Land art Tommiho Laineho v zámecké oboře

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Jan Uher

před 32 minutami

NÁMĚŠŤ NAD OSLAVOU (juh) – Folkové prázdniny nabízejí tolik podob, rovin a nápadů, že není možné je všechny obsáhnout, projít a navštívit. Z kulturní hostiny by se tak snadno staly dostihy, což by zvláště v letošním vedru nebylo vůbec zdravé. K jednomu projektu, kterého jsme se lehce dotkli v minulých Horáckých novinách, bychom se však rádi vrátili. Neodehrával se totiž v centru dění, ale trošku bokem v příjemném přítmí staletých dubů zámecké obory.

Oním projektem bylo dílo finského environmentálního umělce Tommiho Laineho, který přímo v prostředí zámecké obory vytvořil originální instalaci v duchu takzvaného Land artu. Jeho netradiční stezka propojila volnou přírodu s výtvarným uměním i hudbou a vytvořila neopakovatelnou kompozici tvořenou procházkou a lesním koncertem Old Forest Echoes.

Land art
V podstatě ho všichni tak trochu známe už od dětství. Vzpomeňte si na chvíle, kdy jsme jako malí stavěli v lese z mechu, jehličí, klacíků a kamínků oblíbené „japonské zahrádky“ nebo domečky pro skřítky. Už to byla naše první bezelstná setkání s krajinným uměním. Skutečný, profesionální Land art ovšem kráčí mnohem dál a hlouběji.

Tento umělecký směr, který se zrodil v šedesátých letech minulého století jako touha vymanit umění ze svazujících zdí sterilních galerií, přenáší tvorbu přímo do volné přírody. Jeho rozptyl je obrovský. Začíná u těch nejdrobnějších, téměř neviditelných zásahů v krajině a končí u monumentálních projektů, při nichž tvůrci neváhají přemístit tuny zeminy nebo poskládat obří kamenné spirály, které mění tvář celých pobřeží či pouští. Společnou duší všech těchto děl je ale úzký dialog s místem vzniku. Land art se nedá koupit, nepatří do vitríny. Zůstává venku, napospas slunci, dešti a času, dokud si jej příroda nevezme zpět. A právě k této niterné, citlivé lince směřuje i finský tvůrce.

Pokora a pomíjivost
Tento přístup v mnohém připomíná starodávnou tradici tibetských mnichů. Ti tráví dlouhé dny i týdny neuvěřitelně piplavou prací při vysypávání složitých mandal z barevného písku. A když je dílo konečně hotové, s naprostým klidem ho smetou a rozsypou do řeky či nechají rozfoukat větrem. Učí tak sebe i diváky přijímat pomíjivost světa – vědomí, že krása spočívá v samotném okamžiku tvorby a prožitku, nikoliv ve snaze vlastnit ji navěky. A přesně tuto hlubokou, osvobozující filozofii v sobě nese i skutečný Land art. Nesnaží se krajinu spoutat ani v ní zanechat nesmazatelnou stopu člověka. Jen si s ní na malou chvíli potichu povídá.

Rock balancing
Skládání kamenů, ať už do podoby křehkých balančních věží, oblouků nebo různých obrazců v korytech řek, do Land artu nepochybně patří. Je dokonce jednou z jeho nejčistších a nejznámějších forem a má v sobě obrovské kouzlo. Umělec při této tvorbě, pro kterou se vžil anglický termín rock balancing, hledá dokonalé těžiště, balancuje doslova na hraně fyzikálních zákonů a pracuje jen s tím, co mu příroda a gravitace dovolí. Je to hluboce meditativní, tichý proces. Kameny se nespojují žádným lepidlem ani dráty, drží pohromadě jen díky pečlivému usazení a klidu tvůrce. Světovým velmistrem tohoto oboru je například britský sochař Andy Goldsworthy.

Nešvar není umění
Avšak pozor! Je jen velmi tenká hranice mezi uměním a módním nešvarem. Zatímco pro skutečného Land art umělce je skládání kamenů intimní dialog s krajinou (své dílo vytvoří, vyfotí a nechá je napospas větru, nebo ho dokonce sám rozebere, aby přírodě vrátil její původní tvář), v posledních letech se ze stavění kamenných „mužíků“ stala masová turistická móda. A tam už se myšlenka umění vytrácí. Když totiž davy výletníků plošně přesouvají kameny v řekách nebo na horských hřebenech, nevědomky tím ničí domovy drobným vodním živočichům, hmyzu a rostlinám, pro které jsou kameny přirozeným úkrytem.

Skutečný Land art – a to je přesně to, co ztělesňuje tvorba Tommiho Laineho – se totiž vyznačuje právě tím hlubokým respektem. Opravdový umělec do lesa či řeky vstoupí, vytvoří pomíjivou krásu, ale odejde tak, aniž by po sobě zanechal v ekosystému jakoukoliv jizvu.

Jak to cítí Laine
Krajinné umění v podání severských autorů staví na hlubokém respektu k přírodě. Finský výtvarník Tommi Laine nepřichází do lesa s těžkou technikou ani se snahou krajinu přetvořit. Jeho filozofie spočívá v citlivém vnímání daného místa a v práci s tím, co les sám nabízí. Na stezce v zámecké oboře využíval výhradně lokální přírodní materiály, jako jsou spadané větve, kůra či kameny, které kombinoval s prvky náhodně nalezenými na místě. Místo trvalého pomníku tak vytvořil pomíjivý svět, který splývá s okolím a po čase se bez stopy vrátí zpět do přírodního koloběhu.

Lesní kompozice
Projekt byl koncipován jako zážitková vycházka pro veřejnost, během níž se návštěvníci stali přímými aktéry uměleckého procesu. Tommi Laine pro příchozí připravil milá a pomíjivá překvapení i netradiční zvukoviska. Přímo z nalezených materiálů zhotovil jednoduché hudební nástroje a objekty, na které si mohl každý pocestný zabrnkat, poklepat nebo vyzkoušet jejich rezonanci. Stezka se tak proměnila v interaktivní galerii pod širým nebem, kde se stírala hranice mezi divákem, autorem a samotným lesem. Zvídavci postupovali stezkou, vnímali detaily krajiny a skrze dotek i zvuk objevovali nové dimenze zdánlivě obyčejného přírodního prostředí.

Vyvrcholení na pasece
Celý estetický i smyslový zážitek gradoval na malé lesní pasece, kde vyvrcholil komorním koncertem nazvaným Old Forest Echoes neboli Písně finských pralesů. Hlavní interpretkou byla česká zpěvačka a multiinstrumentalistka Barbora Šilhánová vystupující pod jménem Barbora Xu. Zkušenosti ze studií v Asii i dlouhodobého pobytu ve Finsku přenesla do hry na tradiční čínskou citeru. Na kontrabas ji doprovodil Petr Tichý a na housle Petra Jelénková. Zvuky strunných nástrojů se na mýtině přirozeně propletly se šuměním korun stromů a zpěvem ptáků. Vznikla tak absolutní harmonie, v níž se výtvarné umění Tommiho Laineho, hudební virtuozita a samotná živá příroda slily v jediný nezapomenutelný celek.

Foto HoN: Jan Uher