Pryč od Říma? Ne tak jednoduché, jak se zprvu zdálo…

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

za 5 dní

Katolický svátek Nanebevzetí Panny Marie, jenž připadá na 15. srpna, byl ještě do roku 1951 součástí oficiálního svátkového kalendáře Československé republiky. Jak je vidno i na svátcích, po roce 1918 omílané heslo Pryč od Vídně, pryč od Říma se za první republiky nepodařilo zcela naplnit. Bohu díky, lze tematicky říct. Při této souvislosti se tak uprostřed léta a v blízkosti významného mariánského svátku hodí blíže podívat na realitu o oddělení církve a státu v éře první republiky.

Dědictví monarchie
Po dlouhá staletí měla církev v habsburské monarchii výsadní postavení, kdy se mnohdy hovoří o unii trůnu a oltáře. Samozřejmě však i tento vztah uvnitř monarchie s vícero vyznáními procházel postupným vývojem. Jen tohle téma by zabralo na samostatnou kapitolu. Od náboženských svobod Rudolfa II. přes Bílou horu a rekatolizaci až třeba po osvícenské panování Josefa II. Podíváme-li se do 19. století, silnou pozici držela katolická církev mezi lety 1855 a 1870, kdy platil konkordát mezi monarchií a Svatým stolcem. V této době měla například velké slovo v oblasti školství. Ač později vzájemné vztahy krapet ochladly, církev byla stále jedním z pilířů vládnoucí moci. A ono dědictví monarchie se následně přeneslo do nově vzniklého Československa.

Symboly na Staroměstském náměstí a Pražském hradě
Vznik státu doprovázela nejen euforie ze samostatnosti, ale také potřeba politické reprezentace vypořádat se s letitou monarchií. A to i po legislativní stránce. Ačkoliv byla při tvorbě nové ústavy navržena odluka církve od státu, nakonec k ní nedošlo a i veškerá další náboženská témata skončila kompromisním ujednáním. Jak ostatně níže doloží úprava svátkového kalendáře. Odluka státu od církve tak převážně zůstala pouze u gest a provolávaných hesel. Tím bezesporu nejznámějším se stalo Pryč od Vídně, pryč od Říma, které zcela definuje náladu v prvních letech republiky. Útoky na církev se objevovaly skrze články v tisku a posléze i okázalé činy.

Symbolem „zúčtování“ s církví se stalo stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, k němuž došlo již 3. listopadu 1918. V tu dobu se totiž na Bílé hoře konal tábor lidu k blížícímu se třístému výročí od bitvy a rozvášněný dav se rozhodl přesunout do centra Prahy a pod vedením Františka Sauera svrhnout zmíněný sloup. Ačkoliv byl postaven coby poděkování Bohu za ochranu před švédskými vojsky, zúčastnění lidé jej brali jako symbol porážky stavovského povstání. Ničeny však byly v této době sakrální památky i v jiných koutech Československa, například sochy svatého Jana Nepomuckého.

Co dále definuje vztah republiky a církve, je známá Marmaggiho aféra z roku 1925. V roce pětistého desátého výročí od upálení Mistra Jana Husa byl 6. červenec oficiálně zařazen do svátkového kalendáře. Tento krok s sebou přinesl mohutné manifestace v den upálení, jichž se účastnil i prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Ten navíc událost „korunoval“ vyvěšením husitské zástavy na Pražského hradě. Tento krok náležitě nadzvedl ze židle papežského nuncia Francesca Marmaggio, který jej považoval za provokativní urážku a protestně opustil Prahu. Diplomatickou roztržku s Vatikánem se podařilo utlumit až zkraje roku 1928, kdy Československo a Svatý stolec podepsaly vzájemnou dohodu Modus vivendi.

Loď katolicismu na politickém moři
Nutno však poznamenat, že hlasy mířící na reformu církve zaznívaly také uvnitř katolické komunity. Věřící kupříkladu vystupovali z církve a nespokojení reformní kněží založili v roce 1920 Církev československou. Jak je vidno, katolickou církev nepotkaly v první letech Československa snadné časy. Avšak i v této době se na politickém spektru objevovala tehdy velice významná síla, mnohdy onen pomyslný jazýček na vahách, která byla vlajkovou lodí politického katolicismu. Samozřejmě je řeč o Československé straně lidové pod vedením katolického kněze Jana Šrámka. Slovenské ľuďáky nechme protentokrát s ohledem na územní působnost stranou.

