Dá ještě asi dost práce, než uklidíme ten svinčík… Pražské jaro a znovuotevřené téma Babic optikou majora Zemana

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

za 5 dní

Než v noci z 20. na 21. srpna 1968 dorazila do Československa okupační vojska Varšavské smlouvy, bujela ve zdejší společnosti živá diskuse. Během pražského jara se například díky zrušení cenzury naplno otevřelo téma rehabilitace politických vězňů. Zde na Třebíčsku tak ve zmíněném roce rezonovaly babické události, plně zahalené do mnoha otázek. Téma se ale ani následnou normalizací nezavřelo. K rehabilitacím se v polovině 70. letech vrátil také seriálový kriminalista, major Jan Zeman. Ovšem velmi účelovou optikou, aby se dle pokynů strany upravil pohled na obrodný proces roku 1968. Respektive zemanovským slovníkem, uklidil onen svinčík.

Jen obyčejná detektivka?
Na základě hodnocení veřejnosti v Česko-Slovenské filmové databázi patří Třicet případů majora Zemana mezi dvoustovku nejlepších seriálů napříč domácí a zahraniční tvorbou. Ostatně není také divu, seriál poprvé vysílaný před padesáti lety se v následujících letech stal fenoménem. Jednak díky účasti největších hvězd české kinematografie, jednak zpracováním známých kriminalistických případů. Ovšem seriál vytvořený na zakázku Ministerstva vnitra není jen tak obyčejnou kriminálkou. Vedle vyšetřování kvadratury Otýlie Vranské nebo rodinné tragédie ve Vonoklasech je předně ideologickou oslavou komunismu, a značně tak překrucuje československé dějiny.

Dle literární historičky Aleny Fialové, jež seriál zkoumala, se režim skrze propagandistickou tvorbu snažil interpretovat historii k obrazu svému. Aby účelovým vyprávěním vždy směřovala k socialismu. V éře poválečného Československa však před normalizačními propagandisty stál přetěžký úkol vypořádat se s třetí republikou, zločiny 50. let a také reformním obdobím pražského jara. A tato úloha prezentovat poválečné dějiny z pohledu bezpečnostních sborů připadl právě majoru Zemanovi. Ve třiceti dílech jsou tak na chodu bezpečnosti zkresleně představeny roky 1945 až 1975. Například optikou seriálu měla 50. léta dvě podoby. Citovaná Fialová ve své studii o Zemanovi uvedla první z nich následovně: „…jako období tvrdé a nesmlouvavé, leč hrdinské, v němž se budovalo a i přes jisté těžkosti a omyly byly položeny základy socialismu jako hlavní jistoty dneška.“ Dále se pak tohle temné období zjednodušovalo společenskou angažovaností a poblouzněním. Na lehkou váhu byl brán rovněž obrodný proud roku 1968, prezentovaný jako odchylka od normálnosti a činnost západních špionů.

Socialistické pohledy na svět tak byly zakomponovány nikoliv do stranických prohlášení, ale dialogů známých herců. Názorným příkladem podprahových propagandistických sdělení jsou zejména díly prezentující pražské jaro, v nichž se divákům opět vrací předešlé události v Babicích.

Naděje vysvitla, ale brzy zmizela
Když pominula tvrdá léta stalinismu, mnohým politickým vězňům svitla naděje na dřívější propuštění díky amnestii prezidenta Antonína Novotného z roku 1960. Ne však těm souzeným v babických procesech. V rozhodnutí prezidenta a vlády totiž jasně stálo, že se amnestie nevztahuje na „teroristy, sabotéry, záškodníky a organizátory nebezpečných protistátních skupin“. A právě tento cejch si s sebou nesli odsouzení v tzv. případu Babice. Většina perzekuovaných ze zdejšího regionu se tak opětovné svobody dočkala až o dva roky později po další Novotného amnestii.

