Petr Herbrych

před 13 hodinami

V místní paměti je černým písmem natrvalo zapsáno datum 3. srpna. Právě tohoto dne roku 1951 přišlo jedenáct rodin o své příbuzné a nespočet lidí o své přátele. Jen proto, že dotyční během posledních týdnů přišli do kontaktu s tajemným dobrodruhem Ladislavem Malým, vydávajícím se za agenta CIC, který zde v regionu svojí činností nadělal na dlouhá léta pořádnou paseku. Ale hlavně proto, že odsouzení stáli, dobovým slovníkem, v třídním boji na opačné straně barikády. Sedláci, živnostníci, věřící lidé a mezi nimi také dva katoličtí kněží. Osudy popravených duchovních Františka Pařila z Horního Újezdu a Václava Drboly z Babic jsou tématem dnešního dílu historického seriálu.

Knězem v nelehkých časech
Během trvání dějin lze nalézt několik velmi obtížných období pro výkon kněžského poslání. Vedle prvních dvou století, kdy byli věřící pronásledování na samém počátku křesťanství, se mezi tyto těžké časy řadí také určité kapitoly z 20. století. Mnozí radikálové po ustanovení Československé republiky sice volali po odluce s církví, tento pomyslný boj ale zůstal pouze v hlasitých a mnohdy až teatrálních gestech. Stržení mariánského sloupu, proměna svátkového kalendáře, antiklerikální politická hesla či výrazný symbol v podobě vyvěšení husitského praporu na Pražském hradě a následná diplomatická roztržka s Vatikánem. Ač u těchto i dalších událostí církevní představitelé a věřící mohli skřípat zuby, ony temné časy nastaly až později. S nástupem dvou totalitních režimů, proti kterému svým smýšlením plně stála katolická církev. Protektorátní léta přinesla úbytek kněží a věřících, devastaci církevních staveb, komunistický režim pak přímo otevřený boj. Ovšem ještě před nástupem dvou nedemokratických zřízení se k duchovní dráze odhodlali dva mladíci, jejichž místa narození sice dělí téměř sto kilometrů, životní cesta je však počátkem 50. let svede ke stejnému a bohužel tragickému konci.

Pařilovo neustálé stěhování
V pomyslném trojúhelníku mezi městy Velké Meziříčí, Bystřice nad Pernštejnem a Velká Bíteš by se dokázalo najít hned několik zajímavých obcí. Namátkou Tasov Jakuba Demla či Křižanov spjat se svatou Zdislavou, malá vesnička Vidonín mnoha lidem na první dobrou příliš neřekne. Nicméně právě ona je pro dnešní příběh důležitá. V obci, která na samém počátku 20. století čítala okolo pouhých třiceti až čtyřiceti obyvatel, hospodařili manželé Josef a Marie Pařilovi. Těm se na jejich usedlosti ve Vidoníně narodilo celkem šest dětí - synové František (27. ledna 1911), Josef, Ludvík, Severin a dcery Marie a Zdislava. Ve své výpovědi před bezpečností z 5. července 1951 P. Pařil později uvedl: „Postavení naší rodiny nebylo příliš dobré, přesto však nechal otec mne a bratra vystudovat.“ Bratři František a Severin zamířili ke kněžskému poslání, zatímco dva další bratři zůstali u zemědělství. Mladý František zakončil studium kněžského semináře v roce 1937 a coby kaplan nejprve působil v Boskovicích. Ovšem s osobou P. Pařila se pojí neustálé stěhování. Od roku 1940, kdy opustil boskovickou farnost, až do svého ustanovení farářem v Horním Újezdu roku 1948 vystřídal hned šest adres - Deblín (1940-1941), Třebíč (1941-1942), Ostrov nad Oslavou (1942-1943), Olešnice (1943), Podivín (1943-1944) a Volfířov (1944-1948). Roku 1951 se farář Pařil za neustálou změnou působišť ohlížel následovně: „Svou nepřetržitou pouť po tolika farách vysvětluji tím způsobem, že jsem byl u tehdejší vysoké církevní hierarchie špatně zapsán a nebyl jsem oblíben pro své kladné stanovisko k lidem.“ Volfířovský farář Pařil sice po druhé světové válce nebyl oficiálně členem lidové strany, jako například kněží Drbola a Bula, i tak byl ale sympatizantem ČSL a kritikem komunistického režimu. Ač tyto agitace mezi farníky byly poněkud skryté, i tak neunikly pozornosti bezpečnostních složek. Výrazně pak na sebe P. Pařil upozornil po roce 1948 v nové hornoújezdské farnosti.