Zatímco prezident Masaryk a levicové proudy odmítali jakékoliv propojení politiky a náboženství, lidovci se silně k tomuto poutu hlásili. Podstatné pro ně bylo angažování křesťanů v politice. Ostatně jak hlásala encyklika Rerum Novarum, kterou papež Lev XIII. vyzýval k zapojení katolíků do společenského života. Tímto myšlením členů strany lidové se také obohatila zdejší slovní zásoba. „Lidovec bylo synonymum pro politicky angažovaného katolíka, jak v pozitivní, tak negativním slova smyslu,“ předestřeli historici Jiří Mihola a Michal Pehr.

Politika lidové strany obsahovala hájení křesťanských zásad a také obranu práv katolické církve, čímž se samozřejmě velmi často stávala terčem útoku od politické konkurence. Nejen však s ohledem na program, ale i vlastní sebepropagaci. Například agrárníci, již cílili na stejný elektorát, vyčítali lidovcům jejich prezentaci coby jediných zástupců křesťanů. „Ještě silnější útoky však přicházely ze strany levicových stran, a to především ze strany komunistů, kteří jim zpravidla vyčítali, že je to strana podporující monarchii, zpátečnická, konzervativní, státu a pokroku nepřátelská,“ uvedla dvojice Mihola a Pehr. Však také podobné výpady jsou patrné i v dnešní době. Například skrze hanlivé označení „černoprdelníci“, odkazující na kněžské roucho.

I přes tyto útoky a pro katolickou církev nepřívětivou situaci v první republice se lidová strana v čele s knězem Šrámkem stala významnou silou na politické mapě a od roku 1921 byli lidovci nepřetržitě součástí prvorepublikových vlád. Vedle otázek církevních, například týkající se státního příspěvku pro duchovní či smlouvy s Vatikánem, se ČSL ze své podstaty křesťanského solidarismu aktivně věnovala také problematice sociální a agrární.

Dohoda ve svátcích
Téma odluky církve bylo naprosté tabu kromě lidovců i pro Slováky a část politiků z pravicového spektra. Že témata propojení církve a státu zůstala jen u okázalých gest a spíše končila konsensem, náležitě ukazuje jednání o svátkovém kalendáři. Identitu státu tvoří také události a rituály, ke kterým se daná společnost hlásí. Proto byla otázka státních svátků a památných dnů též na pořadu prvorepublikových politických diskusí.

Za starého Rakouska se na svátkovém kalendáři propisovalo pevné sepětí s katolickou církví. Dny pracovního klidu byly totiž předně stanoveny na významné církevní svátky, které po dohodě s monarchií určil roku 1771 papež Klement XIV. Z pohyblivých se jednalo o neděli a pondělí velikonoční, letnice, Nanebevstoupení Páně a Boží tělo. Pevně dáno bylo pracovní volno dále na Obřezání a Zjevení Páně (1. a 6. ledna), Očišťování Panny Marie (2. února), Zvěstování Páně (25. března), svátek Petra a Pavla (29. června), Nanebevstoupení Panny Marie (15. srpna), Narození Panny Marie (8. září), svátek Všech svatých (1. listopadu), Neposkvrněné početí Panny Marie (8. prosince), Narození Páně (25. prosince) a svatého Štěpána (26. prosince). A k tomu též přibyly svátky zemských patronů. Tedy svatých Jana Nepomuckého a svatého Václava pro Čechy a svatých Cyrila a Metoděje pro Moravu.

