Petr Herbrych

před 43 minutami

Orel, majestátní zvíře, které zkrátka k tuzemské historii patří. A to nejen s ohledem na hrdě vyhlížející moravské a slezské orlice ve státním znaku, ale i s přihlédnutím k historii katolického tělovýchovného spolku. Nejen sokolové, ale i orelští bratři a sestry se výrazně zapsali do dějin minulého století. A nikoliv pouze svou osvětovou, kulturní a sportovní činností. Také oni byli významným článkem společnosti a během nacistické i komunistické totality statečně čelili bezpráví za ideály demokracie. „V srdci víru, v paži sílu, v mysli vlast,“ zní heslo Orla, jež plně vystihuje jejich činnost v první půli 20. století.

Křesťané, angažujte se
Po letech neoabsolutismu začal v 60. letech 19. století opět naplno bujet společenský život, což se projevovalo vznikem zájmových subjektů všeho druhu. Ve veřejném povědomí tuto dějinnou kapitolu předně zastupují tělovýchovní sokolové nebo dva politické proudy měšťanské politiky – staročeši a mladočeši. Vedle nich se však začali sdružovat také katolíci, ať už v organizacích odborových, nebo zemědělských. Ovšem v politickém prostředí přišla aktivizace katolíků až v samém závěru 19. století.

Ruku v ruce s bojem za lepší podmínky dělníků sílila v této době napříč Evropou levicová hnutí. V očích leckterých se tak politický střet mohl omezovat pouze na vyhraněný socialismus a na druhé straně kapitalismus, a církev tedy vycítila potřebu vyjádřit se k věcem veřejným. Papež Lev XIII. tak roku 1891 skrze encykliku Rerum novarum vyzval křesťany k větší společenské angažovanosti a apel Svatého otce byl tehdy vyslyšen též v zemích Koruny české. Začaly zde vznikat katolické strany typu sociálního i národního, v Čechách i na Moravě. Ke sjednocení více proudů politického katolicismu ale došlo až v lednu 1919 pod hlavičkou Československé strany lidové. Zpátky však o několik let dříve, na samý počátek 20. století. Encyklika Rerum novarum se rovněž projevila ve vzniku katolické tělovýchovy.

Šrámkova inspirace na Balkáně
Když se v roce 1899 na Velehradě ustanovila Moravsko-slezská křesťansko-sociální strana v čele s Mons. Janem Šrámkem, vyvstala idea založit při jednotlivých organizacích tělovýchovné odbory. Ty zkraje 20. století vznikly nejprve v Líšni, Zlíně a Brně. Strana navíc na svém sjezdu roku 1904 přijala směrnici, aby katolíci tyto spolky podporovali. Výše zmíněné odbory pak v roce 1907 doplnily nově vzniklé odbory v Moravské a Polské Ostravě a Kroměříži, o rok později v Olomouci nebo Třebíči. Ovšem za oficiální počátek Orla lze stanovit až sjezd křesťansko-sociální strany v Olomouci na konci května 1909, kde se odbory jednotně přejmenovaly na Orel. Jeho první starosta a přední tvář po následující čtyři desetiletí Jan Šrámek se názvem inspiroval u obdobného slovinského uskupení vedeného Janem Evangelistou Krekem. Nejednalo se však o jedinou inspiraci na Balkáně, slovinského křesťanského politika napodobil Šrámek později také v pojmenování Československé strany lidové.

Nová organizace na poli tělovýchovy se po svém založení stala přirozeným konkurentem staršího Sokola. Když se zemský starosta Orla v Čechách Jakub Filip vracel v roce 1923 ke vzniku organizace, uvedl jako důvod jejího ustanovení sílící antiklerikalismus a až nepřátelský přístup sokolů ke katolíkům. Ten se například projevoval nemožností souběžného členství v sokolských jednotách a katolických organizacích nebo zákazem zúčastnit se bohoslužeb v krojích. Katolíci si tak zřízením Orla vytvořili vlastní organizaci, svým posláním podobnou Sokolu. Avšak vedle obrody národa a utužení tělesné zdatnosti byla činnost doplněna o náboženskou stránku. Ostatně orelské myšlenky náležitě shrnuje heslo „V srdci víru, v paži sílu, v mysli vlast“. Je ale nutno dodat, že v průběhu let se vztahy mezi oběma spolky narovnaly.