Drbolův pestrý společenský život v Bučovicích
Rok po narození Františka Pařila se v jihomoravských Starovičkách narodil 16. října 1912 rodičům Václavu a Růženě Drbolovým syn Václav. Podobně jako u rodiny Pařilů také u Drbolů zasvětili svůj život Bohu a víře dva sourozenci z šesti. Nejstarší syn Václav zamířil po studiu gymnázia v Hustopečích na teologickou fakultu do Brna, dcera Marie se stala řádovou sestrou v Rýžovišti na Rýmařovsku. Když Václav ve věku necelých šestadvaceti let dokončil kněžský seminář, vydal se nejprve do Slavkova u Brna a roky 1939 až 1943 strávil v Čučicích. Velkou stopu ale P. Drbola zanechal mezi lety 1943 a 1950 v Bučovicích. Ač se v tomto městě nejednalo o jediného kněze, díky spolkové aktivitě se stal velmi oblíbeným. Coby místopředseda župy vyškovského Orla aktivně vstupoval do veřejného života a též nahlédl do komunální politiky. Po konci druhé světové války vstoupil farář Drbola do lidové strany a zasedal ve stranickém výboru bučovické organizace a také byl členem finanční rady MNV Bučovice a místopředsedou lidovců na vyškovském okrese. Nicméně poté přišel únor 1948 a faráři Drbolovi nastaly těžké časy. Po zastavení činnosti Orla zachraňoval spolkový majetek, odmítl dále pokračovat v kolaborující ČSL a v květnu 1949 také on přečetl věřícím zakázaný pastýřský list.

Prvotní trable  v posledních působištích
Když v létě 1948 přišel P. Pařil do Horního Újezdu, nečekalo ho zde nic snadného. Po svém ustanovení měl nový kněz tři vize - rekonstrukci hřbitova, kostela a fary. První zmíněná ale přinesla rozkol mezi knězem a farníky. „Farář se snažil o rekonstrukci místního hřbitova, který byl v dezolátním stavu. Chaotickému pohřbívání chtěl dát řád a systém. Farníci ho kritizovali a obviňovali, že při opravách a zavádění nových cest se bude šlapat po hrobech jejich příbuzných a předků,“ napsal v nedávno vydané publikaci o babických událostech historik František Kolouch. Vinou čeho se ale dostal kněz Pařil do bližšího hledáčku bezpečnosti, byly jeho otevřené sympatie k lidové straně i přečtení pastýřského listu. Dále ale také momentem, kdy roku 1950 odmítl připojit svůj podpis k protiamerické rezoluci ke Korejské válce.

Farář Pařil se tedy s třebíčským regionem seznamoval už na počátku 40. let během svého působení v Třebíči a poté od roku 1948, P. Drbola až v roce 1950. Tehdy se jeho novým kněžským působištěm stala obec Babice. Ve zdejší farnosti někdejší bučovický kněz nahradil P. Arnošta Poláčka. Jej roku 1950 bezpečnost zatkla za údajnou protistátní činnost a odsoudila ke dvaceti letům vězení. Jak příznačné, že do křížku s komunistickou mocí se po Poláčkovi později dostal i nově nastupující kněz. V novém působišti nebyl P. Drbola ani zdaleka tak aktivní jako v Bučovicích. Už po únoru 1948 přerušil činnost v lidové straně, křesťanský Orel už oficiálně neexistoval. Navíc je v tomto ohledu potřeba zmínit také jistou obezřetnost vůči situaci ve zdejším regionu. Ještě před zatčeným P. Poláčkem vedl babickou farnost účastník druhého odboje a kněz Jindřich Hladík. Ten však dle vzpomínek některých pamětníků byl varován, že se právě zde chystají represe proti představitelům církve, a tak se raději nechal přeložit na Blanensko. To, před čím byl varován, nakonec postihlo jeho nástupce P. Poláčka. Farní úřad v Babicích byl tak ze strany vyšších orgánů bedlivě sledován. Úzké kontakty zde však P. Drbola s mnohými farníky, mnohdy i společensky vlivnými, navázal. Jedněmi z nich byli například řídící učitel Tomáš Kuchtík a sedlák Antonín Plichta. Zatímco první jmenovaný později zahynul při střelbě v babické škole, druhý vinou toho skončí na popravišti společně s farářem Drbolou. Osudným se všem stane rok 1951.

