „A bylo to skvělé. Po odborné stránce i po lidské. Nasbírali jsme tam spoustu kontaktů, které jsou k nezaplacení,“ libují si.

Důležitou roli sehrálo i zázemí. „Začali jsme až ve chvíli, kdy jsme měli kde se scházet. To byl pro nás zásadní moment,“ přiznávají. Nová klubovna tak byla posledním impulsem, který rozhodl. „Řekli jsme si: teď už do toho jdeme. Už není cesty zpátky.“

Nejdříve místopis
Samotný kroužek pak vznikl poměrně nedávno. „Teď ho vedeme druhým rokem, začínali jsme v září 2024,“ upřesňují Báňovi. Od začátku přitom měli jasno, koho chtějí oslovit. Zaměřili se především na místní děti. „Dneska totiž často vůbec neznají prostředí, ve kterém žijí,“ zaznívá překvapivě otevřeně.
Právě to se snaží kroužek změnit. Děti se učí poznávat krajinu, ve které vyrůstají – názvy polí, luk, místní zvyklosti i to, jaká zvěř se v okolí pohybuje. „Nejde nám primárně o myslivost v tom smyslu lovu. Spíš o to, aby věděly, kde žijí, co je kolem nich, co tu roste, běhá a létá,“ vysvětlují.

Děti postupně poznávají jednotlivá místa i jejich názvy – někdy i hodně svérázné. „Máme tu třeba místo, kterému se říká Posraný trn, protože právě tam dříve, když se na polích pracovalo s koňmi, s motykou, seklo se kosou, chodili lidé vykonávat potřebu, protože domů to bylo daleko. A to si pamatují úplně všichni,“ uzavírají se smíchem.

Velký důraz kladou na přírodu jako celek. „Je to přírodovědný kroužek, takže hlavně ochrana přírody, péče o zvěř a krajinu. Myslivost tam je, i ten lov,“ doplňují. Děti učí, že lov je ale až jakousi „odměnou myslivce“ – a předchází mu především práce, péče o zvěř a její prostředí a hlavně odpovědnost.
Do prvního ročníku se přihlásilo osm dětí. „Začínáme zhruba od první třídy, protože třeba pracovní listy i programy jsou spíše pro školáky,“ vysvětlují vedoucí. Horní věková hranice pevně daná není. „Když bude chtít chodit třeba patnáctiletý, klidně může. Necháváme to otevřené. Z takového člena se pak přirozeně a postupně stává pomocník vedoucích.“

Kroužek tak může sloužit i jako první krok k hlubšímu zájmu o myslivost. „Když se někdo rozhoduje, jestli do toho jít, může si to u nás vyzkoušet. Získá přehled a zkušenosti,“ říkají.

Myslivci i hasiči
Kroužek funguje sezonně a přizpůsobuje se životu na vesnici. „Začínáme až koncem září, protože do té doby jsou hasičské soutěže a aktivní děti dělají to i to. A končíme na konci dubna, protože v květnu už se hasiči zase rozjíždějí,“ vysvětluje Martin Báňa. „Scházíme se jednou za čtrnáct dní, vždy v neděli dopoledne. „Chceme být co nejvíc venku. V zimě nemá smysl scházet se odpoledne, když je ve čtyři tma,“ vysvětlují.

Program schůzek vychází nejen z vlastních zkušeností, ale i z inspirace od ostatních vedoucích. „Kurzy nám daly strašně moc. Nejen znalosti, ale hlavně zkušenosti ostatních – co funguje, co ne. Třeba že neděle dopoledne je ideální, zatímco pátek odpoledne moc ne,“ říkají. Velkou výhodou je i sdílení materiálů. „Máme společnou skupinu, kde si posíláme nápady. Když se něco osvědčí, hned to sdílíme dál.“

Díky tomu vznikají i konkrétní programy. „Když napadl sníh, šli jsme s dětmi poznávat stopy. Měli jsme klíč k určování, děti stopy hledaly, označovaly a samy určovaly. Bavilo je to neskutečně,“ popisují jednu z aktivit.

Kontakty z kurzů přesahují region. „Jsou tam lidé z celé republiky – z Vysočiny, Krkonoš, Šumavy, Prahy… Člověk získá spoustu známých i zkušeností,“ doplňují. Velký přínos vidí i v lesní pedagogice a dalších tématech, která se na školeních probírají – od práce s dětmi přes pohybové aktivity až po komunikaci na sociálních sítích.

Každá schůzka má přitom pevnou strukturu. „Sejdeme se a podáme si ruku. To je náš pravidelný rituál,“ popisují. Vztahy jsou neformální – děti vedoucím tykají. „Jsme zvyklí, že si u nás ve vsi tykáme téměř všichni. Je jedno, jestli je někomu patnáct, nebo sedmdesát,“ dodávají.

Opakování matka moudrosti
Schůzky samotné mají svůj řád, ale zároveň zůstávají přirozené a živé. „Většinou dětem dopředu napíšeme, co budeme dělat, aby věděly, jestli půjdeme ven a jak se mají obléct,“ vysvětlují vedoucí. Zpočátku to přitom nebylo samozřejmé. „Chodily třeba bez rukavic nebo v nevhodných botách. Když pak byly hodinu venku, rychle pochopily,“ usmívají se. Dnes už mají děti vybavení přizpůsobené pobytu v přírodě.

