Partneři zpravodajství

Yashica Events

ROXY Club Třebíč

Bowling U Kmotra

Aquapark Laguna

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

za 5 dní

Tragédie v Babicích komunistickému režimu náležitě posloužila k perzekuci ideových nepřátel a také coby silné varování pro nepoddajný region jihozápadní Moravy. Tomu také napovídá rychlost, během které veškeré zúčtování proběhlo. Pouhých dvanáct dní po střelbě v babické škole zazněly verdikty soudu a za dalších devatenáct dní bylo v Jihlavě popraveno sedm odsouzených. Tím ale veškeré dění roku 1951 neskončilo. Léto onoho roku doprovázela nedobrovolná stěhování, silná propagandistická masáž i po následující týdny pokračující strach.

Rychle rozhodnuto o vině
Bezprostředně po střelbě v babické škole se rozjela mašinerie krutých vyšetřování, aby komunistický režim mohl veřejnosti co nejdříve představit konkrétní nepřátele socialistické společnosti. Již s cejchem oficiálně odsouzených. Stalo se tak v bleskové rychlosti, kdy již dvanáct dní po tragédii v Babicích zazněly v jihlavském Dělnickém domě konečné rozsudky. Trest smrti si vyslechli Antonín Mityska, Antonín Plichta starší, kněží Václav Drbola a František Pařil, Drahoslav Němec, František Kopuletý a Antonín Škrdla. Následovaly doživotní žaláře pro Aloise Roupce a Karla Němce a poté tresty od dvaceti do pětadvaceti let vězení. Ty obdržely Božena Kopuletá, Ludvík Stehlík starší, Josef Vorlíček, Jindřich Nahodil a Ladislav Brabenec.

Všichni jmenovaní byli odsouzeni za velezradu, některým k ní navíc přibyly i další trestné činy. Hornoújezdskému Mityskovi sabotáž, vražda dokonaná a nedokonaná, sabotáž též stála u jména kněze Pařila a Stanislava Plichty. S ohledem na dubnové dění v Heralticích byl mladý Němec obviněn z nekonané vraždy, obvinění z pomoci při vraždě přinesli tři mrtví funkcionáři  Plichtovi staršímu a Roupcovi. K faráři Drbolovi pak žalobce doplnil „návod k vraždě“. Nutno poznamenat, že soudní líčení bylo pouze předem domluveným divadlem, kde se obžalovaní museli veškeré výpovědi naučit dle stanoveného scénáře a zcela absentovala jakákoliv role obhajoby. Navíc o trestech nerozhodoval soud, ale již před zahájením líčení je stanovily špičky komunistické strany - Klement Gottwald, Rudolf Slánský, Antonín Zápotocký a spol.

Den po verdiktu soudu navíc pro kněze Drbolu a Pařila přišla další tvrdá rána, tentokrát z církevního prostředí. Tehdy již internovaný brněnský biskup Karel Skoupý reagoval na soudem vyřčenou vinu oběžníkem, kterým byli oba faráři degradováni a exkomunikováni.

Dle pozdější vzpomínky kněze Josefa Valeriána, jenž se později s biskupem setkal, učinil tak Skoupý v naprosté izolaci, bez jakékoliv informovanosti a k podpisu sepsaného oběžníku byl donucen. Jak navíc dále poznamenal historik František Kolouch, s ohledem na neúčast diecézního soudu a neznalosti rozsudku státního soudu byla z pohledu církevního práva exkomunikace neplatná.

Odvolání se zamítá, stejně tak i milosti
Šestice odsouzených - Karel Němec, Ludvík Stehlík, Jindřich Nahodil, Ladislav Brabenec, Josef Vorlíček a Alois Roupec - se smířila se stanoveným verdiktem a nikterak se k Nejvyššímu soudu neodvolali. A to z důvodu obavy, že by se jim doživotí a mnohaleté žaláře mohly po odvolání ještě změnit v tresty smrti. Naopak blízcí odsouzených k smrti odvolání podali, dle očekávání jim však nebylo vyhověno. I přes to, že kupříkladu P. Drbola vysvětloval zcela jasné rozpory v obvinění jeho podílu na babických vraždách. „…je nutné vzít v úvahu, že jsem byl dne 17. 6. 1951 zatčen a že jsem dále naprosto žádný vliv na jednání Malého a Mitysky neměl,“ zprostředkoval Drbolovo odvolání vyšetřovatel Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Adolf Rázek.

