Víc byste měli myslet na domácí

Třebíč - Minulý týden hostila Třebíč workshop studentů architektury. Na jejich tvůrčí práci dohlížel doc. Ing. arch. Karel Havliš, rodák z Přibyslavic, který je od roku 2000 vedoucím ateliéru urbanismu na Fakultě architektury Vysokého učení technického v Brně a dlouhá léta působil jako městský architekt ve Zlíně. A jaká je v jeho očích Třebíč? Město, které by se mělo snažit víc zpříjemňovat život svým občanům než turistům, město, ve kterém se asi obchvatu nedočkáme, město, se kterým ho pojí rodinné vazby.

Z toho, co jsme řešili, je asi nejnáročnější prostor mezi bankami (KB a bývalá ČS ? pozn. red.). Nechápeme to jako koncipované veřejné prostory, spíš to jsou zbytkové prostory, na kterých vždycky někdo něco málo upravil, ale vrství se tam problémy za problémy. Další problémy jsou i s malým městským okruhem, který je bariérou vstupu do Fóra i Pasáže. To, co by mělo komunikovat s centrem, je de facto odříznuto od historického jádra. Pro studenty jsme zmíněné prostory vybrali jako takové první sousto. I když víme, že jsou zde vážnější problémy. Ale myslím, že by bylo předčasné se do nich pouštět. Neznám třeba osud hlavního náměstí. Bylo by zbytečné rychle je obléci do nového kabátu, když ještě není vyřešen způsob jeho užívání. Problémy náměstí jsou asi někde jinde než v designu.

Mělo by být Karlovo náměstí jen pěší zónou?

Myslím si, že ve městech velikosti Třebíče se centra bez aut neobejdou. Je tam příliš mnoho obchodů, které jsou závislé na autech. Ze svých zkušeností vím, že absolutní pěší zóna spíš město poškodí. Malé obchody, které jsou v permanentní konkurenci se supermarkety, takový tlak nevydrží. Většina lidí při nakupování používá auta. Těch, kteří bydlí v centru a na nákup vyrazí pěšky, je málo. Navíc z center měst je bydlení obecně vytlačováno.

Pěší zóna tedy ne, ale množství aut je taky problém...

S auty se musí počítat. Je ale otázka, jakou formou se s nimi vypořádat. Nezametat jim cestičky, spíš jim přítomnost v centru znepříjemňovat. Sledoval jsem před lety soutěž, která byla na náměstí vyhlášená. Ale myslím, že se spousta věcí ve společnosti změnila. I v Třebíči přibylo nákupních center. Ta mají dost podstatný vliv na to, jak funguje život v jádru města, jak je živé.

Jádro města žije, alespoň by mělo žít, když je v něm turistická atrakce.

Snahou by nemělo být všechno podřizovat turistickému ruchu, který je navíc jen sezónní. Víc by mělo jít o každodenní příjemné město, byť pro někoho s ospalou atmosférou, ale se svou charakteristickou podobou a domácím životem. Kvalita života ve městě je mnohdy víc než nějaká disneylandovská atrakce. K tomu by Třebíč měla směřovat, byť třeba pomalu.

Pomohl by Třebíči obchvat?

Na obchvat nemá cenu čekat, protože ho nikdo nikdy nezaplatí. To si musí politické garnitury uvědomit. Obchvaty mohou být kresleny v územních plánech, ale nebudou se realizovat. A to může být permanentní frustrace měst nebo alibi pro lidi, kteří budou říkat, až bude obchvat, tak bude to a to... Ale to není jen problém Třebíče, v Brně se to týká třeba hlavního nádraží. Myslím si, že bude třeba hledat jednodušší řešení ve všem. Pořád se na mnoho věcí díváme socialisticky bezstarostnou metodou, že všechno dokážeme zainvestovat, že všechno dokážeme postavit, ale tak to není.

V Třebíči existuje projekt, podle kterého má z bývalé Baťovy továrny vzniknout celá obytná čtvrť. S něčím podobným, jako dlouholetý architekt města Zlína, máte i vy bohaté zkušenosti.

To je trochu jiná pozice, protože ve Zlíně je hlavě východní část továrny přímo vklíněna do středu města. Borovina je enkláva sama pro sebe. Pokud bychom hovořili o jednotlivých objektech, tak se z nich dá vybudovat cokoli. Jejich dispozice je velmi flexibilní. Jistě by se dalo z továrny vybudovat něco polyfunkčního. Baťova továrna ve švýcarském Möhlinu, která byla první jeho kolonií v zahraničí a byla budována v roce 1932, se stala kulturní památkou. Je to vůbec první soubor staveb s plochou střechou ve Švýcarsku. Už se tam ale taky nevyrábí. Je to sice upravené, ale musím říct, že je to absolutně bez dalšího vývoje. Z kulturního domu je prodejna levného zboží. Industriální stavby mají v Evropě dost podobný osud, protože výroba se přesouvá do úplně jiných zemí.

Jaký máte vztah k Třebíči a k jejímu okolí?

Narodil jsem se v Přibyslavicích, ale byl jsem tam jenom rok. Tatínek byl učitel a po válce už tam místo nedostal. Takže jsme odešli do Znojma a až do gymnaziálních let jsem vyrůstal na Znojemsku. Zdejší region znám dobře. Od pěti let jsem pravidelně jezdil na prázdniny do Číchova. Třebíč znám z návštěv, měl jsem tady příbuzné a později se sem přestěhovali i mí rodiče. Třebíč a Znojmo znám niterně, naopak vůbec jsem neznal Zlín.

Přesto jste v něm na dlouhá léta zakotvil.

Vůbec mě nenapadlo, že v roce 1973 půjdu po škole rovnou do Zlína, v té době to byl útvar hlavního architekta gottwaldovské aglomerace, pak to mělo celokrajský význam. V roce 1990 jsem konkurzem získal místo hlavního architekta. Sedm roků jsem dělal souměstí Otrokovice ? Zlín. Pak jsem se kousl, protože komunální politika byla nestravitelná. Odešel jsem na volnou nohu a v roce 2000 jsem získal místo na škole.