Od tovaryšů k vlastnímu stadionu
Nyní však z celorepublikové perspektivy do zdejšího regionu. Za počátky Orla v Třebíči je možné jít dál než do první dekády minulého století. Obdobně jako v jiných částech zemí Koruny české se také třebíčští občané ve druhé polovině 19. století veřejně angažovali. Sokolská jednota se zde na třetí pokus ustanovila roku 1882, z iniciativy Tita Kršky zde roku 1868 vznikl první hasičský sbor. Ve stejném roce byla ale ve městě založena též Jednota katolických tovaryšů. Uvnitř této komunity se pak na počátku 20. století rozjela tělovýchovná cvičení, čímž vznikl předpoklad pro vznik tělovýchovného odboru křesťanské strany v roce 1908. Následujícího roku byl přejmenován na Orel.

Třebíčští orli se ale v prvních letech své existence potýkali s nedostatečným zázemím. Zprvu cvičili v domě Jednoty katolických tovaryšů, na místě dnešního Fóra. Stěhování do nového objektu nastalo roku 1919, kdy se za kinem Sušil (prostor dnešní Delvity) postavila orelská tělocvična. Tím bylo vyřešeno vnitřní zázemí, avšak venkovní cvičiště stále scházelo. Až v roce 1931 pronajalo město orlům rozsáhlý pozemek za nemocnicí, kde se po následující čtyři roky budoval orelský stadion. Zatímco v roce 1933 probíhal jubilejní slet k pětadvacátému výročí od založení ještě v azylu na Polance, roku 1936 se orelská chlouba při župním sletu představila veřejnosti v celé své kráse. Za nemocnicí vyrostlo cvičiště až pro dvanáct set cvičenců, závodní dráha, mohutná tribuna, šatny, umývárny i ubytovna.

Úspěch navzdory nevlídnému zázemí
Ještě před první světovou válkou vznikly orelské jednoty na jihu okresu, a to v Jaroměřicích nad Rokytnou roku 1911 a o dva roky později v Moravských Budějovicích. Zatímco v Třebíči byla dříve pro vznik Orla úrodná půda díky činnosti Jednoty katolických tovaryšů, o poznání složitější začátky měli moravskobudějovičtí činovníci. Na počátku 20. století totiž městem vanula antiklerikální nálada, kterou rozdmýchával zejména archeolog a notář Jaroslav Palliardi. I přesto se zde ale povedlo v roce 1913 ustanovit vlastní orelskou jednotu, což sami katolíci považovali za obrovský úspěch. Prvním cvičitelem se stal František Procházka a sídlo jeho bratři a sestry nalezli v Mittnerově kavárně za kostelem.