Důvod volna na všechny představené svátky byl zřejmý. Lidé nemuseli do práce, aby se mohli zúčastnit svátečních bohoslužeb. „Během všech těchto svátků byly stejně jako o nedělích zakázány těžké polní a řemeslnické práce, obchodníci během dne nesměli provozovat živnost, hostinští nesměli před polednem prodávat lihové nápoje a až do šestnácti hodin bylo zakázáno provozovat hudební produkce a kulečník, aby nic nebránilo věřícím v účasti na slavnostních bohoslužbách,“ přiblížila v knize Sláva republice! historička Jana Čechurová. Navíc poměrně bohatý seznam svátků vynahrazoval občanům systém dovolených, kterou v 19. století oplývali pouze učitelé, vojáci a úředníci. Vedle návštěvy mše svaté tak přinášely svátky i možnost odpočinku. Jak ale dál v nové republice, která se chtěla odstřihnout od starých pořádků?

Debata se točila jak kolem církevních svátků, tak i počtu volných dní. Například progresivní levice i pravicoví ekonomové navrhovali jejich zrušení. Zatímco ale první skupina hlásala jejich nahrazení dovolenou, dle druhé už lidé získali dostatek volného času zavedením osmihodinové pracovní doby. A z důvodu výpadku pracovní produktivity by tak další volna nezaváděli. Ač debata mohla být mnohdy třaskavá, výsledkem se v roce 1925 stal politický kompromis. Dle nového zákona byly sice zachovány mariánské svátky, Nanebevstoupení Páně a Boží tělo, na stranu druhou zákon například rušil svátek svatého Jana Nepomuckého a naopak přibyl Svátek práce a upálení Mistra Jana Husa. Onen kompromis je ale patrný například dodnes začátkem léta. Během dvou dnů jsou nejprve slaveni křesťanští věrozvěstové a církevní reformátor, jenž skončil smrtí v plamenech. Zajímavé však je, že u červencových svátků se v roce 1925 silně vyzdvihoval význam mimo náboženskou rovinu. U věrozvěstů základ slovanského písemnictví, v souvislosti s Husem důraz na vzdělání.

Významná součást politického života
První republika může být často spojována s razantním odklonem od katolické církve. Především díky patrným symbolům, jakými dodnes jsou stržení mariánského sloupu, kališnický prapor vlající nad Hradem nebo heslo vyzývající odstup od Říma. Skutečnost však byla přece jen odlišná. „Přestože hlasy žádající zúčtování s dosavadním výlučným postavením katolické církve v oblasti politické, ekonomické i symbolické byly velmi silné a zaznívaly z tábora socialistického i liberálního, reálné kroky k naplnění těchto představ zdaleka tak rychlé nebyly, v konečném důsledku mnohdy nebyly realizovány vůbec. Mediální obraz první republiky se tak v řadě ohledů rozchází s jeho obrazem právním,“ podotkla Čechurová z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Nakonec konsensuální soužití republiky a katolické církve se vedle přijatého zákona o svátcích a diplomatické úmluvy s Vatikánem promítá ještě v jedné oblasti. Tou je aktivní účast katolíků při správě státu. Na půdě parlamentu totiž zasedali i katoličtí kněží, což už dnes možné není. Namátkou lidovci Jan Šrámek, Mořic Hruban, Bohumil Stašek a František Reyl, vůdčí osobnost slovenského národa Andrej Hlinka či později nechvalně známý Jozef Tiso. Ostatně jak také v jednom rozhovoru pověděl historik a odborník na církevní dějiny Michal Pehr, „tvůrci první republiky si uvědomili, že se loajální katolík hodí“. A s ním i celá početná komunita.

Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:

ČAPKA, František. 2010. Dějiny zemí Koruny české. Libri.
HÁJKOVÁ, Dagmar; HORÁK, Pavel; KESSLER, Vojtěch a MICHELA, Miroslav (ed.). 2018. Sláva republice!: oficiální svátky a oslavy v meziválečném Československu. Academia.
KOLEKTIV AUTORŮ. 2018. První republika 1918-1938: dějiny, osobnosti, denní život. Extra Publishing.
MIHOLA, Jiří a PEHR, Michal. 2019. Lidově, národně, křesťansky: k dějinám Československé strany lidové (KDU-ČSL) 1919-2019. Akropolis.
NĚMCOVÁ, Kateřina. 2007. Vztah státu a církve v první ČSR. Diplomová práce na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
PIVOVARNÍK, Tomáš. 2009. Čeští a němečtí katolíci a vznik Československa. Diplomová práce na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Zákon č. 65/1925 Sb. o svátcích a památných dnech republiky Československé