Nejvyšší soud veškerá odvolání zamítl, podobně pak učinil i prezident Klement Gottwald na doporučení ministerstva spravedlnosti. Poslední možná naděje vyhasla 2. srpna a hned den na to se naplánoval výkon poprav. „Celé odvolací řízení trvalo reálně pouhých 19 dní,“ upozorňuje na nebývalou rychlost procesu historik Michal Stehlík.



Sedm poprav za pátečního svítání
Od třetí hodiny ranní až do sedmé bylo na dvoře jihlavské věznice v pátek 3. srpna rušno. Nejprve sem dorazili předseda soudního senátu, státní prokurátor a zapisovatel, po nich bylo postupně přiváděno sedm na smrt odsouzených mužů. Následovalo přečtení rozsudku soudu a jeho samotný výkon mistrem popravčím. „Způsob popravy byl nelidský. Na silném prkně byl hák, na kterém viselo škrtidlo. Ve spodní části šibenice byla kladka, přes ní vedlo lano, jímž měl odsouzený spoutané nohy. Za lano tahal na druhém konci katův pomocník. Odsouzený se několik minut dusil,“ přiblížil tragické svítání historik Kolouch. Až před sedmou ráno skončila první vlna poprav. Ta nejrozsáhlejší se sedmi oběťmi.

Ze strany režimu ale zúčtování s první sedmičkou popravených neskončilo oběšením. Na základě následného zacházení s lidskými ostatky se dá hovořit o „třídní nenávisti“ až za hrob. Žádná důstojnost člověka až do smrti, v podobě posledního rozloučení a uctění ostatků. Těla popravených byla dle nařízení okamžitě zpopelněna a urny uloženy do hromadného hrobu na Ústředním hřbitově v Brně. Leč o sedmnáct let později, ostatky některých popravených se přece jen dostaly ke svým rodinám. Důležitou roli zde sehrál vedoucí brněnského krematoria Vlastimil Ondráček, který měl informace o hrobu a zde uložených urnách. Když se pak na jaře 1968 uvolnily společenské poměry, poskytl tyto informace sdružení bývalých politických vězňů K 231 a urny předal pozůstalým.

Nedobrovolné stěhování
Zatímco v pátek 3. srpna 1951 vyhasl život sedmi mužům a sedm dalších z prvního procesu již znalo své dlouholeté tresty, přišel již na samém konci července zásadní životní zvrat také pro jejich členy rodiny. Dne 24. července z místního kraje odjel autobus, jehož cílová zastávka byla daleko v severních Čechách. Přesněji v Ploskovicích spadajících pod Státní statek Litoměřice. Po skončení prvního líčení sem byli nedobrovolně odstěhováni blízcí nedávno odsouzených. Jmenovitě Anežka Němcová a její syn Karel, mladá Ludmila Plichtová, Marie Roupcová, se svými dcerami Marie Mitysková a Aloisie Stehlíková, Ludmila Vorlíčková dokonce se dvěma dětmi a postarší babičkou.

„V noci autobus dojel na neznámé místo, kde byly ženy vyloženy a „ubytovány“ všechny v jedné velké místnosti vybavené železnými kavalci a dekami, zvědavě okukovány děvčaty z jiné společné noclehárny. Jak později poznaly, byly to brigádnice ze Slovenska. Ženy brzy zjistily, že tam mají další, jim neznámé živé spoluuživatele - štěnice,“ napsal vyšetřovatel Rázek. Stalo se tak opět z rozhodnutí vůdčích představitelů KSČ. Avšak historik Stehlík také náležitě upozorňuje, že tento akt proběhl „bez rozsudku a v podstatě bez jakéhokoliv právního základu“. Kdo však onoho dne na cestě směrem na sever chyběl, byla v té době se stále skrývající Ludmila Plichtová. K jejímu nalezení došlo až v polovině srpna 1951.

