Před deseti lety sehrával zápasy v dresu divizního dorostu HFK Třebíč kupříkladu na trávnících Vyškova či Prostějova, později byl stálicí své mateřské Rokytnice nad Rokytnou. Pak ale fotbalového záložníka Adama Štefánka zastavila opakující se zranění. Aby zdravotním problémům přišel na kloub, vydal se následně studovat fyzioterapii. Dnes jako fyzioterapeut působí u dorostu AC Sparta Praha, s nímž se na podzim účastnil i prestižních zápasů juniorské Ligy mistrů. Souběžně s péčí o budoucí fotbalové hvězdy se ale také věnuje problémům vycházejících ze sedavého zaměstnání. Právě o těchto tématech jsme si s Adamem krátce popovídali.
Opravdoví znalci místního fotbalu si mohou na tvé jméno vzpomenout s érou divizního dorostu HFK Třebíč, nebo si tě třeba pamatují v dresu Rokytnice. Stopku od fotbalu ti pak ale vystavilo zranění kolene. Celkově tvá fotbalová kariéra byla častými zraněnými doprovázena. Byla i právě tato zkušenost jakýmsi hnacím motorem a motivací, proč ses vydal směrem fyzioterapie?
Byl to určitě důvod, proč jsem se té fyzioterapii začal věnovat. Když jsem byl v třeťáku na střední škole a přemýšlel jsem, kam dál, absolvoval jsem po svém zranění rehabilitace v Třebíči. Na nich jsem docházel k fyzioterapeutce a líbilo se mi, jak se mnou pracovala a jaká práce to byla. Díky tomu jsem se pak rozhodl přihlásit se na vysokou školu fyzioterapie. Moje zranění a to, čím jsem si následně prošel, teda opravdu stálo na samém počátku.
Pokud se nepletu, tak studium jsi dokončil před čtyřmi lety a za tu doby jsi jistě nasbíral mnoho zkušeností. Kromě svého soukromého projektu pracuješ nyní také jako fyzioterapeut u mládeže fotbalové Sparty. Jaká cesta tě ke kategorii U19 tohoto českého velkoklubu dovedla?
Musím říct, že to byla vlastně taková náhoda. Během covidu, když jsem dokončoval magisterské studium, se ke mně dostala nabídka na externistickou pozici ve Spartě. Začínal jsem tedy jako externista, který docházel na Strahov ke starším žákům dvakrát týdně. Tam jsem tedy začal, tehdy bych to ale ještě nenazýval fyzioterapií. Postupně jsem se oťukával, poznával prostředí, učil se od kolegů a pak, jak někteří odcházeli či se posouvali nahoru, jsem se posunul ke kategorii devatenáctek.
Když se řekne Sparta, většina lidí si na první dobrou vybaví prvoligový mančaft. Klub ovšem disponuje i kvalitní mládežnickou akademií, u které se právě ty pohybuješ. Jak ale vypadá takový běžný pracovní den fyzioterapeuta u sparťanské mládeže?
Teď už se i kategorie U19 profesionalizuje, a tak u týmu jsem kromě neděle každý den. Pět tréninků plus jeden zápas. Spočívá to v tom, že jsem vždycky zhruba hodinu a půl před tréninkem k dispozici pro kluky a děláme nějaký medical check. To znamená, že prozkoumáme bolístky, zranění a zhodnotíme, jestli jsou kluci připraveni do tréninku, nebo ne. Na základě toho samozřejmě dáváme informace trenérům a případně těm zraněným tvoříme rehabilitační program. Před tréninkem ještě někteří hráči potřebují zatejpovat, něco uvolnit, prokonzultovat. Dá se tedy říct, že před tréninkem jsem k dispozici zdravým hráčům a během tréninku se pak věnuji zraněným. Chodíme cvičit, manuálně s nimi pracuji, případně děláme fyzikální terapii. A po tréninku se opět věnuji hlavně těm zdravým. O víkendu se samozřejmě jedná o zápasy. Je do toho zahrnuta příprava na utkání, a jelikož v zápasech nemáme bohužel doktora, jsem zde i v pozici zdravotníka.
Kromě Strahova jsou tedy tvým pracovištěm i trávníky napříč republikou, dokonce i za jejími hranicemi, že?
Přesně tak. Hrajeme celorepublikovou soutěž, tak jezdíme takové celodenní výjezdy. Třeba z Prahy do Ostravy. Měli jsme to štěstí, že jsme na podzim hráli také mládežnickou Ligu mistrů a podívali jsme se v rámci skupinové fáze do zahraničí. Což byla super zkušenost.
Kam jste zavítali?
Hráli jsme tři zápasy doma a tři venku. Venku jsme měli Manchester City, Feyenoord Rotterdam a Stuttgart. Stejně jako A-tým.
Který z areálů zmíněných klubů byl podle tebe nejhezčí?
