Arnošt Pacola

06. 03. 2024

visibility 285

MORAVSKÉ BUDĚJOVICE – Cihelny a stavitelé v bývalém okrese Moravské Budějovice, to je název další knihy, kterou sepsal moravskobudějovický „písmák“ František Vlk (1946).

Pan František Vlk, známý převážně jako kronikář města Moravské Budějovice, je zároveň vlastivědný pracovník, organizátor a amatérský fotograf. Mezi jeho publikace můžeme zařadit například Staré pohlednice Moravských Budějovic či Moravskobudějovický uličník. Publikoval i v řadě periodik a odborných časopisů. Od roku 1992 do roku 2017 pracoval jako předseda Muzejního spolku v Moravských Budějovicích. Od roku 1996 do roku 2008 pak působil jako vedoucí Muzea řemesel v Moravských Budějovicích pobočky Muzea Vysočiny Třebíč.

A protože pan Vlk je také sběratelem, není divu, že jsme ho zastihli na nedávné únorové burze sběratelských oborů v moravskobudějovických zámeckých konírnách. Mezi kartotékami s  růžovými obálkami plnými starých pohlednic tam na příchozí doslova svítila cihlářskou červení obálka nejnovější Vlkovy knihy, tentokrát na téma cihelny. Zájemci ji mohli spatřit hned vedle jednoho s posledních exemplářů téměř již vyprodané Vlkovy předchozí knihy Řeka Želetavka a mlýny na ní.

Začalo to vepřovicemi
Cihla je stavební prvek, lidmi vytvořený umělý „kámen“, vyrobený formováním hlíny do pravidelných útvarů. Cihly jsou velmi starým stavebním prvkem. Nejstarší formou jsou cihly sušené (vepřovice) známé nejméně 10 tisíc let.  O knize, která měla pracovní název Cihelny, stavitelé, zedničtí a tesařští mistři na okrese Moravské Budějovice, nám František Vlk řekl: „Snažil jsem se v ní zpracovat něco, co ještě nikdo nezpracoval. Ale je to víceméně jen takový nástřel. To znamená, že jsem zaznamenal přes třicet cihelen, které se od nejstarších dob vyskytovaly na bývalém okrese Moravské Budějovice. O každé té cihelně čtenář najde její stručný popis. Řadil jsem je abecedně podle názvů obcí, u které ta cihelna byla. Dříve bývaly cihelny skoro v každé obci, kde se vyskytovala vhodná hlína.“

Hlína musí být mastná
Cihly se odedávna vyráběly z bezvápenné hlíny a písku. Hlína měla být jílovitá, mastná, do které se rozděláním  s vodou daly otisknout ruce. Kamení, kořínky a další rostlinné části se z cihlářské hlíny oddělovaly prohazováním tlučené hlíny přes prohazovačku nebo prosíváním, u vlhké hlíny hnětením a šlapáním. Hlína se těžila v zimě, rovnala se do řad proti západnímu větru v profilu, aby mohla promrzat, na jaře se propracovala. Požadovaná hlína byla čistá, plastická a neproměnlivá v ohni, po vypálení červená nebo žlutá. Formy byly pod víkem o 0,5 palce vyšší, protože hlína se při vypálení smrštila. Dobrá hlína byla ale jen polovinou úspěchu, k výrobě cihel je samozřejmě potřeba i množství vody. „Většinou se proto cihelny stavěly poblíž nějakého toku nebo rybníku. A  když těch nebylo, musela se vykopat studna. Spotřeba vody byla při výrobě docela značná,“ zdůraznil pan Vlk. 

Produkce cihelen nebyla zprvu nijak velká, protože se stavěly pece polní, které měly na vypálení kapacitu jen asi od 4000 do 30 000 cihel. „Cihly se v nich vyráběly nebo pálily jen v části roku, protože v zimě bylo všechno zamrzlé. Až později, na základě kruhových cihelen, produkce cihel výrazně vzrostla,“ podotkl také pan Vlk.

Vynálezce Hoffmann
Kruhovou pec vynalezl královský stavitel, technik a průmyslník Bedřich Hoffmann (1818 – 1900). Hoffmann pracoval na vylepšení cihlářské pece 17 let a roku 1857 přišel  s použitelnou konstrukcí, prstencovou pecí. První kruhovka byla vystavěna ve Štětíně podle jeho patentu z 27. května 1858. Rozšíření se však dočkala až v roce 1865. 

