TŘEBÍČ (mad) – Jak najít ztracený radioaktivní zdroj, zabezpečit kontaminovanou oblast nebo ochránit zdravotníky při práci s radioaktivními látkami? Odpovědi nabídla odbo...
Yashica Events
Kroužek Bažantíků vede čerstvá architektka
TŘEBÍČ (juh) – Být v necelých pětadvaceti letech vedoucí mysliveckého kroužku, mít měsíc před státnicemi na architektuře a za sebou léta skautské praxe? Kristýna Dolíhalová z Třebíče ukazuje, že to jde. Je v pořadí už pátou generací myslivců ve své rodině a dnes na třebíčské Bažantnici předává lásku k přírodě těm nejmenším. Kroužek s úsměvným názvem Bažantíci z Bažantnice vede s ohromným nadšením, intuicí a kreativními nápady, které si někdy nezadají s těmi nejlepšími tábornickými hrami. A ačkoliv její otec zpočátku nevěřil, že u myslivosti vydrží, ona už sedmým rokem dokazuje pravý opak.
Cesta k vedení dětí u ní nebyla přímočará. Když jí nebylo ještě ani osmnáct let, udělala si myslivecké zkoušky. „Jsem už pátá generace. Teď jsme doma tři myslivci: děda, taťka a já. Mám sice staršího bratra, ale toho myslivost vůbec nezaujala. Ten cit pro přírodu a lásku k zelené kamizole jsem zdědila já. I můj taťka si tehdy myslel, že to budu dělat tak dva roky a že mě to přejde. Jsem ale mladá holka a fakt mě to vtáhlo,“ usmívá se Kristýna.
V té době se na jednom kurzu potkala s Tomášem Sedláčkem z Náměště nad Oslavou, dlouholetým vedoucím mysliveckého kroužku Okarečtí orli a nadšeným propagátorem těchto kroužků na Třebíčsku. První díl našeho mysliveckého seriálu patřil právě jemu. Tomáš jí představil tenkrát práci s mysliveckou mládeží. Mělo to ale háček. Tehdy ještě Kristýna chodila do třebíčské skautské „dvojky“ a skauting ji nesmírně naplňoval. „Přede mnou se objevily dvě cesty: skauting a myslivost. Ve skautském oddílu bylo tehdy v mojí generaci hodně holek, které chtěly dělat vedoucí. A tak jsem si s klidným svědomím řekla, že to nechám v jejich lepších rukách a vydám se cestou myslivosti,“ vzpomíná dnes mladá vedoucí.
K myšlence vést děti se vrátila až ve třetím ročníku náročného šestiletého studia architektury. Oslovila Tomáše Sedláčka, ale zpočátku se zdálo, že to kvůli jejímu věku i časové náročnosti studia nevyjde. Odrazovali ji i rodiče, kteří ji nabádali, aby se raději soustředila na blížící se bakalářské zkoušky. Osud ale zasáhl. Tehdejší vedoucí kroužku na Bažantnici otěhotněla a na konci srpna bylo potřeba narychlo najít náhradu. Kristýna tak takřka ze dne na den převzala nejmladší skupinu, kde se dnes schází jedenáct dětí od čtyřletých předškoláků až po páťáky.
Nejsme ve škole, učíme se hrou
Některé z nich jsou z mysliveckých rodin, jiné k myslivosti doma nemají žádný vztah, ale zkrátka „jen“ milují přírodu. „Nechci, abychom se učili jako ve škole. Získávají znalosti zábavnou formou,“ vysvětluje Kristýna a přidává hned jeden úžasný příklad z praxe, kdy s dětmi hrála hru na takzvané dohledávání zvěře. „Děti si přinesly dřevěné pušky a rozdělili jsme si role. Jeden byl myslivec, další hrál divočáka, jiný zase kynologa se dvěma psy. Divočák však byl po ráně jen zraněný, odběhl a zanechával za sebou kapky namíchané umělé barvy – tedy krve. Úkolem psů bylo divočáka podle kapek vystopovat.“
Hra ale u samotného stopování neskončila. Děti se v praxi naučily i to, jak se vzdává ulovené zvěři pocta. „Dávaly jí úlomky, učily se, na který bok se zvěř pokládá, a pak kynolog lovci pogratuloval. Hrozně je to bavilo,“ pochvaluje si vedoucí. Mezi další oblíbené aktivity dětí patří hledání a sbírání střepů z asfaltových holubů u střelnice. Kristýna plánuje i poznávání pobytových znaků zvěře, mezi které patří trus. Jeho vytváření z plastelíny patří k vyzkoušeným a dětmi oblíbeným aktivitám. Pro nejmenší má zase vždy v záloze tematické omalovánky nebo háčkovaného maskota – bažanta jménem Lumča.
Skautské společenství versus myslivecký individualismus
Přestože Kristýna nemá pedagogické minimum, obrovsky jí pomáhá právě skautská průprava a vlastní intuice. Přiznává ale, že mezi skautingem a mysliveckými kroužky vnímá jeden zásadní rozdíl – budování kolektivu čili party kamarádů.
„Ve skautu jsme tvořili společenství – tým. Drželi jsme pohromadě, byly tam hry, kde jsme si museli navzájem věřit. Tady mi to trochu chybí. Myslivecké soutěže, jako je třeba Zlatá srnčí trofej, jsou postavené na jednotlivcích. Líbilo by se mi, kdybychom měli i nějaká družstva,“ uvažuje nahlas mladá vedoucí.
S budováním party souvisí i frekvence schůzek. Zatímco skauti se vídají na družinovkách každý týden a jezdí na víkendové výpravy, Bažantíci se na Bažantnici scházejí v pondělí jen jednou za čtrnáct dní na dvě hodiny. „Z tohohle pohledu je to na vybudování pevné party hrozně málo. Z druhé strany mně to takto stačilo, protože jsem se musela hodně učit a na schůzky dojíždět z Brna. Jeden semestr jsem dokonce jezdila ráno do Brna do školy a odpoledne se vracela na kroužek, byla to divočina. Takže jsem vlastně ráda, že je to jen jednou za čtrnáct dní, je to časově únosnější,“ přiznává studentka architektury. S vedením kroužku však rozhodně končit nehodlá. Příští rok plánuje ve spolupráci s kamarádkou Natálií Chadimovou otevřít i skupinu pro starší děti, aby se mohly scházet ob týden. Starší a mladší děti by se tak střídaly po týdnu.
Děti přírodě rozumějí. Smrt lišky není tabu
Do kroužku dochází pestrá směsice dětí a zdaleka ne všechny pocházejí z tradičních mysliveckých rodin. Ty, jak Kristýna s potěšením podotýká, chodí s tatínky na čekanou. A to i malé holčičky!
Zpočátku měla Kristýna obavy, jak bude malým dětem vysvětlovat realitu přírody, koloběh života a smrti. „Bála jsem se vysvětlovat jim, proč se třeba musí střílet lišky. Zjistila jsem ale, že ty děti jsou hrozně rozumné. Úplně mě překvapilo, jak dobře rozumí tomu, co se v přírodě děje. Nejsou ještě tak zkažené, je to strašně kouzelné,“ popisuje s úlevou.
Ani při poznávání jednotlivých druhů zvěře nechce děti zahltit pouhým výkladem. „Když probíráme daňka, učíme se, že jeho paroh se popisuje jako ruka – má dlaň, palec a prsty. Takže jsem dětem přinesla barvy, ony si natřely ruce a tiskly je na papír, aby si to zapamatovaly,“ usmívá se. Pro předškoláky, kterým se občas zasteskne po rodičích, má vždy připravené klidnější tvořivé aktivity.
Žaludy v ledničce a úcta k lesu
Velkým tématem je pro budoucí architektku i samotný stav naší krajiny, který se v posledních letech kvůli kůrovci a suchu radikálně proměnil. Aby dětem ukázala, že obnova lesa stojí úsilí, zorganizovala pro ně celoroční pěstební projekt.
„Děti si nasbíraly žaludy a udělali jsme test ve vodě, abychom poznali, které jsou červavé a které zdravé. Na každý kyblíček si napsaly jméno a dali jsme je do ledničky, kde přes zimu klíčily. V únoru jsme je zasadili a na konci roku si děti odnášely krásné stromečky, některé si je už dokonce zasadily. Bylo nádherné sledovat, jak se těší a porovnávají, komu už dub roste víc,“ usmívá se Kristýna.
Kromě Bažantíků navíc pomáhá chlapům z mysliveckého spolku ve Výčapech, kde připravují programy pro místní školu a školku, a v létě se podílí na příměstských táborech pro mladé myslivce v Bažantnici.
Rozdíl mezi lovectvím a myslivostí
Kristýnu mrzí, že ve veřejném prostoru nemají myslivci vždy ideální pověst. I svým kamarádům ze školy často musí vysvětlovat, co to znamená být myslivcem a kolik toho musí myslivec vlastně znát. Od rozpoznávání nemocí přes určování věku zvířat až po péči v době strádání a sčítání zvěře kvůli úživnosti honitby.
„Snažím se, aby děti poznaly skutečnou myslivost. Je obrovský rozdíl mezi pouhým lovectvím a myslivostí. Podívejte se třeba na Ameriku, tam je to čistě ‚hunting‘, tedy lov. My máme myslivost, ve které jsou zakořeněné staleté tradice, historie, kterou založila šlechta. Což znamená láska, úcta, pokora a péče,“ vysvětluje nám Kristýna.
A co je podle ní tím vůbec největším smyslem dětských mysliveckých kroužků? Vychovat další generaci myslivců to překvapivě není. „Největší smysl vidím v tom, aby se děti dívaly na přírodu s úctou. Úplně mi stačí, když k ní nebudou lhostejné, budou vědět, jak systém funguje, a pochopí, že myslivci nejsou ti zlí. Chci jim prostě předat vztah a respekt k přírodě,“ uzavírá nejmladší vedoucí na Třebíčsku.
