OKŘÍŠKY (mad) - Smích, životní nadhled a pořádná dávka energie – to všechno má třiadevadesátiletá Helena Kopečková. Pelhřimovská rekordmanka z Okříšek se i po devadesátce svezla na kolotoči, zatančila vystoupení na pouti a aktivně se vrhá do všech společenských a pohybových aktivit, které ji zdraví dovolí.
Paní Helena Kopečková (roz. Málková) je čtyři roky obyvatelkou domova s pečovatelskou službou v Okříškách. Ve svých třiadevadesáti letech je držitelkou certifikátu Agentury Dobrý den Pelhřimov jako Nejstarší žena na řetízkovém kolotoči. Letos dokonce překonala svůj loňský rekord. Její příběh pravidelní čtenáři už znají. Loni po okříšské pouti projevila přání svézt se po dlouhých pětasedmdesáti letech na kolotoči. Stalo se. A ani letos ji chuť neopustila.
Dědeček paní Kopečkové pracoval v hospodářském dvoře v Přísece, který patřil pod brtnické panství italského šlechtického rodu Collaltů. Později byl převeden na hospodářský dvůr do Okříšek. Díky tomu se rodina Málkových zabydlela právě v Okříškách. Dědeček paní Kopečkové byl deputátník (Deputátník dostává kromě své mzdy část odměny také v naturáliích, které se v jeho zaměstnání vyrábějí - například obilí či mouku, vejce, maso, dřevo na otop atd. Jde o dopředu sjednanou odměnu, která je součástí mzdy) a staral se o hospodářství.
Paní Kopečková žije velmi zajímavým životem. Narodila se 25. února 1932 v Okříškách a prožila tam téměř celý život. Jako dítě navštěvovala tamní základní školu a poté pokračovala ve studiu na rodinné škole v Třebíči. Bylo to válečné období a škola byla tehdy po dvou letech zavřená. Paní Helena pracovala asi tři roky v dětském domově v Počátkách jako pečovatelka. Poté se musela vrátit domů, protože její maminka onemocněla. Od té doby už milované Okříšky na delší čas neopustila. Žila s manželem v rodinném domě v Tyršově ulici za sokolovnou. Až do důchodového věku pracovala v obchodě a pro obec vykonávala službu obřadnice (starala se organizaci svatebních obřadů na radnici). Její tatínek se dožil 75let a maminka pětaosmdesáti. Její bratr se dožil devětaosmdesáti let. Dá se tedy říct, že jim pánbůh nadělil tuhý kořínek rodem. Paní Kopečková má syna a snachu, tři vnuky a osm pravnoučátek. Rodinu má rozesetou od Okříšek přes Brno až k Pardubicím.
Manžel paní Kopečkové zemřel před čtyřiadvaceti lety. Dvacet let tak bydlela v rodinném domku sama. Pak se dostavily zdravotní problémy a občasné lehké indispozice. „Třikrát jsem se svalila a syn se snachou mi domlouvali, že to tak dál nejde. Nechali mi na výběr, kde budu bydlet. Nabídli mi, abych šla k nim do Zašovic, ale já nechci být s nikým dohromady. Mám ráda svůj klid,“ přiblížila paní Helena. Teď bydlí na zámku. Jak ale sama upřesňuje, v části, kde sídlí domov s pečovatelskou službou, bývaly dříve maštale.
Dny v domově utíkají, a i když se občas může zdát, že je jeden jako druhý, umí si je zdravé jádro domova náležitě zpestřit. Obyvatelé domova kolektivně jezdí na rotopedu a pečlivě zapisují najeté kilometry. Společně urazili pouť do Santiaga de Compostela, vydali se virtuálně do Itálie společně se skutečnou cyklistickou výpravou a nakonec celou Itálii objeli. „Teď moc nejezdíme, není kdy. To zase až v zimě,“ podotýká paní Helenka. Hlavně obyvatelky domova jsou akčnější. Spolupracují s městysem, občas něco dobrého k různým příležitostem napečou a účastní se společenského a kulturního života obce. Když je venku hezky, schází se „děvčata“ na lavičce pod lípami a povídají si. Jak vtipně prohlásila paní Kopečková, „čumákujou pod lipama“. Jednou za čtrnáct dní vyrazí do hospůdky na malé pivo. „Třiadvacet korun, to je teda outrata!“ směje se. Nechybí procházky k rybníku Pilný nebo občasné posezení s kamarádkami v Café Dezert nad šálkem dobré kávy a zákuskem.
Vloni místní sokolové u příležitosti Sokolského běhu republiky přichystali pro zdravé jádro domova speciální trať. Senioři a seniorky ji mohli zdolat pomocí chodítek. Nešlo sice o žádný vrcholový sport, ale pohybu bylo dost, stejně jako skvělé nálady. Medaili a pamětní list si zasloužili všichni, kdo se s odvahou postavili na start. A paní Kopečková u toho nemohla chybět.
