Třebíč byla v sobotu sladce nostalgická

Třebíč - Není to tak dlouho, co by výrok: „Dnes večer jdu na Smokie, hrajou na zimáku,“ vyvolal stejné veselí jako třeba informace o jaderné ponorce kotvící před radnicí, i když to by se mohlo jevit vzhledem k té době i pravděpodobněji. Co můžeme říct dnes? V kalendáři byla sobota, 22. května 2010. Byli jsme na Smokie, hráli na zimním stadionu v Třebíči a povedlo se to.

Puls

Je krátce po 19. hodině a před ze tří čtvrtin zaplněný stadion nastupuje první předkapela, třebíčští Puls. Sázka na tuto stálici místních tancovaček se vyplatila, stačí pár tónů a k tomu kvalitní zvukařská práce Pavla Kolaříka, a publikum se začíná vlnit. Skalní vytvářejí hrozen pod stroze vyhlížejícím pódiem, které dává tušit, že hlavní ten večer bude muzika, a ne show. Kdo by také čekal bůhvíjaké skopičiny? Publikum je na první pohled stejného ročníku jako kapela a užívá si. Když se ozve velehit Dáša, pánové, co zrovna nestojí frontu na pivo, tančí s partnerkami ploužák. Objevují se první plamínky zapalovačů, potlesk sílí.

Turbo

Kdo se před koncertem jenom trochu rozhlédl, zjistil, že Smokie hrají po republice víckrát a zpravidla s Turbem jako předskokany. Má to svoji logiku. Síla melodií, košaté harmonie a také komerční úspěchy, byť v rozdílném měřítku, jsou společným jmenovatelem obou skupin. V Třebíči Turbo rozehrává svůj set evidentně s chutí. Ostřílená a staronová sestava Chrástka, Lang, Šťastný a Laul sází jeden hit za druhým, a kdo přimhouří oči, může mít pocit, že je s nimi i Richard Kybic, který musí mít v hudebním nebi ze stálého úspěchu písní Přestáváš snít, Hráč, Chtěl jsem mít nebo Díky, já jdu dál, radost. Večer nabírá na tempu, publikum se rádo nechává vést, ruce jsou nahoře, a kdo přichází až teď, slyší halu bouřit v refrénech z pořádné dálky.

Přestávky

Prověřují připravenost a organizaci v zázemí. Fronty se tvoří jak u nápojů, tak u toalet, to ano, ale nikdo se nepere, žádná z mobilních WC kabin nebyla povalena. Třebíčský zimní stadion není Madison Square Garden, což každý chápe, nálada je poklidná. Kapacita stanu s občerstvením před budovou se jeví dostatečná, uvnitř je příležitostí k zakoupení občerstvení také dost. Pořadatelé dělají, co mohou, má-li někdo problém a upozorní-li na něj, je mu vyhověno. Radost podívat se je na ty, co mají na starosti práci v zákulisí, každý má svůj úkol, který dobře zvládá. Přesně podle časového plánu je vše připraveno, aby na scénu vstoupila legenda.

Smokie

Kdo to vlastně krátce po půl deváté přichází, aby ukojil očekávání asi 4000 fanoušků, kteří si zaplatili od 499 do 599 korun? Předně, superhvězda Chris Norman křižuje Evropou s vlastní kapelou už nějaký ten pátek, a to lidé vědí. Z původní sestavy je v Třebíči jen baskytarista Terry Uttley. Ovšem může se někdo divit personálním změnám po 44 letech působení kapely na špičce pop music? Nedejme se mýlit, naprosto neformálně, na druhou stranu však zcela civilně začínají hrát plnohodnotní Smokie, kromě Uttleyho Mick McConnell - zpěv, sólová kytara, Martin Bullard - klávesy, Mike Craft - sólový zpěv, doprovodná kytara a Steve Pinnell - bicí. Dlužno dodat, že frontman Mike Craft svým zastřeným hlasem víceméně zdatně supluje barvu Chrise Normana, celkový sound včetně vynikajících vokálů je vzhledem k původu kapely očekávatelný, ale i očekávaný, což dokládá nadšené přijetí hned prvních hitů. Craft, celý v bílém, zdraví publikum česky, aby další komunikaci držel ve své mateřštině. Zvuk je v celém prostoru haly kvalitní, vizuální dojem umocňují velkoplošné projekce po stranách pódia. Diváci reagují logicky nejlépe na Living Next Door To Alice, Needles And Pins či Lay Back In The Arms Of Someone, písně, známé v podání Karla Zicha, Václava Neckáře potažmo Argemy (místní Puls nevyjímaje). Výborně je přijata i píseň Have You Ever Seen The Rain, což je ovšem ze strany Smokie pocta Johnu Fogertymu a Creedence Clearwater Revival. Téměř dvě hodiny zní hudba, která v devadesáti procentech publika vyvolává nostalgii. Mládež vyplňující zbytek osazenstva pospává nebo se ze zdvořilosti jen lehce usmívá. Panuje pohoda, zpívá se, namnoze tančí i na místech k sezení, ještě přídavek a - konec.

Suma sumárum

Třebíč se na vlastní oči přesvědčila, že je-li obsah, forma je vedlejší. Show ten večer nebylo na efekt, ten se dostavil sám o sobě. Pořadatelé se vytáhli, lidé přišli z daleka i z blízka. A co si dáme příště? Zřejmě opět něco z babiččiny krabičky. Ale proč ne? Třebíč má nostalgii ráda.