Co se týče mládežnické akademie, určitě Manchester City. Protože to zázemí, personál a jak vůbec fungovali, byla úplně jiná úroveň. A co se týče stadionu a atmosféry na zápase, tak za mě jednoznačně Stuttgart. Neuvěřitelné.
Prošli tvýma rukama nějací hráči, které známe z naší nejvyšší fotbalové soutěže?
Úplně ne. S těmi staršími jsem začal spolupracovat až v posledním roce nebo dvou. Tudíž tam vyloženě není nějaké jméno, s kým bych přímo pracoval. Dá se říct, že ale nějaký kontakt jsem měl s Adamem Ševinským, Romanem Horákem a Lukášem Penxou, kteří teď už v áčku jsou. S těmi se znám, ale nebylo to ale tak, že bych se o ně vyloženě staral a byli pod mýma rukama.
Ale do styku s prvním mužstvem přece jen přicházíš, že?
Celkově akademie na Strahově je propojená, že v prvním patře je béčko, ve druhém akademie a ve třetím je áčko. Často se tak potkáváme, na chodbách i na hřištích. Já přímo mám, a jsem za to velmi rád, kontakt i s prvním týmem. Protože přes kolegy nahoře máme možnost tam občas nakouknout, jít vypomoct nebo se něco přiučit. Už jsem tak strávil i pár dní v tom třetím patře s áčkem.
A číslo na Tomáše Rosického máš?
Nemám. Má ho můj kolega, ale nechce mi ho dát. Chtěl jsem mu zavolat, aby mi podepsal dres Arsenalu, ale zatím nic. Bohužel.
Tak to je škoda. Poslední věc ke Spartě. Když jsi na tuto pozici nastupoval, musel jsi uvnitř sebe potlačit jistou klubovou preferenci?
Trošičku ano. Celá moje rodina je slávisticky založená, hlavně dědové z obou stran. Bylo to teda trochu složitější. Nikdy jsem sice nebyl úplný slávista, ale trochu tam ten náklon byl. Potlačit jsem to tak malinko musel, šel jsem sem ale předně z profesního hlediska. A co si budeme říkat, na Spartě se mi teď líbí.
Kromě Sparty se věnuješ zejména problémům vyplývajících ze sedavého zaměstnání. Přiblížil bys prosím, jaké problémy sedavá práce přináší?
Nemyslím si, že to je pouze o sezení v kanceláři. Velmi často ti lidé, co sedí v práci, sedí i odpoledne a celkově mají sedavý způsob života. A to je ten nevětší problém. Málo pohybu, stále stejná statická pozice a odsud pak veškeré potíže vycházejí. Nemyslím si, že by to bylo hlavně tím sedem, že se třeba člověk u počítače hrbí, ale spíše tím, kolik času v tom sedu stráví.
Pokud tedy má člověk sedavé zaměstnání, ale odpoledne sportuje, tak to ničemu nevadí?
Myslím, že částečně máš pravdu. To, co se já snažím předat, je ale přenesení pohybu do kanceláře. Občas vstát z židle, protáhnout se, udělat nějaký pohyb, využít polední přestávku k pohybu. Ta kompenzace v odpoledním volném čase je ale podle mě základ a na to se pak mohou nabalovat další prvky.
Co ale v případě těch, kteří nejsou sportovně založení. Řekněme, že dohromady sedí sedm hodin v práci, následně přijdou domů a sednou k televizi. Jsou i pro takovéto lidi nějaké rady, jak předcházet zdravotním potížím?
Myslím si, že i když není člověk sportovně založený, může mít ve svém životě dost pohybu. Pohyb totiž není jen sport. Bohatě stačí, že člověk ráno vstane a místo projíždění Instagramu si udělá patnáct minut na to, aby došel pěšky do práce. Třeba že dojede autobusem na jinou zastávku, zaparkuje na jiném parkovišti a ten kousek dojde. Jen tímto může udělat dva tisíce kroků před pracovní dobou. Pak také, jak jsem říkal, jednou za hodinku v té práci vstát a jen se projít do kuchyňky a udělat si kafé. Dále je důležité měnit pozice, nesedět furt v té samé. I kdyby dotyčný seděl krásně staticky a napřímený, tak je to furt to stejné, což není optimální. Občas je třeba se nahrbit, vzpřímit, stoupnout si k práci. Odpoledne pak zase může dotyčný dojít pěšky domů, a když tedy ne sportovní aktivitu, tak je dobré se jít projít, případně udělat manuální práci. Jen uklízení, umývání nádobí a sečení trávy jsou skvělé aktivity, které sedavé zaměstnání mohou kompenzovat.
Často se onomu člověku kancelářskému doporučují nejrůznější ergonomické pomůcky. Jaké by podle tebe neměly chybět v žádné kanceláři?