Téma Babic se posléze naplno otevřelo s příchodem jara roku 1968. Už v dubnu se političtí vězni z počátku 50. let v Cidlině domluvili na společném postupu ohledně chystaných rehabilitací. Jak představil historik Jiří Ellinger, v následujících měsících pak zamířilo k brněnskému soudu celkem deset žádostí na přezkoumání procesu. Jistým mluvčím perzekuovaných se v roce 1968 navíc stala nově založená organizace K 231, v němž se sdružovali političtí vězni komunistického režimu. Svým názvem odkazovali na zákon č. 231/1948 na ochranu lidově-demokratické republiky, na základě které byli občané Československa souzeni. Zde na Třebíčsku se předsedkyní přípravného výboru K 231 stala Anna Rejlová. Tetě Heleny Nestrojilové, hospodyně kněze Františka Pařila, vyměřil druhý babický tribunál třináct let vězení pouze za její kontakty s Antonínem Mityskou a jednodenní návštěvu fary v Horním Újezdě. Bohužel zrovna v ten den se na stejném místě nacházel i Ladislav Malý s Antonínem Plichtou, a tak byla Rejlová dána dohromady s odbojovou skupinou. Avšak i její aktivita na konci 60. let bohužel zněla do prázdna. Vinou příjezdu vojsk Varšavské smlouvy a následné novele zákona o soudních rehabilitacích pohasly veškeré naděje na spravedlnost.

Babice ale rezonovaly krajem i díky značné medializaci případu. Díky zrušení cenzury se začala veřejnost čím dál více ptát, jak to tedy v osudném roce 1951 skutečně bylo. Do regionu tehdy zavítal známý reportér Československého rozhlasu Sláva Volný, jenž zde prováděl přímo investigativní práci. Se svými otázkami na tragické dění konfrontoval perzekuované, rodiny popravených, ale i například vdovu zastřeleného Tomáše Kuchtíka z Babic. Vše představené se také v polovině 70. let propsalo do Třiceti případů majora Zemana, kde bylo zapotřebí uvést nedávné dění „na pravou míru“.

Doba střelců dávno minula…
Jak významnou roli hrály Babice v seriálu 30 případů majora Zemana dosvědčuje, že jim byly věnovány hned dva díly. Více čítal jen příběh zahraničního agenta Pavla Bláhy a socialistická bondovka s kapitánem Jiřím Hradcem. Než však přijde na téma konkrétní pětadvacátý díl o soudních rehabilitacích, je třeba osvětlit zemanovský pohled na pražské jaro.

V epizodě Konec velké šance z roku 1957, kde se naposledy objevuje agent Bláha, zazní podstatný výrok, který nastínil následující epizody. „Doba střelců dávno minula. Maďarsko a Polsko zklamalo, musíme se jim teď dostávat pod kůži jinak. Ideologickým útokem, naleptávat jejich systém zevnitř, tvářit se loajálně, nestrašit,“ pověděla postava továrníka Hackla v podání Jiřího Holého. Tímto záporně psaná postava nastínila plán operace Lyautey, která měla dle scénaristů vést k pražskému jaru. Ke „krizovému roku 1968“ se následně přímo pojí hned čtyři díly - Bílé linky, Modrá světla, Klauni a později probíraná Štvanice. Děj je účelově poskládán tak, aby reformní snahy roku 1968 vyzněly jako výsledek dlouhodobé činnosti západních tajných služeb. A to za přispění československých umělců, redaktorů a akademických pracovníků.

Údajný plán Západu je v epizodě Štvanice z roku 1968 slovy herce Františka Němce alias majora Žitného pro diváka shrnut zcela jasně: „Zaprvé, proniknout do hlavních sdělovacích prostředků. To se konečně podařilo, i v televizi. Zadruhé, nezaútočit na stranu a socialismus přímo, ale přes kritiku státního aparátu. Zatřetí, narušovat naše spojenectví se Sovětským svazem. Jenomže až zbaví stranu těchto tří mocenských opor, zničí i ji.‘‘ Interpretace pražského jara tak byla zřejmá. Žádné snahy, jak pomocí reforem v oblasti ekonomiky, práva i uvnitř strany nakopnout krachující stát. Ale činnost nepřátel socialismu.

Štvanice s jasnými podrobnostmi
Po špionážních dílech Bílé linky a Modrá světla se obrodný proces v Československu zcela rozvinul v epizodách z let 1967 a 1968. Zatímco díl s názvem Klauni karikuje kulturní frontu, v následující Štvanici se již prezentuje téma soudních rehabilitací.