Osudový rok 1951
Když roku 1950 vypukla Korejská válka, i zde v regionu protirežimně zaměření lidé očekávali třetí světovou válku, příchod Američanů do Československa a pád komunismu. Proto se také začaly po vzoru válečných let utvářet odbojové organizace. O tom byl skrze zkušeného partyzána Plichty informován také babický kněz Drbola. „Asi začátkem listopadu 1950, kdy byl Plichta na mši svaté v Babicích, navštívil mně na faře, a to v neděli v dopoledních hodinách. Mezi jinými řečmi se mně také svěřil, že je členem ilegální protistátní organizace, do které byl získán jistým Melkusem z Vícenic,“ vypověděl v květnu 1951 P. Drbola. V následujících týdnech měl pak Plichta knězi ukázat na faře tajnou skrýš z doby odbojové činnosti kněze Hladíka s dotazem, zda by právě zde mohla být ukryta vysílačka. Kněz tehdy odmítl. Pomoc Plichtovi ale pokračovala také v dalších týdnech. Například když 30. dubna 1951 uprchl šebkovický sedlák bezpečnosti, poskytl mu P. Drbola svůj oblek.

Právě první vlna zatýkání na přelomu dubna a května je v tomto případě důležitým mezníkem. Údajný agent Malý se z oblasti Rokytnice a Heraltic musel přeorientovat na jinou část regionu, jižněji. A právě P. Drbola se stal tím, kdo dokázal propojit Plichtu a Malého. Babického kněze v květnu navštívila jistá paní Dvořáková z Loukovic se zprávou, že se u nich doma ukrývá zahraniční agent. Kněz se s ním setkal a Malý jej obeznámil s báchorkou o údajném únosu arcibiskupa Josefa Hloucha za hranice republiky. Během vzájemné rozmluvy se P. Drbola zmínil o svých kontaktech s Plichtou a následně došlo k jejich vzájemnému propojení. Farář Drbola se s těmito informacemi později svěřil svým duchovním kolegům P. Josefu Valeriánovi a P. Janu Podveskému. Ti mu ale s odkazem na zatčení rokytnického kněze Jana Buly doporučili veškeré styky ihned omezit. Stalo se tak, nicméně P. Drbola byl 17. června 1951 zatčen.

Utekl sotva týden po zatčení babického kněze a Malý si se svými druhy nalezl další kontaktní adresu. Tentokrát faru v Horním Újezdu. Sem k faráři Drbolovi přivedl Malého místní sedlák a taktéž se v ilegalitě skrývající Antonín Mityska. Varován jaroměřickými duchovními před podobnými styky byl i P. Pařil, nicméně Plichtu s Mityskou znal, a tak je v noci 24. června společně s „kapitánem“ na své faře přivítal. Nelibě však nesl, že onen neznámý muž je ozbrojen. Ačkoliv chtěl Malý použít farní psací stroj ke tvorbě varovných protikomunistických letáků, kněz Pařil jej odmítl propůjčit. Vzhledem k častému používání by byl původ textu snadno rozeznatelný. Hornoújezdská fara pak 26. června posloužila k setkání Plichty a jeho ženy Ludmily. Po tomto setkání se trojice mužů rozhodla faru opustit a vydala se zapálit stoh v sousedních Mikulovicích. „Před odchodem jsem dal Malému, Mityskovi a Plichtovi růženec s tím, aby se mohli modlit k Bohu, aby je tento ochraňoval od zlého. Tímto jsem měl na mysli, aby jejich duše zůstala před Bohem čistá a neutrpěla újmy, aby je bůh ochránil od nebezpečí života,“ sdělil kněz o pár dnů později vyšetřovatelům StB. Ačkoliv se na této faře zdrželi necelé tři dny, právě tato krátká doba dostala P. Pařila dne 5. července do rukou bezpečnosti. A nakonec i na popraviště.