„Z bašty Palliardiho vlaje orelský prapor,“ citovala ve své studii Lenka Jičínská jeden z novinových článků, jenž informoval o vzniku Orla v Moravských Budějovicích. Navíc postupem let, zejména po konci první světové války, spolek početně rostl a výrazně se podílel na společenském životě – cvičení, divadla, plesy, vzdělávací činnost. Ovšem stejně jako v Třebíči, tak i zde vyvstala v prvních letech republiky otázka zázemí. Po poválečném obnovení činnosti probíhala orelská cvičení v zahradní místnosti Národního domu. Když se ale místní politici lidové strany v roce 1924 záporně vyjádřili k opravě městské elektrárny, odstoupila záložna na tento popud od pronájmu Národního domu. Kam dále? Jako nové orelské útočiště se zprvu nabízela případná rekonstrukce farní kůlny nebo odkup hotelu Komzák na náměstí. Nakonec se ale jednota dohodla na koupi zahrad rodin Zalmerových a Blažkových, na jejichž místě mezi lety 1926 a 1927 vyrostla nová orlovna. Respektive tehdy označovaná jako Kosmákův dům, na počest básníka a rodáka z nedalekého Martínkova. „Protože ke cvičení neměla jednota dostatek prostoru, věnovala se v této době hlavně vzdělávací a osvětové činnosti. Na faře byly v zimních měsících v pondělí a úterý pořádány debatní večírky na nejrůznější témata,“ přiblížila působení moravskobudějovického Orla v polovině 20. let. Několikaměsíční pauza od tělovýchovy se však vyplatila. Na svátek slovanských věrozvěstů roku 1927 se nová orlovna oslavila veřejným cvičením za účasti tří set orlů – od žáků až po muže a ženy. Předcházející tábor lidu čítal dokonce přes tři tisíce účastníků.

Těžké časy ve dvou totalitách
První republiku lze celkově označit za zlatou éru Orla, kterou velmi často symbolizují hojné slavnosti a poutě. Například dne 25. června 1922 se na Karlově náměstí konalo masové shromáždění, kde olomoucký arcibiskup Antonín Stojan posvětil spolkový prapor a dorosteneckou korouhev. Rozlet orelských křídel ale utlumila nastupující totalita. Symbolem vlastenectví a odporu proti okupaci se staly v neděli 20. srpna 1939 poutě na Hostýně a dalších dvaceti poutních místech, do nichž se po celé republice zapojilo okolo 150 tisíc orlů. Poutě se sice zopakovaly v následujícím roce, i nad odhodlanými orly se ale postupně stahovala mračna.

Po rozpuštění sokolské obce z nařízení zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v říjnu 1941 přišel o měsíc později na řadu i katolický Orel. Jeho činnost však byla zprvu pozastavena, k oficiálnímu rozpuštění došlo až v září 1942. V této době byl kupříkladu stadion v Třebíči využíván Kuratoriem pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, i v menších obcích se musely pro orlovny nalézt nové účely využití. Spolková zázemí Orla byla sice pronajímána školám či protektorátním institucím, avšak někdejším členům katolického spolku byly tyto prostory zapovězeny. Řada orlů se také zapojila do protinacistického odboje, za což zaplatila životem. K nejznámějším patří jména náčelníka Vojtěcha Jílka, parašutistů Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka nebo Jana Šrámka, který za kanálem La Manche působil v pozici exilového premiéra.

Nejinak tomu bylo později po nástupu komunistů k moci. Orel sice v roce 1945 obnovil svou činnost, nicméně radost z ní netrvala příliš dlouho. Plné převzetí moci komunistickou stranou bezprostředně po 25. únoru 1948 pocítila sama orelská obec. Sloučením všech sportovních a tělovýchovných spolků a svazů pod Sokol z důvodu snazší kontroly katolický spolek fakticky vymizel z veřejného života. Smutný závěr života potkal i samotného zakladatele Orla a lidoveckého předsedu Jana Šrámka, jehož bezpečnost zajistila při pokusu emigrovat a jenž následně dožil v internaci. A podobně jako o devět let dříve, i v roce 1948 dali orlové veřejně najevo svůj názor na tehdejší dění hostýnskou poutí s účastí sta tisíc poutníků.

Tak jako řada členů Orla chřadla v komunistických lágrech či skončila na popravištích, pustlo také jejich zázemí. Například stadion v Třebíči postupně chátral, nakrátko se také jeho část stala uhelným skladištěm. Nakonec ale zcela vymizel z veřejného prostoru, když musel ustoupit rozšiřující se nemocnici.

Hrdinný trojlístek z regionu
Zatímco Orel coby celek byl nucen za nacistické a komunistické totality skončit, jeho mnozí členové se bezpráví postavili čelem. Zářným dokladem je trojice orlů ze zdejšího regionu. Totalitám sice čelili různými způsoby, ovšem všichni s orelskou myšlenkou v srdci. Jedním z celorepublikově nejznámějších orlů je bezesporu výsadkář Jan Kubiš, na jehož počest je dnes pojmenována zdejší župa rozprostírající se od Třeště po Měřín. Rodák z Dolních Vilémovic se mezi orly dostal v Rudíkově, kde během roku 1934 pracoval jako čeledín u Josefa Jaši a ve volných chvílích navštěvoval cvičení zdejší jednoty. Ostatně hrdinu druhého odboje dodnes připomíná pamětní deska na místní orlovně.

Pevné pouto s probíraným tělovýchovným spolkem pak má dvojice mučedníků Václav Drbola a Jan Bula. První jmenovaný zanechal výraznou stopu v jihomoravských Bučovicích, kde působil mezi lety 1943 a 1950. Za třetí republiky byl P. Drbola činný v lidové straně, stal se jejím okresním místopředsedou a zasedal ve finanční radě MNV Bučovice. U lidí však zanechal především dojem svou aktivitou ve zdejším Orlu. Knězi náležela také funkce místopředsedy orelské župy a po osudném roce 1948 věnoval své síly záchraně spolkového majetku.

Veřejnou angažovaností oplýval rovněž kněz Jan Bula. Netrvalo příliš dlouho a mladý kaplan se po svém umístění do Rokytnice nad Rokytnou roku 1945 díky svému kamarádu Miloslavu Hlouchovi brzy zapojil do struktur zdejšího Orla. Ve spolku se P. Bula věnoval především oblíbenému divadlu, pro které psal scénáře a maloval kulisy. Posléze mu ale připadla též role vychovatele a svědomitě se věnoval orelské mládeži. Pro tuto bohulibou činnost věnoval hajný Antonín Škrdla, pozdější oběť prvního babického procesu, rokytnickým orlům chaloupku na tzv. zámecké cestě vedoucí k Sádku. Chátrající stavení P. Bula s dalšími orly roku 1946 opravil a následně se zde sportovalo či konaly školy v přírodě. Bulovu aktivitu nezastavil ani zánik Orla v roce 1948. Nadále pracoval s mladými, jen své svěřence po vzoru svatého Vojtěcha žijícího ve vyhnanství přejmenoval z orlíků na vojtíšky. Bohužel i tato práce pro druhé byla knězi zazlívána v soudním procesu. A podobně jako jeho orelský bratr Václav Drbola i on předčasně odešel k Pánu.

Šrámek, Jílek, Kubiš, Gabčík, Bula, Drbola a spousta dalších hrdinů. Právě uvedená jména náležitě ukazují, že heslo Víra, vlast, síla není jen pouhým nápisem na standartě, ale skutečným životním mottem. Inu, členové Orla mají být nač hrdí. A sami se také k odkazu svých předků nadále hlásí.

Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:

FILIP, Jakub. 1923. Orelská myšlenka. Zemská rada Orla
JIČÍNSKÁ, Lenka. 2000. Osudy moravskobudějovického Orla. In: Západní Morava: Vlastivědný sborník. roč. 4 (2000).
JOURA, Jiří. 2002. Orelský stadion. In: Horácké noviny 50/2002.
KOLOUCH, František. 2016. Oběť případu Babice: Jan Bula (1920-1952). Karmelitánské nakladatelství.
KÖSSL, Jiří, František KRÁTKÝ a Jaroslav MAREK. 1986. Dějiny tělesné výchovy II.: Od roku 1848 do současnosti. Olympia.
MIHOLA, Jiří a Michal PEHR. 2019. Lidově, národně, křesťansky: k dějinám Československé strany lidové (KDU-ČSL): 1919-2019. Filip Tomáš - Akropolis.
Orel.cz
TLUSTÝ, Tomáš. 2018. Počátky a vývoj orelské organizace na Moravě do roku 1914. IN. Studia sportiva. 2018, 12(1)