Partneři zpravodajství

Yashica Events

ROXY Club Třebíč

Bowling U Kmotra

Aquapark Laguna

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

před 1 hodinou

Občanská válka ve Španělsku mezi nacionalisty a republikány neminula ani tehdejší Československo. Jeho role bývá v tomto konfliktu často zužována na účast dobrovolníků v interbrigádách, avšak československé zapojení bylo daleko pestřejší. Vláda se sice držela postoje svých západních spojenců o nezapojování do konfliktu, levicoví nadšenci ale pod hrozbou trestního stíhání nasazovali svůj život na španělských bojištích. Společný stát Čechů a Slováků se navíc krátce stal útočištěm uprchlého krále Alfonse XIII. i vyhledávaným zdrojem zbraní.

Zázemí pro uprchlého krále
Zámek Kynžvart na západě Čech patřil od 17. století šlechtickému rodu Metternichů, z nichž je bezesporu nejznámější onen kancléř Klement Václav, vlivný politik první poloviny 19. století. A právě jeho potomci přinesly ve 30. letech minulého století spojitost Československa a zmíněného zámku s turbulentním děním na Pyrenejském poloostrově. Jmenovitě Metternichův pravnuk Pavel Alfons. Když španělský král Alfonso XIII. bezprostředně po volbách roku 1931 emigroval ze své země, nalezl útočiště na kynžvartském zámku. Kroky krále směrem do Čech ale nevedly nahodile. Coby prapravnuk císaře Leopolda II. měl ke střední Evropě osobní vazby, jeho matka se dokonce v moravských Židlochovicích narodila.


Král Alfonso XIII. měl na ČSR rodinné vazby, ve 30. letech pak po odchodu do exilu střídavě pobýval na zámku Kynžvart.

Další rodinná vazba na Čechy pak přišla skrze vzdálený příbuzenský vztah s rodem Metternichů. Právě u Pavla Alfonse v Kynžvartu uprchlý král od roku 1931 po následujících sedm let střídavě pobýval, až si samotná obec roku 1938 vynutila jeho odchod. A takovýto host se v tehdejší době samozřejmě neobešel bez reakcí veřejnosti. Zejména z levé strany politického spektra byl králův pobyt silně kritizován. Nejednalo se však o jediné pouto mezi Československem a tehdy rozpolceným Španělskem.

Neaktivnost po boku spojenců
Československá vláda v čele s agrárníkem Milanem Hodžou v zahraničně-politických otázkách stála pevně po boku svých západních spojenců. Ač se na Francii a Velkou Británii obrátili zkraje občanské války s žádostí o pomoc republikáni, západ se tehdy rozhodl do konfliktu nijak nezasahovat. Podobné stanovisko tak zaujali i Čechoslováci. Bohužel i oni sami zanedlouho alibistickou politiku appeasementu poznali na vlastní kůži při zářijové krizi 1938.

Případné zapojení do konfliktu v Pyrenejích navíc bylo v rozporu s tuzemskou legislativou. Dle zákona 131/1936 o obraně státu, přesněji jeho § 176, nemohli být občané Československa najímání do vojska cizího státu. V takovém případě dotyčným hrozilo vězení od šesti měsíců do pěti let. Jistou roli v tom hrála také obava, aby případní účastníci občanské války nepřenesli bojovnou náladu po svém návratu do rodné vlasti. I přes tuto hrozbu však do Španělska zamířilo nad dva tisíce dobrovolníků.


Vláda v čele s agrárníkem Milanem Hodžou zaujala vůči válce politiku neintervence, podobně jako Francie a Velká Británie. Foto: Ministerstvo zahraničních věcí ČR, mzv.gov.cz

Zatímco vláda Milana Hodži se držela politiky nevměšování a možná že v hloubi duše tiše přála republikánům, mířily z Československa zbraně pro povstaleckou armádu. „Prostřednictvím britské Westminster Bank objednal údajně bratr generála Franka v Československu zbraně za 10 milionů korun, které se pak španělským pučistům dostávaly do rukou oklikou přes Nizozemí, Peru a Ekvádor,“ napsal historik Tomáš Pasák. Československo bylo v éře první republiky vyhlášenou zbrojovkou, jejíž služby využívalo také Portugalsko pod vedením Antónia Salazara. Problém však na obchodní trase nastal s vypuknutím občanské války ve Španělsku. Portugalsko totiž Francově armádě v sousední zemi poskytovalo materiální pomoc včetně zbraní. Z toho důvodu tak československá vláda zamítla smluvený prodej zbraní, na což Portugalci zareagovali přerušením diplomatických vztahů. Ty se pak opětovně navázaly až v roce 1974.

Držme palce republice
Dle oficiální vládní linie se sice Československo drželo konfliktu stranou, zdejší společnost však většinově přála úspěch republikánům. Ovšem že by se směrem z Československa ozývala jednohlasná podpora republikánům, se říci nedá. Ze strany vyhraněné pravice se opěvovala „národní revoluce“ generála Francisca Franca, s důrazem na boj s komunismem a udržení katolické tradice. V porovnání zněl ale přece jen silněji hlas podporující republiku. Což bylo znát kupříkladu v oblasti kultury. Proti občanské válce se ve svých hrách vymezili Karel Čapek, Jan Werich s Jiřím Voskovcem, Emil František Burian či řada spisovatelů a básníků ve svých příspěvcích.

