Petr Svoboda se zasnoubil s Jiřinou Ptáčníkovou

Budišov - Na začátku března se šestadvacetiletý atlet pražského Olympu Petr Svoboda dočkal první velké medaile. Na halovém mistrovství Evropy v Paříži totiž budišovský rodák vyhrál finálový běh na šedesát metrů překážek a definitivně tak dal zapomenout na smolný závod na loňském šampionátu pod otevřeným nebem v Barceloně, kde na sedmé překážce z prvního místa chyboval a naděje na zlato se rozplynuly.

Po Barceloně jsem se to snažil hodně dlouho vymazat z hlavy a měl jsem předsevzetí už nikdy podobnou věc nezopakovat. Už příprava napovídala, že sezona by mohla být velice dobrá, takže šlo jen o to, srovnat si to důkladně v hlavě, abych se naučil nebýt překvapený z toho, že bych mohl vyhrát. To je to, co mě v minulosti většinou zabrzdilo. V této sezoně v hale jsem vyhrál všechny závody, ve kterých jsem nastoupil, takže jsem byl fyzicky i psychicky připraven na to, že v Paříži můžu uspět. A konečně to vyšlo, i když tam znovu bylo na první překážce malé zaváhání.

Po nárazu do té žíněnky, kdy jsem se začal strašně radovat, mám takový menší výpadek. Vím ale, že jsem v první chvíli chtěl mávat něčím, na čem je česká vlajka nebo alespoň nápis Česká republika. Takže jsem strhl dres, na kterém to napsané bylo, a ukazoval jsem to novinářům. Hned za mnou ale přišel pořadatel a naznačil mi, že se mám obléct. Pochopil jsem, že pózovat fotografům bez dresu je asi neslušné. V tu chvíli mi to ale bylo úplně šumák. Nakonec mi ale fanoušci vlajku dali a já si dal čestné kolečko. Byl to nádherný pocit.

Byl jsem strašně mile překvapen esemeskami a všemi gratulacemi, které došly. Hezké otázky měli i novináři, takže to bylo všechno super. Hodně si to užívám, protože doteď jsem spíš schytával kondolence a vysvětloval, proč to kde nevyšlo. A teď je to úplně naopak. Teď mám medaili a všichni se ptají jenom na tu medaili.

O ničem nevím. (smích) Já už jsem utíkal k českým novinářům a manažerům a cestou mě zastavila jedna nenápadná paní s mikrofonem. Řekl jsem si, že jí rozhovor dám, ale nevšiml jsem si, že má ještě kameramana. A udělali jsme rozhovor, ve kterém jsem stále opakoval, že jsem strašně šťastný a že to je moje první velká medaile. To bylo jediné, co jsem v angličtině zplodil, a furt jsem jí to opakoval dokola. Nakonec jsem si zavolal kamaráda, aby mi pomohl překládat, ale ten byl v takovém laufu se mnou, že i když plynule mluví anglicky, nevypadlo z něj nic a stáli jsme tam jako dvě pecky, kteří na ně mluvili česky a slovensky.

Byl bych velice rád, kdybych to dotáhl na dvacítku, ale realita mě docela sráží. Devatenáctý závod je totiž Zlatá tretra v Ostravě a to je velké seskupení mých velkých soupeřů. Tam asi nevyhraju, tam to bude bolestivé. Je mi ale úplně jedno, jestli prohraju s takovou veličinou, jakou je Dayron Robles nebo David Oliver. Takové závody mi pomáhají do dalších závodů. Člověk se musí zocelit prohrami, aby mohl začít vyhrávat.

Ty vrcholy jsou letos dva. Prvním z nich je právě Zlatá tretra, na kterou se budu připravovat, jako by to bylo mistrovství světa. Druhým vrcholem je pak samozřejmě mistrovství světa v korejském Daegu.

Já bych hrozně rád i letos do Třebíče přijel. Plánuji dvě velké ceny. Ta první je v Třebíči a druhá v Pros- tějově. To jsou dva starty, které si nechci nechat ujít. Jsou to sice malinké závody, ale jsem kluk z malé vesnice, tak proč bych nezávodil na malém mítinku. S jídlem sice roste chuť, ale pro mě má i takový v uvozovkách vesnický závod význam. Chci udělat lidem radost a navíc ty výkony, které na třebíčském závodě vždycky předvádím, jsou takové pavýkony. Jednou bych to chtěl v Třebíči dotáhnout aspoň na 13,45.

Rozhodně příjemné v tom, že už jsem věděl, že mi nikdo nevynadá a nebudu slyšet: „Svobodo nevrť se,“ což byla moje specialita. Navíc můj třídní učitel seděl v sále hned v první řadě, takže to byl příjemný pocit, že tentokrát jsem byl na pódiu a ten, kdo musel být potichu, byl on. (smích)

No, my když jsme běhávali po chodbách, tak vždycky k něčemu došlo. Buď se zlomila nástěnka, nebo jsme rozbili něco dalšího. Taky jsme běhávali na frekvenci do schodů a pak jsme se dozvěděli, že někde spadla televize a bylo to tím, že tam dupeme. Od té doby nám schody zakázali.

To, že jsme se potkali, bylo vzácné, ale píšeme si esemesky a párkrát jsme si zavolali. On je výborný v tom, že mi napíše skoro ke každému výkonu něco. Na tohoto člověka mám takové vzpomínky, že na něj nikdy nezapomenu. Hlavně na jeho zlaté nervy, co se mnou měl na začátku. Právě proto nechci být v budoucnu trenér, protože já kdybych potkal závodníka, jako jsem byl já, asi ho zabiju a řeknu, že jsem ho v životě nepotkal?

Umí mi říct, co si myslí. Ale to je zrovna člověk, od kterého to snesu. Od některých lidí si poradit nenechám, ale od Pavla a Luďka Svobodových jo. To jsou dva jediní trenéři, které bych poslechl.

Je to na stránkách www.topatletics.org, kde jsou moje pocity jak před závody, tak i po nich. Jsou tam ale nejen moje výsledky, ale i dalších skvělých atletů, u kterých stojí za to věnovat jim pozornost, jako je Denisa Rosolová, Roman Šebrle nebo Jiřinka Ptáčníková.

Naprosto nic?

No dobře. Jsme asi čtyři dny zasnoubení. Po dvou letech jsem se k tomu odhodlal. Hrozně dlouho jsem tím vyhrožoval a dělal jsem si z toho srandu. Pak jsem asi dva měsíce intenzivně přemýšlel, jak a kde to mám udělat, a najednou to přišlo.

Říká se, že do roka a do dne, ale moje přítelkyně je dost akční, takže věřím, že si to prosadí hned, jak na to bude čas. Takže to může být za čtrnáct dní.