Rodák, ke kterému se nechcete hlásit. Kancléř Rakouska a obávaný nacista Arthur Seyss-Inquart: Ze Stonařova k norimberskému tribunálu

Když rodák prorazí v oblasti politiky, umění nebo sportu, je poměrně snadné se k němu hlásit. Kupříkladu skrze názvy ulic, pamětní desky nebo i publikované články. Daleko složitější je však se vypořádat se svými poměrně nechvalně známými, až přímo zavrženíhodnými spoluobčany. Tak je tomu v případě obce Stonařov na Jihlavsku. V aktuálním vydání se tak výjimečně podíváme kousek za hranice třebíčského regionu, do městyse s jedenácti sty obyvateli. Právě zde se roku 1892 narodil jistý Arthur SeyssInguart. Ten se postupně vypracoval mezi přední nacisty, až také po válce právem usedl mezi obžalovanými v Norimberském procesu. A po jeho verdiktu před osmdesáti lety, 16. října 1946, byl za své činy popraven.

Narozen uprostřed slovanského moře
Mapa historických zemí Koruny české se zabarveným pohraničím s německým obyvatelstvem je člověku z hodin dějepisu dobře známá. Leckdo však ve zvýrazněném obklopení Sudet může přehlédnout obdobně zbarvený, cirka čtyřicet kilometrů protáhlý svorník mezi Moravou a Čechy. Iglauer Sprachinsel neboli jihlavský jazykový ostrov. Již od kolonizace Jihlavy ve 13. století při zahájení těžby stříbra se jednalo o většinově německou oblast. Však také později Adolf Hitler nazval Jihlavu „skálou ve slovanském moři“. Mimo historické město se však početná německá komunita nacházela také v Dobroníně, Štokách nebo Stonařově.

Posledně zmíněný městys čítal koncem 19. století nad sedmnáct set obyvatel, převážně německé národnosti. Tu také zkraje 80. let rozšířili manželé Emil a Augustina Seyssovi, kteří se z Korutan dostali do jihlavského okresu díky Emilově povolání. Coby vzdělaný učitel latiny, řečtiny a němčiny našel nové živobytí v nedaleké Jihlavě. A po usazení ve Stonařově se páru po prvorozené dceři Hedwize narodilo pět dalších dětí - Richard, Irena, Henrietta, Robert a jako poslední 22. července 1892 v aktuálním článku probíraný Arthur. Bývalo u učitelů zvykem, že na jednom místě příliš dlouho nepobyli.

Početná rodina Seyssova se v Arthurově útlém dětství přestěhovala do Olomouce, kde se otec stal ředitelem německého gymnázia. Avšak jak bude zmíněno, do kraje svého narození se později sem tam alespoň krátce vracel, a to ve zcela výsadním postavení. O tom ale až později.

Právníkem v rozbouřeném Rakousku
Na olomoucké gymnázium nezamířil pouze ředitel Emil Seyss, ale také nejmladší Arthur. Mladý hoch tehdy neoplýval pouze vysokým intelektem, ale již silným německým patriotismem. Ač jej otec údajně nabádal, aby se naučil český jazyk, syn tyto požadavky zarytě odmítal. Než na Moravě tak pro Arthura Seyss-Inquarta bylo jistě lépe ve Vídni, kam se rodina přestěhovala roku 1907.

V samotném centru monarchie započal Seyss-Inquart studium práv, které mu ale přerušila první světová válka a mobilizace. Nejmladší z rodu Seyssů narukoval do císařsko-královské armády, s níž bojoval na rumunské, italské a ruské frontě. Z fronty se však nevrátil pouze s důstojnickou hodností a řadou metálů, ale i kýženým titulem doktora práv. Zářná kariéra v judikatuře se Inquartovi naplno otevřela ve 20. letech. Vlastní advokátní praxí ale pomyslného vrcholu kariéry nedosáhl. Na něj se vyšplhal až v následující dekádě díky své náklonnosti k bujícímu nacismu.

Rakouská nacionálně socialistická strana se však nechopila moci lehce jako její mateřská buňka v Německu. Moc v Rakousku tehdy držel kancléř a konzervativec s diktátorskými sklony Engelbert Dollfuss, který v krizi zmítané zemi nastolil autoritativní režim. Dollfussův austrofašismus, založený na stavovském a klerikálním zřízení, měl být jistou obranou proti nacismu a komunismu. Zvláště pak ze strany sílící krajní pravice, podporované Němci, spatřoval pro sebe silnou konkurenci, a tak rakouskou odnož NSDAP v červnu 1933 zakázal. Podobně jako levicové subjekty. Autoritářská správa dovedla zemi k hluboké politické krizi. Sám Dollfuss se v červenci následujícího roku stal obětí atentátu, nicméně nacisty plánovaný puč se nevyvedl. K moci se dostali až o necelé čtyři roky později.

Trojský kůň Německa
Po dopadení na konci druhé světové války si Seyss-Inquart vysloužil od novinářů západního tisku označení „trojský kůň Německa“. Přirovnání rodáka ze Stonařova k bájnému Odysseova daru vycházelo z Inquartovy role během anšlusu Rakouska.

Rakouským nacistům se v roce 1934 nepodařilo převzít moc a v čele země stanul kancléř Kurt Schuschnigg, někdejší ministr spravedlnosti a školství v Dolffussově vládě. Ovšem v době jeho mandátu postupně nabírali nacisté v zemi na síle. A společně s jejich prestiží stoupal vzhůru také právník narozený ve Stonařově. Tehdy ještě latentní podporovatel krajní pravice už sice jako advokát spolupracoval s kancléři Dollfussem a Schusniggem, do popředí ale vstoupil roku 1937 nově v pozici člena Státní rady. Jeho úkolem bylo v tehdy rozpolcené společnosti zprostředkovat společnou řeč mezi vládnoucí Vlasteneckou frontu a národními socialisty. Zlomový se však pro jeho kariéru stal rok 1938 a blízká spolupráce s nacisty.

Ačkoliv v roce 1936 Hitler uznal suverenitu Rakouska a podepsanými dokumenty odmítl jakékoliv připojení a ono obnovení velkoněmecké myšlenky, ve svých plánech s anexí jižního souseda počítal. Plán pojmenovaný Otto pak začal uskutečňovat zkraje roku 1938. V únoru si do svého sídla v Berchtesgadenu pozval kancléře Schusnigga a pod pohrůžkou invaze mu předložil seznam požadavků. Od propuštění vězněných nacistů, jejich respektování na politické úrovni, až po jmenování Seyss-Inquarta ministrem vnitra. Události nabyly rychlého spádu v březnu. Kancléř Schuschnigg chtěl nastalou situaci o možném připojení k Německu řešit referendem, to však Hitler nerespektoval a pohrozil invazí. Pokud se tedy vláda nepředá rakouským nacistům. V obtížné situaci Schuschnigg 11. března 1938 skutečně rezignoval a druhého dne vstoupila německá vojska do Rakouska.

Připojení k Říši a vznik tzv. Ostmark proběhlo i za značného přispění nového kancléře Inquarta oficiálně již 13. března. Předák Rakouska pak změnu státního uspořádání stvrdil také po legislativní stránce, kdy se v dubnovém referendu přihlásilo pro spojení s Německem 99,73 % obyvatel. Anšlusem ale role Seyss-Inquarta coby trojského koně neskončila. V Hitlerově říšské vládě se stal ministrem bez portfeje a výraznou úlohu sehrál rovněž v otázce rozbití Československa, kdy 7. března 1939 předestřel v Bratislavě Jozefu Tisovi myšlenku, že by se Slováci měli odtrhnout. K čemuž také o týden později skutečně došlo.

Na svědomí tisíce Nizozemců
Po okupaci zbytku někdejší československé republiky byl Seyss-Inquart častým návštěvníkem své rodné země. Ba dokonce i rodného kraje. Například společně se státním tajemníkem Karlem Hermannem Frankem se v Jihlavě 20. srpna 1939 přihlížel slavnostní přísaze dvou a půl tisíce členů SS. A již předchozího dne zahajoval výstavbu jihlavského sídliště Na Slunci. Jeho působnost se ale především týkala jiných nacisty obsazených území.

Když si nacistické Německo rozdělilo se Sovětským svazem území Polska, stal se vedoucím civilní správy pro jižní Polsko a následně zástupcem generálního guvernéra pro okupované území, svého rakouského krajana Hanse Franka. Sám se ale též dočkal přidělení „vlastního“ území. Po německé invazi na západ Evropy se stal říšským komisařem pro Nizozemí. A zde brzy začal vládnout chladnokrevně a krutě.