Do pomoci republice se ale silně zapojila občanská společnost. Na podzim roku 1936 se ustanovil Výbor na pomoc demokratickému Španělsku v čele s Emanuelem Viktorem Voskou, který se následujícího roku transformoval na Společnost přátel demokratického Španělska. Do něj zapojení dobrovolníci šířili osvětu skrze vlastní časopis Španělsko, jejich pomoc mířila i přímo ke Španělům. Například v létě roku 1937 uspořádala Společnost na jihu Francie tábor pro evakuované děti, uvnitř Československa iniciovala sbírky peněz, potravin, ošacení nebo zdravotnického materiálu. Za zmínku též stojí organizované dárcovství krve, do nějž se zapojilo až 14 tisíc dobrovolníků. Čechoslováci se vůbec v oblasti medicíny silně angažovali i za značného přispění třebíčského lékaře Karla Holubce.

Medicína uprostřed boje
Zmíněný Výbor podporující španělskou republiku přišel po svém ustanovení s myšlenkou uspořádat finanční sbírku, z které by se následně přímo na bojišti zřídil polní lazaret. Do organizace sbírky se zapojil také tehdy třicetiletý doktor Karel Holubec, nový asistent primáře chirurgického oddělení Jana Konečného v třebíčské nemocnici. Sám se ale následně rozhodl, že republikánům pomůže přímo na místě činu.


Prvním šéflékařem polního lazaretu J. A. Komenského se stal třebíčský lékař Karel Holubec. Foto: Repro z knihy Naši krajané v boji za svobodu od Jaroslava Mejzlíka

Doktor Holubec se svoji ženou Marií se tak vydal osobně dohlížet na vybudování polní nemocnice, jež sídlila uvnitř opuštěného kláštera ve městě Guadalajara a nesla pojmenování po učiteli národů. Lazaret Jana Amose Komenského čítal 120 lůžek a moderní vybavení včetně operačního sálu a sanitního vozu. Sám Holubec se stal dokonce prvním šéflékařem polní nemocnice, a nesl tak velké zásluhy na její kvalitě i v tak těžkých podmínkách. „…Komenského lazaret byl mezi našimi i ostatními vojáky velmi oblíben pro vysokou kvalitu práce a svědomitost personálu. Jeho lékaři a ošetřovatelky zůstávali u operačních stolů a v sálech nemocnic i za bombardování,“ zavzpomínal později například František Kriegel, taktéž lékař a později významný představitel KSČ.

Mezinárodní pomoc na bojišti
Více než pozice vlády, materiální sbírky či představená stopa v oblasti medicíny jsou dodnes v historické paměti na občanskou válku zakotveni především českoslovenští interbrigadisté. Přitom jak uvedl ve své studii historik Zdenko Maršálek, v porovnání s ostatními státy, celkovým počtem vojáků i s ohledem na tehdejší počet obyvatel ČSR, se jedná o relativně nízké číslo. Více než 2 tisíce interbrigadistů si ale získalo prestiž díky svému odhodlání a solidaritě. Později i se značným přičiněním ze strany komunistického režimu. Nelze však tímto zpochybňovat jejich hrdinství a boj za vlastní ideály.

Už bylo výše zmíněno, že přímou účastí v občanské válce se dobrovolníci vystavovali hrozbě trestního stíhání. I tak zamířilo přímo z Československa do Španělska okolo 1 500 občanů, další se už v zahraničí nacházeli. Nábor „Španěláků“ organizovaly předně krajské buňky komunistické strany, případně s podporou jiných levicových subjektů. Avšak ne všichni interbrigadisté byli členové KSČ. Československé zastoupení zprvu tvořili komunisté jen z 20 %, až posléze byla více než polovina dobrovolníků nositeli rudé knížky.

Jak se však ze své rodné vlasti na jihozápad Evropy dostali, když zapojení do konfliktu bylo trestné? Záminkou k odjezdu do Francie, kde se interbrigadisté shromažďovali, byla návštěva pařížské výstavy nebo také nově přidělená práce v zahraničí. Cesta tam pak nejčastěji vedla skrze Rakousko a Švýcarsko. Po příjezdu do Francie následoval přesun do španělského Albacete, odkud pak po základním výcviku mířili dobrovolníci na rozpálenou půdu toreadorů. Pod heslem U Madridu se bojuje za Prahu se Čechoslováci společně s dobrovolníky z jiných zemí zúčastnili již první bitvy o španělské hlavní město v listopadu 1936. V následujících měsících se pak vykrystalizovaly čistě československé jednotky - pěší četa Klementa Gottwalda, kulometná rota Jana Žižky z Trocnova, protiletadlové baterie Klementa Gottwalda a Jožky Májka, prapor Tomáše Garrigue Masaryka. Například zmíněná Gottwaldova byla mezi republikány považována za jednu z nejlepších. Ani tato mezinárodní kooperace však republikánům nestačila.

Dobytím Madridu v březnu 1939 ale příběh interbrigadistů neskončil. Řada z nich se posléze zapojila též do bojů druhé světové války, mnozí pak po válce obsadili významné funkce ve státě. Odkaz „Španěláků“ žil dál po následující desetiletí a jména kdysi mnohdy prostých občanů vstoupila do veřejného povědomí. Tak jako tomu bylo i zde na Třebíčsku.

Tématem příštího vydání budou právě osudy interbrigadistů ze zdejšího regionu.