V seriálových Babicích, respektive po zemanovsku Plánicích, požádá zdejší kněz za podpory osobností kulturního světa o přezkoumání jeho soudního procesu. Veřejnost pak po silné mediální kampani začne na tragédii v Plánicích nahlížet jako na úmyslně naplánovaný zločin StB proti církví a sedlákům. Slovy historika Daniela Růžičky bylo úmyslem autorů představit rehabilitace tak, že se „nejedná o nápravu údajné nezákonnosti, ale především o revanš nepřátel socialismu“. Dění roku 1968 se následně dotkne všech hlavních aktérů. Major Zeman opouští post náčelníka pražské kriminálky, Žitný odchází do ilegality a Kalina pod tíhou tlaku dokonce umírá. Ačkoliv se „reakce“ snaží kromě faráře získat na svou stranu také vdovu po zastřeleném učiteli, Zeman díky dopisu prokurátora prokáže, že případ nebyl provokací StB, a on je tak nevinný. Kněz sice odmítne před soudem vypovídat a soudce přelíčení odročí, Zemanovo prestižní místo na kriminálce je ale přesto ztraceno.

Už ze stručně představeného děje jsou patrné ideologické mantinely, které celému dění dávají zcela jiný význam. Smutnou ironií je, že zatímco plánický farář žádá roku 1968 v seriálu o přezkoumání případu, rodina skutečného faráře Václava Drboly si v ten rok pouze vyzvedla urnu s ostatky svého blízkého. Kromě této tragičnosti si ale tvůrci pohráli s celou řadou drobných detailů, které mohly důmyslného diváka trknout. „I v tomto díle se snaží „pražští revizionisté“ získat podporu vdovy po učiteli, stejně jako se o to snažil Volný u Anežky Kuchtíkové,“ představil historik Michal Stehlík podobnost mezi seriálem a skutečným děním během jara 1968. Angažovanost Volného a dalších novinářů zde symbolizuje redaktorka Dagmar Konečná. Už jen zvoleným příjmením negativní postava v ději.

Až prvoplánově ale mohou vyznít další seriálová pojmenování. Například proti komunistům angažovaný profesor Braun má připodobňovat, dokonce i jménem, profesora Václava Černého. Diskusní pořad Co na to říkáte, pane profesore? je zase odkazem na společenské glosy v pořadu Co tomu říkáte, pane Werich? A do postavy básníka Daneše se údajně promítla hned trojice osobností - Jan Beneš, Pavel Kohout a Václav Havel.

Co když vše bylo jinak?
Rok 1968 je tedy v Zemanovi vykreslen jako zmatečná situace, v níž jsou zatvrzelí komunisté skálopevně přesvědčeni o správnosti jejich jednání. Ovšem pětadvacátý díl z pera scenáristy Jiřího Procházky s původním názvem Hrdelní pře měl mít zprvu zcela jiný děj. Dokonce mohl u diváků opětovně vzbuzovat celou řadu otázek.

Sám kriminalista Zeman se dle prvotního scénáře ocitl v beznaději. Jeho známý prokurátor mu totiž sdělil, že údajný zahraniční agent byl skutečně provokatérem StB. Tento fakt se také během výslechu dozvěděl plánický farář, a proto žádal o přezkoumání. A v tento moment v Zemanově hlavě vyvstala zásadní otázka. Zda skutečně i on nebyl bez vlastního vědomí zapojen do vyšší hry. V díle se dokonce coby přísedící u soudu objevovali členové Klubu angažovaných nestraníků a K 231, mezi nimi třeba i perzekuovaný továrník Čadek v podání Ilji Prachaře.

Ačkoliv Procházkův pohled na osmašedesátý prošel ideologickým aparátem strany i armádní redakcí, stopku mu vystavilo vedení Československé televize. Jak napsal Růžička, ze 2142 metrů filmů se hned 1103 muselo přetáčet. Tím se tak z epizody vytratil původní námět, jenž mohl nabádat k zamyšlení. Scenárista Procházka přepsání Hrdelní pře na Štvanici posléze okomentoval na počátku 90. let. Jeho slovy se původní podobou snažil osvětlit případ Babice, jak tomu ostatně chtěli i spolupracovníci z resortu vnitra. Namísto toho se však stále jela linka neomylnosti KSČ, kterou se na konci 60. let rozhodli „nepřátelé socialismu“ zpochybňovat. „Dá nám to ještě asi dost práce, než uklidíme ten svinčík po těch loňských nesmyslech a zmatcích,“ posteskl si kriminalista Zeman v následném a dodnes kultovním díle Studna.