Zatímco Antonín Plichta starší odešel do ilegality již při svém útěku před zatčením 30. dubna, jeho manželka s dětmi opustila statek v Šebkovicích na samém konci června. Následně se Plichtová skrývala uvnitř úkrytu v lažanském poli a počítalo se s jejím přesunem do Třebíče a na Slovensko. K tomu však již nedošlo, dne 14. srpna taktéž ona skončila v rukou bezpečnosti. Po necelých třech měsících mimo jakékoliv informace na Plichtovou čekal velký šok. Dozvěděla se zdrcující zprávu o své rodině. Doposud netušila, že její starší syn Antonín padl v bolíkovickém poli, manžel byl před pár dny popraven, syn Stanislav bojuje o život a její dcera Ludmila nuceně hospodaří nedaleko Litoměřic. Není divu, že po tomto střetu s realitou rázem u Plichtové propukly psychické problémy.

Pro radost žijem
Babický případ plnil stránky dobového tisku po celé léto roku 1951. Červencová vydání Rudého práva přinášela čtenářům předně informace ze soudní síně i reakce pracujícího lidu napříč Československem. „V jinonickém závodě Motorlet rokují právě o tom soudruzi na besedě, kterou řídí soudruh Červený. K té vraždě v Babicích? Ano, souhlasíme s vynesenými tresty. To je jednomyslný názor všeho osazenstva,“ stálo pro představu například v článku Hlas našeho lidu z 18. července 1951.

Pozornost nad tragédií ale ani uprostřed léta neopadla. Ovšem v srpnu se prostěsdělovací styl změnil na umělecký, propaganda z textů ale nezmizela. Například novináři Janu Šternovi, jenž mimochodem později prošel vývojem a stal se mluvčím Charty 77, přinesla tvůrčí inspiraci prostřelená legitimace funkcionáře Bohumila Netoličky. „Až půjdou jednou děti na výstavu ty němé svědky bojů sledovat, pionýr vážně skloní černou hlavu nad knížkou, kterou probil automat. A oči hluboké se na nás podívají: „Soudruhu, pověz, což ho zabili? Tu knížku rodiče na vlastním srdci mají, to na srdce ti vrazi mířili,“ stálo na konci července v Mladé frontě pod článkem Vstávají noví bojovníci.

Jistý protiklad ke všemu dění ale přináší báseň z poloviny srpna 1951 od Jindřicha Beránka. Zatímco rodiny truchlily nad ztrátou svých blízkých, v Rudém právu vyšla báseň s názvem Pro radost žijem. A zde jsou Babice dány na stejnou úroveň jako válka v Koreji a situace ve Spojených státech: „Ano, je bomba, spadlá na Koreji, nejděsivějším alarmem a výstřely, jež z Babic znějí, mobilisují naši zem. Zrychlujeme obrátky svých strojů, když zabíjí Klan černocha a salvy z filipínských bojů z nás každý srdcem poslouchal.“ Tak velký význam tehdy dění na jihozápadní Moravě mělo po celé republice.

Další vyřčená smrt až po žních
Součástí prvního vyšetřovacího spisu byl ještě na začátku července rokytnický kněz Jan Bula. Ovšem když se 10. července sešli vrcholní představitelé státu, vedle trestů rozhodli o vytvoření dalšího soudního procesu. Jeho hlavní tváří se měl stát právě mladý a oblíbený farář a svým konáním měl být situován do podzimních měsíců. Po žních, aby se nad případem nevytratila pozornost veřejnosti. Komunisté totiž chtěli tragédii z Babic vytěžit daleko více než jedním procesem. Strach a nejistota se tak táhla až následující týdny a měsíce.