Kruhová se jí říká proto, že se v ní vypalovalo do kruhu. Pec měla několik samostatných komor rozmístěných po obvodě kruhu. Každá z komor měla svůj vlastní vchod. Připravené předsušené cihly se v jednotlivých komorách na sebe narovnaly, až komoru zaplnily až po strop. Uložené cihly se navíc ještě zasypávaly uhelným prachem. Následně se pec zapálila a začalo vypalování. Na jaře se měsíc zatápělo dřevem a oheň šel pořád dokolečka až do podzimu a putoval tak, že se otevíraly klapky do komína. Na druhé straně pak zaměstnanci vyváželi vypálené cihly. Vzhledem k tomu, že oheň nikdy neuhasl, všechny operace (nakládání, zazdění, pálení, otevírání, chlazení, vyklízení) probíhaly současně v až 30 spalovacích komorách uspořádaných kolem centrálního komína. Teplota v peci dosahovala až jednoho tisíce stupňů, takže ti, co tam pracovali, museli snášet horko 40 až 60 stupňů.

Podle pamětníků byli prý před válkou v českých cihelnách zaměstnáváni hlavně cizinci, například Rusové nebo Bulhaři. Namáhavou práci ve dvanáctihodinových směnách, kdy parta musela za jednu směnu vyvézt až 8 000 cihel, vydrželi maximálně osm let, pak odcházeli.

Z kruhovky ovál
Původní Hoffmannova kruhovka měla okrouhlý tvar  s komínem ve středu pece, teprve později dostala pec podlouhlý tvar s komínem mimo pec. Tímto vynálezem dosáhl Hoffmann převratného vědeckotechnického úspěchu, za který získal na Světové výstavě v Paříži v roce 1867 Grand Prix. Výhodou prstencové pece byla také úspora paliva až 70 procent. Hoffmannova prstencová pec byla používána po celém světě. Vynálezce vlastnil její patenty po celé Evropě, Rusku a USA. V roce 1900 bylo na světě více než 4000 prstencových pecí, které bylo možné nalézt i v Africe, Austrálii, Jižní Americe a Východní Indii.

Vypalované drenážní trubky
K masivnějšímu rozšíření cihelen Hoffmannova typu došlo u nás kolem roku 1912, tedy před I. světovou válkou. „Nepálily se jenom cihly, ale i střešní tašky nebo drenážní trubky,“ doplnil František Vlk, který tak ve své knize zaznamenal i historii Melioračního družstva Moravské Budějovice, jež bylo velkým zpracovatelem drenážních trubek. „Trubky odebíralo nejen z našeho kraje, ale i z Hodonína. Paradoxem je, že dodneška, kdy bojujeme s nedostatkem vody a suchem, tak jsou ty meliorace z devadesáti procent funkční. Voda, která naprší  a dostane se do těchto melioračních řádů, zkrátka bez užitku odteče. Jediné, co by pomohlo, prostě je nějak ucpat, jinak proti tomu není pomoc žádná,“ posteskl si Vlk.

Ohňový patent
Červené cihly jsou právem uznávány jako nejoblíbenější a nejznámější stavební materiál, nebýval však v  minulosti zdaleka samozřejmostí. V Jaroměřicích na radnici nyní probíhá zajímavá výstava o  době panování Marie Terezie v Českých zemích, mající také souvislost s cihlářstvím. Tato panovnice totiž, kromě mnoha dalších svých patentů, vydala v  roce 1751 i ohňový patent, aby se předešlo rozsáhlým škodám. Onen patent stanovil základní protipožární zásady. V 18. století se totiž stavěly chalupy převážně dřevěné kryté doškem nebo šindelem. Většinou neměly komín a kouř volně unikal stropním otvorem, nebo byl komín dřevěný pouze vymazaný hlínou. Požáry pak bývaly častým jevem. Po vydání patentu měla mít každá chalupa zděný komín a postupně měla být všechna stavení zděná. Bylo však obtížné toto nařízení realizovat, neboť chudí si to nemohli dovolit a v té době existovalo i velmi málo cihelen. 