…z fary vycházel člověk jezuitské tváře…
Oba duchovní byli ihned po střelbě v babické škole zařazeni do prvního soudního procesu a za vinu jim prokuratura kladla podporu údajné teroristické organizace. Během zinscenovaného líčení se lidé dozvídali z textů Rudého práva i takové zprávy, že kněží Drbola a Pařil sloužili bohoslužby za vrahy funkcionářů a náboženství bylo pouhým „pláštíkem jejich zločinů“. Pro leckoho by však mohly být opravdu odpudivé zejména dva texty, které se čistě osobám probíraných kněží věnují - články Babický farář Drbola z 18. července 1951 a Zrádný farář Pařil z 26. července 1951. Kněží jsou zde označování jako spolupachatelé vražd a P. Drbola dokonce jako uzavřený člověk žijící v tichu za tlustými zdmi fary. Daleko hůře však z žurnalistického popisu vyšel administrátor hornoújezdské farnosti. U kněze Pařila se píše o špatné pověsti, chamtivosti a k dodání opravdu negativní nálepky je také použito popisu jeho podoby: „Z fary vycházel do kostela člověk jezuitské tváře, těkavého pohledu, s dlouhýma rukama, postavou podobný bývalému protektorátnímu takzvanému prezidentu Háchovi. Srdce újezdských si nezískal. Až na několik bohatých sedláků jej neměli rádi.“ U slovních útoků se však neskončilo, přišly i ty kruté tělesné. Například spoluvězni později vzpomínali na časté výkřiky z Drbolovy cely během jeho mučení.

Tváře utrpení
Zpoza zamřížovaných oken hleděli oba kněží až do začátku srpna. Výslechové místnosti a potemnělé cely se staly posledními místy, kde prožili závěr svých nepříliš dlouhých životů. Tyto týdny doprovázelo odloučení, neustálý psychický tlak, ale také hrubé násilí ze strany příslušníků StB a dalších bezpečnostních složek. Nejvýstižněji jde utrpení obou kněží vidět na vězeňských fotografií. Ač P. Františku Pařilovi bylo v tuto dobu rovných čtyřicet let a babickému P. Václavu Drbolovi ještě o rok méně, na snímcích se nachází dva sešlí pánové. Sešlí prostředky doby, ve které nebylo jím samotným a celé církvi přáno. Dle rozsudku soudu byli duchovní Drbola a Pařil odsouzeni k trestu smrti. Jejich život vyhasl společně s devíti dalšími odsouzenými za brzkého pátečního rána 3. srpna 1951.

Symbolický návrat do svých farností
Po smrti oběšením byla těla popravených zpopelněna a dle instrukcí měly být urny s ostatky uloženy do hromadného hrobu. Podobně jako režim učinil u jiných popravených. Zkrátka odosobnění člověka, jeden z prostředků totalitních režimů, platí doslova až za hrob. Žádné pietní místo, ale společná a nedůstojná hrobka pro všechny protivníky. Ovšem některé z obětí babických procesů nalezly poslední odpočinutí ve svých rodných vsích a po boku svých blízkých. A to díky vedoucímu brněnského krematoria Vlastimilu Ondráčkovi, který urny v 50. letech uschoval a v roce 1968 je předal pozůstalým. Urna P. Pařila se tak nachází v Heřmanově poblíž Velké Bíteše, ta P. Drboly zase v jeho rodných Slavičkách.

Oba kněží se ale nevrátili také do svých posledních působišť, a to v roce 2019 díky projektu Poslední adresa. Na farách v Horním Újezdě, Babicích, ale také v Rokytnici jsou umístěny hliněné destičky z projektu Poslední adresa. Odkaz P. Drboly pro budoucí generace uchovává od roku 2013 také bronzová busta před babickou farou.

Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:
Archiv bezpečnostních složek, a. č. V-1645 Brno, spis Mityska a spol.
KOLOUCH, František. 2024. Babický případ. Academia
NAVARA, Luděk a KASÁČEK, Miroslav. 2008. Mlynáři od Babic: nová fakta o osudovém
dramatu padesátých let. Host
NAVARA, Luděk a KASÁČEK, Miroslav. 2016. A přece budu blízko: Život a mučednická smrt
kněží Jana Buly a Václava Drboly od Babic. Host
STEHLÍK, Michal. 2016. Babické vraždy. Academia.
RÁZEK, Adolf. 2002. StB + justice: nástroje třídního boje v akci Babice. Úřad dokumentace
a vyšetřování zločinů komunismu
Ústav pro studium totalitních režimů.