Ergonomie je hodně kontroverzní. Nemáme zas tolik dat, které by nám ukazovaly, že z ní budeme ve velkém benefitovat. Pro mě je to jakýsi vrchol pyramidy, kdy na spodním pilíři je vždy dostatek pohybu a až nahoře ergonomie. Kdybych si měl ale vybrat jednu pomůcku, tak za mě jednoznačně polohovací stůl. Mít možnost si k práci stoupnout a kombinovat co nejčastěji sezení a stání je výborné. Pro lidi, co pracují na notebooku nebo na homeofficu, zase bude skvělé dostat monitor do výšky očí. Sem se hodí stojánek na notebook, externí myš a klávesnice.
Jak důležitou roli hraje to, na čem sedíme? Ať už se jedná o židli nebo třeba o míč.
Dává se tomu velká důležitost, pro mě to ale tak podstatné není. Čím lepší ergonomická židle, tím více času na ní strávím. Jsme tedy u toho, že ta pozice bude výhodná, ale pokud v ní strávím hodiny bez pohybu a změny pozice, tak to pro tělo nebude optimální. Ergonomická židle je fajn, pro mě to není nejdůležitější. Zase bych byl radši, kdyby člověk v kanceláři co nejvíce měnil pozice a třeba, jak jsi i zmínil, využil nějakou balanční pomůcku. Míč, balanční židle nebo balanční čočka pod zadek, která zapojí střed těla, kyčle, pánev.
Pokud se ale budeme nacházet v klasické kanceláři bez jakýchkoliv pomůcek, musí se tedy zaměstnanci zaměřit hlavně na cvičení. Jaké nejzákladnější bys doporučil?
Nejjednodušší je vstát a jít se projít. Nebo každou hodinu si dojít do kuchyňky a uvařit si čaj. U toho se také člověk může protáhnout, a tak stačí jednoduchý předklon a záklon, rotace v páteři. Kdybychom se chtěli zaměřit přímo na krční páteř, můžeme protlačovat bradu dozadu, napřimovat krk nebo rukou zatlačit proti hlavě.
Důležitou roli kromě pohybu a pomůcek hraje jistě i dostatečný spánek a vyvážená strava. Věděl bys, v jakém poměru?
Poměr se asi nedá přímo říct. My i s dnešní pokročilou vědou u většiny bolestí například spodních zad nejsme schopni zjistit příčinu. Uvádí se, že zhruba 90 % důvodů této bolesti jsou nespecifické. Nevíme tak, co to přesně a v jakém poměru ovlivňuje. Podle mého názoru ale množství pohybu a životospráva bude bolesti ovlivňovat mnohem více než kvalita samotného pohybu. Je to spíše můj názor a výsledky mého pozorování z vlastní praxe.
Tudíž ideální je osm hodin spánku, vyvážená strava, a především dostatek pohybu. S tím pohybem to ale určitě nebude tak jednoduché. Záleží na jeho samotné kvalitě?
Když přednáším nejčastější zdroje bolesti, tam překvapivě nemám nekvalitu pohybu. Jsou tam předně nedostatek pohybu a skokové navýšení zátěže. To se týká lidí, kteří chtějí začít cvičit a najednou rapidně zvýší svoji činnost. A pak je to právě životospráva, spánek a strava. Nemůžeme ale zapomenout ani na nějaký dlouhodobý stres. Ten je také predikátor velké bolesti.
Může mít právě dlouhodobý stres za následek svalová zranění?
Určitě. Stres obecně snižuje regeneraci a tkáně na výkon nemusí být zcela připravené. Nebo se také může objevit bolest, která nemusí mít podklad přímo v poškození tkáně, ale jen se tělo začne bolestí samo vůči stresu bránit.
Zmínil jsi regeneraci. Jak by měla správně po sportovním výkonu vypadat?
Zase se to dá popsat na pomyslné pyramidě, kdy nejhlavnější pilíř je prostor pro relaxaci. Tedy omezení fyzické i psychické aktivity a patří sem i spánek. Ve druhém pilíři je kvalitní strava, dostatečný příjem bílkovin, elektrolytů a samozřejmě i tekutin. Nahoře v té pyramidě se následně dostáváme k produktům, které nám mohou s regenerací pomoci. Například lymfatická drenáž, kompresní kalhoty, fyzikální terapie skrze elektrické stimuly, návleky, sauna, kryokomora a podobně. Už je to ale záležitost profesionálů. Běžnému člověku bude stačit spánek, strava, tekutiny. To udělá nejvíce.
Na samotný závěr našeho povídání se ještě zeptám na jeden tvůj osobní názor. Je u nás v probírané oblasti zdravého životního stylu a prevence bolestí podle tebe dostatečná edukace?
Žil jsem v domnění, že je právě této osvěty málo, a proto jsem se tomu začal věnovat. Už se to ale zlepšuje a těch informací na sociálních sítích je víc a víc. Co ale bohužel často vidím, je strašení lidí, že by neměli dělat tohle a tamto. Kvalitního obsahu o cvičení v kanceláři a podobně tak nadále i tak moc není.
Foto: Lukáš Fabián