Velkým pomocníkem je i pes, který děti přirozeně vtahuje do dění. „S ním jsou najednou úplně jiné,“ dodávají. Samotný program probíhá většinou venku. Děti poznávají stopy, krmná zařízení nebo se učí určovat stromy a další přírodní prvky. Vedoucí přitom navazují na předchozí setkání a děti zapojují do rozhovoru. „Dostávají i malé ‚domácí úkoly‘ – třeba poznat strom a poslat fotku. Pak si o tom společně povídáme,“ popisují.

Důležitou roli hraje i způsob, jakým se s dětmi pracuje. „Manžel byl ze začátku překvapený, že musí věci pořád opakovat. Říkal: vždyť jsem jim to už říkal. Ale tak to prostě je – musíš to říct klidně desetkrát,“ směje se zkušená učitelka Jana Báňová. Učení tak probíhá nenásilně, často formou opakování a jednoduchých otázek. „Třeba se pořád ptáme, čím se přikrmuje zvěř. A pokaždé někdo řekne pšenicí,“ smějí se. Vhodné jsou ale například oves nebo ječmen, tedy obilí se slupkou. „Opakujeme to na každé schůzce a jednou to určitě všichni řeknou správně,“ doufají.

Krajina pod lupou myslivců
K závěru našeho povídání se řeč stočila ke krajině samotné. Jak ji vidí ti, kteří v ní tráví desítky hodin ročně?
„Je to složitější otázka,“ přiznává myslivecký hospodář Martin Báňa. „Ale obecně si myslím, že krajina je tady poměrně pestrá. Máme dostatek vody, což je velká výhoda. Třeba na jižní Moravě musí zvěři vodu uměle doplňovat, tady to zatím není potřeba.“

Problémem je ale zemědělské hospodaření. „Nevýhodou jsou monokultury, což v našem případě znamená pěstování především kukuřice kvůli bioplynové stanici. Když je jí moc, krajina tím trpí,“ říká. Jako myslivci se proto snaží jednat se zemědělci, aby se plodiny střídaly. „Nakonec se nám podařilo domluvit i jiné plodiny, třeba ječmen nebo řepku, která je důležitá i pro včelaře.“

Specifikem místní honitby je její poloha. „Máme asi 500 hektarů, ale končíme na hraně lesa. Ten už patří jiným subjektům. Zvěř se tak často stáhne do lesa a my ji pak prakticky nevidíme,“ vysvětlují.

To je patrné zejména u černé zvěře. „Když je kukuřice, drží se tady a škody na polích jsou velké. Jakmile se sklidí, prasata zmizí v lese,“ popisují. Dlouhodobý průměr odlovu se pohybuje kolem 25 kusů ročně, ale výkyvy jsou značné. „Někdy ulovíme čtyři kusy za rok, jindy přes čtyřicet.“

Podobně proměnlivá je i situace u srnčí zvěře. „Normovaný stav máme kolem tří desítek kusů, ale v zimě jich na polích vidíme klidně dvojnásobek. Přes rok se ale stáhnou zpět do lesa,“ říkají.

Drobná zvěř je na tom hůř. „Zajíce lovíme spíš symbolicky, aby se dodržely tradice a myslivci se sešli. Bažanti nebo koroptve tu prakticky nejsou,“ konstatují. I to je podle Báňových důvod, proč má práce s dětmi smysl. „Když krajinu nepoznají, těžko si k ní vytvoří vztah.“

Myslivost je komplexní pohled na přírodu
Součástí kroužku nejsou jen vycházky, ale i různé tvoření a práce s materiály. „Děti například dělaly ptáky na krmítku a obrázky jsme poslali do soutěže OMS. Ne proto, abychom něco vyhráli, ale aby děti měly radost z toho, co vytvořily, a nenápadně se tak učily, jak který pták vypadá…,“ vysvětlují vedoucí. Každé dítě si postupně vytváří vlastní složku s pracovními listy, poznámkami i obrázky. „Mají tam třeba poznávání stromů, zvěře nebo stopy, které jsme hledali ve sněhu,“ ukazují.

Materiály čerpají z různých zdrojů, ale i z vlastních zkušeností. Výhodou je pedagogické zázemí. „Tím, že jsem učitelka, mám těch materiálů hodně. Ale pro nás je stejně nejdůležitější být venku,“ zdůrazňuje Jana Báňová. Pracovní listy tak berou spíš jako doplněk. „Než sedět u stolu raději jdeme do lesa.“
Velkou roli hraje i propojení s environmentální výchovou. „Chtěla jsem si to všechno dát dohromady, a proto jsem si dodělala i studium environmentální výchovy,“ vysvětluje. Právě spojení přírody a myslivosti považují za klíčové. „Myslivost není o zabíjení, jak si někteří myslí. Je hlavně o péči o přírodu a krajinu,“ zaznívá jasně.

Děti se tak učí vnímat krajinu v souvislostech – včetně toho, že člověk je její součástí. „I regulace zvěře má v přírodě svoje místo,“ dodávají.

Kroužek ale nezůstává jen v blízkosti obce. Pravidelně vyrážejí i na výlety a exkurze. „Byli jsme třeba v Zookoutku ve Vápovicích nebo jezdíme na Roštejn na myslivecké slavnosti. To je vždycky velký zážitek,“ říkají. Právě tam také symbolicky končí sezona.

A i když jde „jen“ o kroužek, jeho smysl je podle vedoucích jasný. Přivést děti zpátky k přírodě, naučit je rozumět místu, kde žijí, a ukázat jim, že vztah ke krajině nevzniká z učebnic, ale z vlastního prožitku.

Foto: archiv MK Pod Horou