Daňčata nemají klubovnu, ale vůbec jim to nevadí

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Jan Uher

za 2 dny

MOHELNO (juh) – Ve městech mají děti nepřebernou nabídku aktivit, které mohou navštěvovat ve svém volném čase. Od sportovních oddílů přes turistické, přírodovědné, skautské a podobné organizace až po kroužky při školách a domech dětí a mládeže. Jak jsou na tom ale děti na vesnicích? Co když nechtějí nebo nemohou dojíždět či zůstávat ve městech po skončení školy? Vyrazili jsme do terénu zjistit, jaké mají tyto děti možnosti.

Minule jsme navštívili okarecké Orly vedené Tomášem Sedláčkem, dnes jsme se vydali za Daňčaty z Mohelna. Průvodcem nám byla Radka Kopečková, která myslivecký kroužek se svým partnerem Alešem Černohlávkem od roku 2019 vede. „U nás v mysliveckém spolku se o něčem pro děti mluvilo dlouho, ale nikdo se do toho nehrnul. A protože jsme sami měli malé děti, které už by do nějakého kroužku mohly chodit, řekli jsme si, že se do toho pustíme,“ vrací se k začátkům.

Bez střechy nad hlavou
Zpočátku fungoval kroužek při základní škole, kde nám pomáhala i jedna z učitelek. Po jejím odchodu do důchodu jsme ale narazili na složitější podmínky využívání školních prostor. „Tak jsme si řekli, že to vezmeme čistě pod myslivecký spolek a budeme chodit jenom ven. Bez střechy nad hlavou. A u toho už jsme zůstali,“ říká Radka.

Za sedm let fungování mají za sebou Daňčata přes 120 schůzek. Scházejí se jednou za čtrnáct dní na dvě hodiny. „To si myslím, že je tak akorát. Všichni potřebujeme mít i svůj soukromý čas,“ vysvětluje vedoucí. Kroužek navštěvuje kolem dvaceti až pětadvaceti dětí. Aktuálně je jich přihlášeno pětadvacet, ale pravidelně dochází zhruba dvacítka.

Jsme jedna parta
Věkové rozpětí je od šesti do patnácti let. „Jsme jedna parta, nerozdělujeme je. O to je to náročnější, protože musíme vymyslet program, který baví prvňáka i osmáka,“ vysvětluje. Řešíme to tak, že starší děti už fungují trochu jako vedoucí a učí se tak odpovědnosti. „Zadávají úkoly, hlídají mladší a někdy i samy vymýšlejí program.“

Jako příklad uvedla Radka celoroční hru, kterou si připravily starší děti samotně. Vytvořily týmy, sešity i jednotlivé úkoly, které pak všichni plnili. „Bez toho by je to nebavilo. Takhle se zapojí a mají z toho větší radost,“ dodává Kopečková.

Typická schůzka začíná uprostřed obce, odkud se skupina přesune za vesnici. „Než opustíme Mohelno, musí děti vydržet v klidu a spořádaně jít, pak je ale pustíme. Necháme je běhat, válet sudy, vyblbnout se. Dneska jsou děti hodně svázané, ve škole jsou pořád zavřené, tak potřebují pohyb,“ popisuje filozofii Daňčat. Teprve potom přichází na řadu samotný program.

Nejsme zdaleka jen myslivci
Ten je pestrý – od poznávání zvěře přes rostliny až po obecnou ekologii. „Povídáme si o zajících, o spárkaté zvěři, o tom, jak se která část těla jmenuje, jak se zvířata chovají. Když jdeme kolem krtinců, bavíme se o krtcích, když vidíme rostliny, řešíme rostliny,“ říká. Součástí je i výchova k odpovědnosti. „Vždycky máme pytel a sbíráme odpadky. Aby věděly, že po sobě musíme uklízet.“

Kroužek se ale neomezuje jen na pravidelné schůzky. Děti se účastní soutěží, například Zlaté srnčí trofeje v Třebíči, zapojují se do akce Ukliďme Česko nebo pomáhají na dětských dnech. V Mohelně už třikrát pořádal myslivecký spolek vlastní Dětský den s myslivci. „Děti tam pomáhají na stanovištích a samy vysvětlují ostatním – o stopách, paroží a dalších věcech, které se v kroužku naučily. Vždycky mají u sebe dospělého, ale když mluví dítě k dítěti, funguje to mnohem líp,“ vysvětluje svoji zkušenost Radka Kopečková.

Velkým přínosem je i zázemí, které se podařilo získat od obce. Na louce za vesnicí si postupně vybudovali základnu. „Sekáme si tam trávu, máme ohniště, lavičky, krmelec i hmyzí hotel. Všechno jsme si udělali s dětmi sami,“ popisuje. V zimě tam chodí krmit zvěř, v létě opékají špekáčky nebo i přespávají. „Je to kousek za vesnicí, ale máme tam klid a chodí tam i zvěř.“

Ani covid kroužek úplně nezastavil. „Jeden rok jsme se nescházeli, ale udělali jsme stezku po Mohelně, aby si ji děti mohly projít s rodiči. Snažili jsme se je dostat ven aspoň takhle,“ dodává.

O členy není nouze
Zájem o kroužek přitom přesahuje hranice obce. Ozývají se rodiče z okolních vesnic, kapacita je ale omezená. „Jsme jen dva vedoucí. Abychom to zvládli a uhlídali, nemůžeme vzít víc dětí. A sehnat další vedoucí je těžké – je to zadarmo a s velkou odpovědností,“ říká otevřeně.

Přesto uvažují o dalším rozvoji, například o příměstském táboře. „Není to jednoduché skloubit s prací, ale existují možnosti, jak si na to vzít volno. Tak o tom přemýšlíme,“ dodává.

Sama Radka má k myslivosti blízko od mládí. „Studovala jsem zemědělku v Třebíči, měla jsem myslivost jako předmět a zkoušky mám od sedmnácti let. Pak jsem se k tomu vrátila přes rodinu,“ říká. Myslivost podle ní člověka nutí být aktivní. „Každý má svůj úsek lesa, o který se stará. V zimě krmíte, na jaře opravujete, uklízíte. Vytáhne vás to ven, i když se vám nechce.“

Příroda musí být v harmonii
Důležitá je i komunita. „Myslivci musí spolupracovat. Dělají se brigády, společné akce, všechno se řeší dohromady. Je to úplně jiný typ spolku než třeba velké organizace, kde se lidé ani neznají,“ říká.

A jak je na tom krajina v okolí Mohelna? „Drobné zvěře je obecně méně, to je problém všude. Problém bývá s přemnožením černé zvěře, která způsobuje škodu na mladých porostech, ale u nás se daří držet její stavy v rozumné míře. Máme činorodé myslivce,“ pochvaluje si. Výhodou je podle ní i propojení se správcem obecních lesů. „Náš myslivecký hospodář je zároveň lesník, takže ví, co v lese roste i běhá. Daří se nám to líp vybalancovat.“

Právě hledání rovnováhy je podle ní klíčové. „Lesníci by nejraději chtěli zvěř úplně pryč, myslivci zase naopak co nejvíc. Ale musí se najít střed. A to se snažíme učit i děti.“

Daňčata z Mohelna tak nejsou jen mysliveckým kroužkem v tradičním slova smyslu. Jsou místem, kde děti tráví čas venku, učí se vnímat krajinu a postupně přebírají odpovědnost – za sebe, za ostatní i za přírodu kolem sebe.

Foto: archiv Daňčat