Leč horlivý katolík, oné pomoci a lásce bližnímu svému, samotnému základu křesťanského učení, zůstal Seyss-Inquart rapidně vzdálen. Naopak si vlastní a chybnou interpretací Písma obhajoval své výpady proti Židům. Jak v článku Kulturní člověk uvedl Jan-Wilem Schneider, možná že se až na jeho fanatickém pohledu projevila záliba k Bachově oratoriu Matoušovy Pašije o umučení Krista. Sám navíc Biblí podpíral své vlastní kroky. Například církevním představitelům z Nizozemí, kteří se ke komisaři vydali přimluvit za židovské spoluobčany, stroze odvětil biblickým „dejte císaři, co je císařovo“.

Výsledkem Seyss-Inquartovy vlády v Nizozemí bylo, že ze 140 tisíc Židů přežilo válku pouze k třiceti tisícům. Veřejnosti je například dobře znám příběh dívenky z Amsterdamu jménem Anna Franková. Razantní kroky však podnikal nejen proti židovské komunitě, ale rovněž proti levici a politickým odpůrcům. Okolo půl milionů Holanďanů poslal na práce do Německa, směrem do Říše pak vyvážel také zabavený majetek. Spravedlnosti za své skutky ale neunikl.

Se svými ideály až na oprátku
V troskách drolící se německé říše se Inquartovi dostalo na samém sklonku války kariérního povýšení. Krátce před svou smrtí sepsal Hitler závěť, v níž určil držitele moci nad Německem. Dle Hitlerova sdělení se prezidentem měl stát generál Karl Dönitz, propagandista Joseph Goebbels kancléřem, říšským vedoucím Martin Bormann a ministrem zahraničí právě Seyss-Inquart. Resort však formálně držel pouhé dva dny, do 2. května, a v den německé kapitulace byl v Hamburku zatčen kanadskými vojáky.

Někdejší rakouský kancléř a říšský komisař v Nizozemí stanul před norimberským tribunálem společně s nacistickými prominenty Hermannem Göringem, Albertem Speerem, Rudolfem Hessem a dalšími. Soud probíhající od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946 přiznal bývalému právníkovi vinu ve třech bodech obžaloby (zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti) a odsoudil jej k trestu smrti. Společně s jedenáctkou dalších nacistů.

Zatímco například Fritz Sauckel nesl verdikt sklíčeně a věřil, že se jedná o nedorozumění, stonařovský rodák jej přijal klidně. „Když jsme stáli v prvních řadách ve dnech triumfu, pak máme nárok stát v nejpřednější řadě i ve chvíli neštěstí,“ napsal z cely Sauckelovi utěšující psaní. Sám také zůstal zhýralému přesvědčení věrný až do konce života. „Nemůžu teď volat: Ukřižuj!, když jsem včera volal: Hosana,“ argumentoval opět Biblí v otázce na jeho vztah k Hitlerovi. Také dodal, že až do posledního dechu věří v Německo, vyzpovídal se a 16. října 1946 skončil jeho život oběšením.

Lidé opojení ambicemi a mocí
Myšlení a životní příběh Arthura Seyss-Inquarta je k zavrženíhodný. Zcela jasné poselství, respektive varování ale i po osmdesáti letech přináší vyšetřování válečných zločinců během Norimberského soudního procesu. Hrůz nacismu se nedopouštěli vyšinutí blázni, jak si společnost v polovině minulého století myslela. Ale jednalo se o nadmíru inteligentní a ctižádostivé lidi, které uchvátila touha po moci a vlastní ambice. Však jen probíranému Seyss-Inquartovi naměřili vyšetřovatelé IQ 141. Zvěrstev se tak mohou dopouštět i na pohled spořádaní a uvědomělí lidé, napříč společností a v jakékoliv době.

Chtíč člověka zkrátka lehce ovládne. Což také společnosti sdělil v Norimberku působící americký psychiatr Douglas Kelley, jehož práci například od minulého roku přibližuje celovečerní film Norimberk. Tehdy však nenašla jeho slova přijetí.

Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:

Deutsches Historisches Museum – Arthur Seyß-Inquart
HEID, L. Joseph. 2016. Arthur Seyß-Inquart: Eine neue Biografie von Johannes Koll. In: Die Welt 30. 1. 2016.
HEYDECKER, Joe J. a LEEB, Johannes. 2003. Norimberský proces. Euromedia Group.
VOHRALÍKOVÁ, Veronika. 2021. Hrádek a další veřejné stavby na Jihlavsku v době protektorátu. Bakalářská práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
SCHNEIDER, Jan-Willem. 2007. Kulturní člověk: Arthur Seyss-Inquart. IN: Protestant, nezávislý evangelický měsíčník 5/2007.