Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného

Krajina v okolí Kyjova zabodovala na Vysočině

07.02.2018

TŘEBÍČ, NOVÉ MĚSTO NA MORAVĚ (ap) - Třebíčský fotograf a ředitel divize Vodárenské akciové společnosti Jaroslav Hedbávný se stal vítězem čtrnáctého ročníku celorepublikové fotosoutěže Photographia Natura pro rok 2017. Tématem soutěže, pořádané Muzeem Vysočiny Jihlava, byly Linie v krajině.


Úspěšné snímky ze čtrnáctého ročníku fotosoutěže byly v minulých týdnech k vidění v budově pořadatele soutěže, Muzea Vysočiny Jihlava. Od 1. února je výstava přenesena do Nového Města na Moravě, kde si ji do 25. března můžete prohlédnout v Malé galerii Horácké galerie. Hedbávný již několik let rozvíjí svůj fotografický cyklus krajinářských fotografií z Moravského Toskánska, což je už i houfy zahraničních fotografů oblíbená destinace několika desítek čtverečních kilometrů území jihozápadně od Kyjova. O ní byl také náš rozhovor.

Podle propozic jste mohl soutěž obeslat maximálně deseti snímky.

Já soutěže běžně neobesílám, ale tady se mi zdálo, že to téma linie v krajině přesně pasuje na můj cyklus krajinářských fotografií od Kyjova.

Fotografovat Moravské Toskánsko, to je dnes velká móda. Kdy vy jste tam začal jezdit za těmi nádhernými motivy zvlněné krajiny?

Jezdím už roky po České republice a hledám zajímavá místa. Jedno z těch hodně zajímavých míst, které jsem objevil ještě v době, než se o něm začalo až moc hovořit, byla zvláštně zvlněná krajina jihozápadně od Kyjova. Je to už víc než pět let. V okolí Šardic, Hovoran a Svatobořic je krajina opravdu hodně zajímavá svým reliéfem, zvláštním zvlněním. Zajímavá je zvláště při nízkém osvětlení ráno a v podvečer při západu slunce, kdy nízké světlo nádherně vykreslí tu plastičnost. Jezdím tam už několik let a v poslední době už je to bohužel hodně známá lokalita.

Takže se tam objevuje spousta fotografů i ze zahraničí.

Ano, a začíná to být trošku dvojsečné. Na jedné straně díky tomu, že se Moravské Toskánsko už stalo prakticky oficiálním názvem, stalo se určitě i turistickým lákadlem a regionu to pomůže i z hlediska turistického ruchu atd. Ale z hlediska atraktivity snímků se obávám, že těch snímků bude za chvilku až moc.

Hola, nafotit Moravské Toskánsko a zemřít!

Už dnes není problém se tam potkat v těch nejvhodnějších měsících, což bývá většinou duben, s fotografy z Maďarska, z Japonska, s anglicky hovořícími z celého světa.

Inu, čeho je moc, toho je příliš.

Čili, jsem rád, že jsem tam fotografovat stihl v době, než tam vypuklo současné fotografické běsnění.

V propozicích soutěže Photographia Natura se hodně „básní“ o vyvýšených místech v krajině. Vy jste asi ale krajinu u Kyjova fotil spíše z podhledu, že?

No, není to tak úplně, jeden zájemce se mě dokonce ptal, jestli to je focené z dronu? Není to z výšky, žádná z mých fotek nebyla focená z dronu, je to všechno ze země. Většinou jsem ale fotil na velkou dálku dlouhým objektivem. Je to z míst, kterých si běžně ani nevšimnete, ale snímky odtud získávají svoji atraktivitu tím, že se fotí dlouhým objektivem. Dlouhým ohniskem, které má tu vlastnost, že potlačuje perspektivu a snímek pak získává grafickou, až plošnou podobu.

Zkrátka jste si dálavu přitáhl blíž k sobě.

Přesně tak. Většina těch snímků je focena na kilometr z jedné strany údolí na jeho protější svah. Fotografie pak působí hodně dvojrozměrně, graficky a vynikají na ní právě ty linie a struktury.

Teď jste prozradil konkurentům, jak to dělat.

