Třicetileté Zámostí se vrátilo do Zámostí

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Redakce

před 2 hodinami

Ještě bych tu fotku asi našel. Je na ní malý chlapec v pořadatelském tričku festivalu Zámostí, které je mu po kolena a bloumá Subakovou ulicí. Pochází z prvního ročníku festivalu, který přežil deset ran egyptských a třicet let po svém založení se obloukem vrací k místu svého vzniku. Loni musel kvůli revitalizaci podzámecké nivy opustit louku pod zámkem a přesídlil do zámeckého příkopu s tím, že vedlejší scénou se stal dvůr na Staré radnici. Letos vynechal i příkop a vystačil si s dvorem Staré radnice.

To už je coby přes Rozdělovací třídu kamenem dohodil do míst, kde v červnu 1997 vznikl. Na nádvoří Subakovy továrny se už sice nevrátí, protože ta byla přestavěna na byty, ale symbolickou hodnotu to má. Muzikantskou mělo letošní Zámostí taky, i když jinak než v letech předchozích. Páteční večer, inzerovaný jako večírek, byl v rukou dýdžejů, v sobotu následoval plnohodnotný koncert, při němž hrály prim domácí kapely.

V první den festivalu přece jen místní sestavu od ILL Ricka přes Nimanda a Ričího k Akinovi zastínil pražský Kairos Kid, což jako umělecké jméno není příliš originální. Pár Kidů už jsme v české muzice měli a navíc taky Vojtěcha Kiďáka Tomáška. Skoro by se chtělo s Limonádovým Joem prohlásit „Nestojím o vaše kydy“, a to jimi prosím byli Matuška s Effou jako Kojot Kid a Pancho Kid. Jenže tenhle Kairos není jen tak někdo a na Zámostí si už opakovaně zahrál a zazpíval. Poprvé jako frontman skupiny Southpaw, podruhé pod názvem Kapitán Demo. Ano, správně, je to skoro nejmladší z rodu Burianů, Jiří, o kterého bychom stát měli velmi, ať už se zrovna jmenuje jakkoli. Jako Kairos Kid byl výborný, a když v některých chvílích přidal živý zpěv, znělo to jako něco od Republic Of Two, což je Burianovo duo s Mikulášem Růžičkou, který měl při předloňském Zámostí nenápadné sólové vystoupení v synagoze. Čímž nechci Marku Mijovičovi mluvit do dramaturgie, jen konstatuji, že nám jedna burianovská položka zatím chybí.

Koho si naopak můžeme odškrtnout, jsou předskokani druhého dne, pražští Peneři strýčka Homeboye. Nepopírám, že plně obsazenému dvoru Staré radnice se líbili, nepopírám jejich historické zásluhy o český rap, ale byl jsem rád, že museli odjet povykovat ještě na jiný festival, takže po nich mohly vyniknout místní skupiny. Na druhou stranu bylo od nich hezké, když se se svou Planetou Praha přihlásili k naší Planetě Třebíč, kterou vymysleli Pavel Hlaváč s Peterem Hubou, kteří polepili glóbus mapou města, a aby to bylo ještě mezinárodnější, Wolfgang Fassold tak nazval svůj film o kulturním životě Třebíče.

Mohl by klidně natočit pokračování a zařadit do něj skupiny Ach, Hynku, Hynku, Fru Fru a Embolly, které jsou každá úplně jiná a všechny skvělé. Ach Hynku, Hynku předvedli něco podobného jako loni Bambus se zpívajícím Karlem Holíkem, jenž se tehdy postupně proměnil ve všechny nejlepší české rockové zpěváky, kteří na Zámostí kdy vystoupili. Zpěvačky Kateřina Kotrbová a Monika Holá to vzaly po ženské linii a neomezily se pouze na českou scénu. Rozhodly se, že budou světové a byly. Hádal jsem, kdo by ještě mohl přijít na řadu a většinou jsem se trefil: Deborah Harry (Heart Of Glass), Dolores O´Riordan (Dreams), Jana Kratochvílová (Dlouhá bílá žhnoucí kometa), Anička Lennoxová (Sweet Dreams) a nakonec Nena (99 Luftballons).

K tomu malá odbočka. V době, kdy v Třebíči vznikl festival Zámostí, sledovala jedna zpěvačka, která tehdy nikoho nezajímala, pozorně programy Malostranské besedy a pokaždé, když v ní hrála skupina Prohrála v kartách, nakoukla dovnitř a překvapeně řekla: „Jé, kluci, co tady děláte? Vy tady hrajete? A mohla bych si s váma zazpívat 99 Luftballons?“ Zpěvačka se jmenovala Anna K., skupinu Prohrála v kartách si pouštím už jenom já.

Ale všechno jsem neuhodl. Nečekal jsem závěr s Lucií & Ilonou (Láska je láska) ve verzi, v níž Katka s Monikou důsledně nahrazovaly pražský Petřín třebíčským Zámostím.

Následovala premiéra nových písní skupiny Fru Fru posílené Michalem Nejtkem, který se sice střídmě, ale jednoznačně představil jako jeden ze tří nejlepších klávesistů historie festivalu. První se jmenoval Varga a byl z Blavy, druhý je Andy Čermák ze Sunflower Caravan. Nové písničky Fru Fru vyjdou na podzim na albu s vtipným názvem Gramofonová deska a doufám, že mezi nimi bude báseň Františka Gellnera To je teď celá moudrost moje, kterou zpívá Venca Bartoš líp než všichni, kteří ji zhudebnili před ním.

Nakonec přišli Embolly a mně hned naskočil film The Commitments. Film o dublinské soulové kapele, ke které patří slogan, že Irové jsou černoši Evropy, Dubliňané černoši Irska a Commitments černoši severního Dublinu. Protože repertoár Commitments a Embolly se aspoň částečně shoduje a nasazení obou kapel úplně, vyplývá z toho logicky, že Embolly jsou černoši západního Zámostí a zpěvačky Dáša Strnadová s Helenou Valovou se vyrovnají Irčankám Marii Doyle Kennedy a Bronnagh Gallagher.

Nevíme, co máme doma. Tři skupiny za večer, každá úplně jiná a všechny se vyrovnají umělcům z Prahy nebo severního Dublinu (výčet světových zpěvaček vynechávám). O tuto konfrontaci, v níž Planeta Třebíč uspěla, se postaralo letošní Zámostí. A pokud jde o fotografii z úvodu: je na ní šéf současného pořadatelského týmu Dan Janík z rodiny Janíků, kteří fungují na Planetě Třebíč podobně jako v Praze Buriani.

Milan Zeibert, foto: Kateřina Janíková