Letos se velmi aktivně účastnila příprav a samotného programu okříšské pouti. Společně s dalšími aktérkami secvičila čtveřice obyvatelek domova notoricky známý tanec Trnky brnky z Troškova filmu Slunce, seno, jahody. „Řeknu vám, už jsem měla co dělat, abych to udýchala,“ připouští paní Kopečková. Přesto se tomu moc nechce věřit. Ve třiadevadesáti letech ji skvěle slouží paměť a fyzičku by jí mohla závidět i o dvacet let mladší dáma. Když se omlouvá, že má v bytě málo místa a ladně se skloní, aby z pod postele vytáhla krabici s publikací, kterou mi chce ukázat, nestačím koukat. Má sice kardiostimulátor a zrak už jí tolik neslouží, ale na jejím stole hned vedle lupy leží hromádka proškrtaných osmisměrek. Těmi si s oblibou krátí dlouhé chvíle. S nadsázkou říká, že zdraví už ji jenom zdraví, když jde okolo. Raději než na zdraví dnes oblíbeným malým panáčkem krvesaje připíjí na počasí, aby bylo dlouho hezky a co nejdřív přišlo zase jaro.
Během vyprávění zjišťuji, že je paní Kopečková příbuzná s Václavem Málkem. Válečný hrdina byl její strýček. „O něm by vám víc popovídal můj bratr. Když skončila válka, byl můj strýc u Plzně v demarkační zóně. Nesměl domů a bratr tam s ním a dalšími vojáky strávil prázdniny,“ vzpomíná na časy dávno minulé. Demarkační linie na konci druhé světové války oddělovala americká a sovětská vojska. Probíhala v podstatě po trase Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice a dále na jih. Měla zabránit konfliktu mezi spojeneckými armádami. Do této linie (západně od ní) osvobodila část území Československa americká armáda, zatímco zbytek připadl sovětské Rudé armádě. Václavu Málkovi byla před třemi lety na místním hřbitově odhalena pamětní deska.
Václavu Málkovi je věnován také jeden z panelů v rodném domě Jana Kubiše v Dolních Vilémovicích. Byl válečným kamarádem Jana Kubiše, společně trávili dovolené a Kubiš se o něm zmiňuje i v dopise na rozloučenou před operačním nasazením v protektorátu. Václav Málek se narodil 25. srpna 1909 v Přísece. Po dokončení obecné a měšťanské školy se vyučil obuvníkem. Poté nastoupil do firmy v Praze a po nějaké době si v Okříškách založil vlastní obuvnickou živnost. V červnu 1939 byl kvůli autorství novinových článků zatčen gestapem a uvězněn na půl roku do pracovního tábora. Po útěku z tábora se zapojil do cizineckých legií. Prošel vojenským výcvikem ve Velké Británii a zapojil se do bojů. Absolvoval vylodění ve Francii a obléhací boje u přístavu Dunkerque. Od roku 1946 pracoval jako vojenský lesní zřízenec v Lázních Kynžvart. Ze služeb lesního podniku byl jako politicky nespolehlivý propuštěn v srpnu 1950. Poté pracoval jako brigádník, horník v ostravských dolech, jako dělník v okříšské cihelně a také v BOPO Třebíč. Václav Málek zemřel v 77 letech v Okříškách dne 6. dubna 1987. Obdržel Československý válečný kříž 1939, medaili Za chrabrost a medaili Za zásluhy. Jeho uniforma z britské armády je součástí sbírek Vojenského historického ústavu v Praze.
Těch slavných příbuzných má ale paní Kopečková více. Její švagrová Marie Kopečková (sestra manžela paní Kopečkové) byla známá poválečná pilotka. Marie Kopečková se narodila 15. října 1923 v Pocoucově a prý již od útlého dětství projevovala zájem o vše, co souviselo s létáním. Maturitu získala na Obchodní akademii Dr. Albína Bráfa v Třebíči. Aby se k letectví dostala co nejblíže, využila hned první příležitosti a po skončení druhé světové války si našla práci u Zemského aeroklubu v Brně. V roce 1946 začala létat na větroních a později přešla na motorová letadla. Se svou akrobatickou sestavou vystupovala často na leteckých dnech a 12. října 1948 vystoupila také na druhém poválečném leteckém dni v Třebíči. V roce 1949 nastoupila k letectvu Sboru národní bezpečnosti a pokračovala v získávání dalších leteckých odborností. Byla jí svěřována i stíhací letadla. Byla jedinou ženou – pilotkou v řadách SNB. Létala i s typem Messerschmitt 109, což bylo neobvyklé pro ženu v té době. V roce 1950 byla ovšem propuštěna pro politickou nespolehlivost. Stalo se tak následkem prověrek, které postihly po únoru 1948 řadu dalších českých letců. Létání jí již nebylo povoleno, proto se 3. srpna 1951 rozhodla emigrovat nejdříve do Rakouska a později do Kanady, kde se vdala za českého emigranta. „Má jednu dceru. Česky moc nemluví, ale dobře rozumí. Byla se tady podívat asi dvakrát nebo třikrát,“ vzpomíná paní Helena. Marie Kopečková zemřela během nehody při koupání na Floridě 6. ledna 1985.
Helena Kopečková zůstává i ve svých třiadevadesáti letech inspirací pro všechny kolem sebe. S typickým humorem říká, že zdraví už ji jen zdraví, přesto jí elán a chuť do života mohou závidět i mnohem mladší. Každý den prožívá s lehkostí a vděčností. Přiznává, že by se nebránila, kdyby mohla vymazat dobrých dvacet let – s chutí by je prožila znovu, ale brala by si už jen hezké vzpomínky, ty smutné i všechny zdravotní potíže by si ráda odpustila. Neskládá ruce do klína, už teď se chystá na úterý 28. října na zdolání speciální tratě v rámci Sokolského běhu republiky.
Foto HoN: Martina Dědková Chromá
