HROTOVICE (juh) - Před týdnem Horácké noviny navštívily Vánoční koncert Anežky Binkové v Hrotovicích, na kterém pokřtila svoje první album. Přiznám se, že s Anežkou Binkovou jsem se setkal poprvé. Ještě několik hodin před koncertem jsem nevěděl, na co vlastně jedu. Atmosféra koncertu a její energie, otevřenost a srdečnost mě přesvědčily, že to bude hezký večer. Po koncertě jsme si sedli stranou sálu a vzniklo z toho příjemné povídání – o její tvorbě, mateřství, odvaze i cestě k vlastnímu já.
Pro koho vlastně píšete svoje písničky? Když vznikají, na koho myslíte?
Možná to vyzní zvláštně, ale v první řadě asi na sebe. Jsou to moje pocity a emoce, ať už z toho, co zažívám já, nebo někdo v mém okolí. Je to potřeba dostat něco ze sebe ven. Nechci tomu říkat úplně terapie… ale vlastně jo – může to být i taková forma terapie.
Letos jste pokřtila své první album. Jaké to bylo křtít ho tady? Hrotovice sice nejsou přímo vaší rodnou obcí, ale od šesti let jste zde vyrůstala, získávala lásku k hudbě a možná se už tady rozhodlo o tom, jakou cestou se vydáte?
Byla jsem strašně nervózní, ale zároveň vděčná a nadšená. Je to velký krok – v mém životě i v kariéře. A cítím i hrdost sama na sebe, že jsem se na tu cestu dala a dokázala si, že to zvládnu.
Jak vlastně vypadá váš běžný týden nebo měsíc? Jste profesionální zpěvačka, ale zároveň máma…
Mám dvouletého chlapečka, takže jsem máma na plný úvazek, směje se. A do toho se mi daří udržovat se u muziky – koncertuju, skládám, vystupují… Je to náročné, ale daří se mi to zvládat.
Váš manžel musí být rozhodně velmi chápavý a vstřícný.
To určitě je. A zároveň je sám dost vytížený, takže má pochopení, že si jdu za svým snem. A velká opora je i moje rodina – babičky, které jsou vždy ochotné být se synkem. Bez takové rodiny by to opravdu nešlo.
Vy ale žijete na Slovensku, je to tak?
Ano, vzala jsem si Slováka a žijeme v Senici.
A kde tedy nejčastěji koncertujete? V Česku nebo na Slovensku?
Rozhodně více v Česku. Na Slovensku mám koncertů trochu míň, ale střídáme to.
Kolik koncertů za měsíc míváte?
Různí se to, ale snažila jsem se držet maximum tak tři. Abych neměla výčitky, že utíkám od synka.
Dnes jste měla na pódiu spoustu hostů – třeba Muzikanty na tripu, excelentní žesťový duet. Jak jste se dali dohromady?
Úplnou náhodou – díky sociálním sítím. Dnes jsme spolu hráli teprve počtvrté. Jsou ale tak dobří, že přijdou a hrajou, ani nemusíme mít klasické zkoušky.
A co další host kytarista Milan Diviš?
S Milanem hraju hodně ráda. Teď jsme se trochu míjeli, protože bydlíme od sebe daleko, ale plánujeme začít potkávat se v Brně, aby mohl být zase pravidelně součástí koncertů. A Muzikanti na tripu by taky rádi pokračovali – jen jsou strašně vytížení. Uvidíme příští rok.
Nakonec otázka k vašemu vzhledu. Trpíte alopecií, ale chováte se obdivuhodně přirozeně a sebejistě. Mnoho lidí by alopecii schovávalo, nosilo paruku… vy ne. Jak jste do toho šla? A změnilo vás to?
Paruku jsem nosila ještě před deseti lety,“ vzpomíná. „Nebylo to pohodlné ani příjemné. A jednoho dne nadešel okamžiku, kdy mě to přestalo bavit a řekla jsem si dost. Uvědomila jsem si, že s parukou to nejsem tak úplně já. Tak jsem ji sundala. Lehké to ale nebylo. Šla jsem do toho se strachem, to určitě, ale i s pocitem svobody.
A jste ráda, že jste ji odložila?
Určitě. Jasně. Teď jsem to zase já a cítím se mnohem svobodněji. A jak se ukazuje, mým fanouškům ani jiným lidem to nevadí. Občas na mě někde někdo kouká trochu dýl, ale musí si zvyknout. Být sama sebou je pro mě na prvním místě.
Po rozhovoru si podáváme ruce, přejeme hezké svátky s rodinou. A také to, aby té odvahy, víry i radosti z hudby měla stále na rozdávání.
Foto HoN: Jan Uher