Cihlář z Rešic
„Je pravda, že většinou se tehdy stavělo ze dřeva, protože toho byl dostatek, a střechy se kryly došky. Pouze panské usedlosti, fary nebo kostely se zdily z kamene a z cihel. Cihelny v podstatě vlastnilo panstvo u svých velkostatků a bylo jich nemnoho. Až dalším vývojem a postupem let se rozšířily. Teprve ve druhé polovině 19. století lidé začali ve větší míře stavět z cihel. Ale zprvu se stavělo z nepálených cihel, takzvaných vepřovic nebo kotovic. Teprve vypálením se cihla zkvalitní,“ vysvětlil také kronikář Vlk. 

Zajímavé je, že vypalování cihel a cihlářství, které se rozšířilo v  Rakousko-uherské monarchii, založil v roce 1819 ve vídeňské čtvrti Wienerberg Alois Miesbach (1791–1857), rodák z  Rešic na Moravě. „Ta firma se dodnes jmenuje Wienerberger a podniká i v České republice. Má tady asi 15 provozů, z toho asi šest cihelen. Ředitelství sídlí v Českých Budějovicích. Je to dnes vlastně největší evropský výrobce pálených cihel a keramické střešní krytiny,“ prozradil historik Vlk.

Dojde i na lihovary
Ve své práci na zaplnění historické paměti obyvatel našeho regionu pan Vlk neumdlévá a připravuje už i další knihu, tentokrát na téma Lihovarnictví na jihozápadní Moravě. „Už mám napsáno kolem padesáti stran, což zatím představuje asi 115 lihovarů. Záběr jsem si vzal dost značný, od Znojma až po Strmilov a nahoru po Polnou a Zábornou. Čili je to dost rozsáhlé území, kterým se zabývám, ale baví mě to a daří se mi získávat i dostatek materiálu,“ libuje si Vlk. V našem regionu bývalo lihovarů hodně i v malých vesnicích, například ve Výčapech, Odunci, Dalešicích, Dukovanech, Příštpě, Speticích, ale třeba i v Jaroměřicích nebo Třebíči. V Moravských Budějovicích byl postaven roku 1929, panské lihovary však většinou stály už v polovině 19. století. „Až později, když pánům a velkostatkářům zabíral stát pozemky a různé nemovitosti, se začaly zakládat družstevní lihovary. Největší zásluhu na tom měl říšský poslanec František Staněk, který v Želetavě také vyženil lihovar a potom ho také združstevnil. V  Želetavě byly dokonce dva lihovary, jeden stál ve směru od Bítovánek a druhý byl ve městě zmíněného Staňka,“ připomněl také badatel Vlk.
 
Líh z brambor
Život ukázal, že odstranění poddanství v roce 1848  sice přineslo do zemědělství kapitalismus, ale neodstranilo sociální problémy venkovského obyvatelstva. Vesnice byly přeplněné nemajetnými lidmi bez stálého zaměstnání a příjmu. Proto si první vlády Republiky československé daly za úkol tomuto vesnickému obyvatelstvu zajistit základní způsob obživy tím, že jim do vlastnictví dá nadbytečnou velkostatkářskou půdu. Úspěch měla pravicová  agrární strana, která navrhla rozdělit půdu drobným zemědělcům, chalupníkům, domkářům a vesnickým zemědělským dělníkům a bezzemkům. Nemajetné vesnické obyvatelstvo návrh uvítalo, neboť mělo čerstvou zkušenost z války, kdy vlastnictví i malého kousku půdy a výroba vlastních potravin byly nezpochybnitelným předpokladem k přežití válečné bídy (potvrdilo se to i ve 2. světové válce). V roce 1920 byl proto schválen zákon o způsobu rozdělování půdy velkostatků. Zákon určoval okruh osob, kterým může být půda přidělena. Patřily mezi ně právnické i fyzické osoby, bezzemci, drobní zemědělci, družstva a různé další organizace. „Až po vzniku Československa proto došlo i k masivní výstavbě lihovarů. Byl z nich značný příjem, nejprve pro pány a velkostatkáře a později i pro drobné zemědělce, kteří byli podílníci v lihovaru a pěstovali brambory, protože líh se vyráběl především právě z brambor,“ připomněl další důležité okolnosti z hospodářských dějin našich zemí badatel František Vlk. 

Foto HoN: Arnošt Pacola