Já to klidně prozradím. Autorů, kteří fotí Moravské Toskánsko, bylo i na výstavě v Jihlavě několik. Většinu míst, odkud fotili, jsem samozřejmě poznal. Opakovala se i některá místa, která mám vyfocená já.

Takže sláva Moravského Toskánska už převýšila i proslulost Toskánska italského?

Četl jsem před půl rokem na internetu, že Moravské Toskánsko získalo prestiž jednoho z padesáti nejfotogeničtějších míst světa. Někde na počátku té tabulky určitě budou Niagarské vodopády, pravděpodobně nějaké kaňony v Arizoně a za nimi pak někde Moravské Toskánsko. Bojím se, aby nebylo až moc proslulé.

Snímky z Moravského Toskánska nabízejí sice krásně učesané rovnoběžné vlnité linie polí obdělávaných širokorozchodnými mechanismy, ale narazil jsem na stesky ekologů, že ten krásný grafismus je vlastně dokladem necitlivého hrůzyplného hospodaření. Pole se zkrátka obdělávají po spádnici, aby se z nich traktor neskutálel, ale podporuje to erozi, odplavování ornice.

To je pravda, i na mých snímcích můžete najít vlastně dva druhy linií. Přírodní, to jsou opravdu obrysy těch vrcholků, zaoblení kopečků, horizontu. A pak jsou tam linie umělé, což jsou z naprosté většiny stopy techniky v polích. Je to jižní Morava, jsou tam velké lány, velké plochy fotograficky dobře využitelné, ale z hlediska ekologie, charakteru a propustnosti zeminy, následné eroze, jsou samozřejmě v podstatě škodlivé. Protože každý zemědělec ví, že pokud se jezdilo s koňským povozem nebo s jednoduchou technikou, tak se nanarušovala struktura půdy. Udržela se v ní vláha. Ale dnes, a to souvisí i s vodním hospodářstvím, které my ve firmě sledujeme, je půda stále udusávaná obrovskými kolosy, které tam neustále jezdí. Ať už je to setí, několikanásobné postřiky, sklizně, a to všechno stále dokola. Je to jeden z důvodů, proč dnes zaznamenáváme velké splachy, voda se do půdy nevsakuje, je odnášena ornice. Takže máte pravdu. Technika nám na jednu stranu pomáhá a na druhou stranu škodí.

Čili vy, coby fotograf a profesionál v oblasti vodařiny, musíte mít nakonec smíšené pocity. Možná i Moravské Toskánsko jednou umře na krásu. Bude tam sice fotogenická krajina, ale krajina zvlněných skalisek či vyprahlé pouště.

Je pravda, že v tom se moje profese a fotografický koníček prolínají. Jsem přesvědčen, že až dnes vidíme dopady toho, co se začalo dít v 50. letech minulého století. I na Vysočině, kde se ničily remízky, rozorávaly meze a dělaly se obrovské lány, narovnávaly se vodní toky. A dnes, za těžké peníze, děláme přírodě blízká opatření. Děláme zpátky remízky, meandry, mokřady, močály a chceme udržet vodu v krajině. Něco, co tady tisíce let fungovalo, jsme zničili. A teď se těm následkům strašně divíme a velmi pracně a s velkými náklady se snažíme to napravit. Někde to půjde, někde už může být pozdě.

Kde?

Například eroze půdy a odnos ornice v kombinaci s nárazovými srážkami, suchem a prudkými lijáky, tak to se obávám, že některé škody z necitlivého polního hospodaření v minulosti už nebude možné napravit, jsou nevratné.

Ani na Moravském Toskánsku nelze předpokládat, že někdo zase začne vozit ornici na kopce.

To asi ne. Ale třeba u Šardic jsou tzv. Šardické biopásy. Nezkoumal jsem to, ale myslím si, že to byla snaha prostě tu erodovanou krajinu, svahy těch kopců nějak zachránit či oživit. Ale určitě je to nějaká snaha zachránit krajinu, vytvořit tam životní podmínky pro zvěř, ptactvo, snížit odnos živin a erozi půdy, střídat tam polní kultury, to, co se orá a neorá. Takže si myslím, že Šardické biopásy, které jsou hodně fotogenické, mají i zemědělsko-ekologický význam.

Autor: ap
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk