Petr Herbrych

před 8 hodinami

Letošní květen je neodmyslitelně spjat s 80. výročím od konce druhé světové války v Evropě a porážky nacismu. Televizní stanice zařazují do svých vysílání dokumentární snímky a tematické filmy, města pořádají vzpomínkové akce, v muzeích jsou vystaveny tematické expozice a vůbec celý veřejný prostor je tímto významným jubileem zaslouženě zaplněn. Také Horácké noviny svojí trochou přispějí k připomínce květnových dnů roku 1945, avšak ne předně s tématem osvobozování Třebíče a jejího okolí.

Květen sedmý, osmý, nebo devátý?
V našem současném svátkovém kalendáři připadá Den vítězství na 8. května, někde však slaví konec války v Evropě již o den dříve, Rusové (a i my před rokem 1989) až 9. května. Pomyslnou paseku v tomto výkladu nadělala dvojí kapitulace Německa. Poprvé Němci v zastoupení generálplukovníka Alfreda Jodla podepsali bezpodmínečnou kapitulaci již 7. května 1945 ve francouzské Remeši. Problém zde však byl v tom, že sovětskému generálovi Ivanu Susloparovi nikdo nepotvrdil, že má za Sovětský svaz tento právní dokument signifikovat. Navíc ze strany Sovětů vzešel požadavek, aby se akt symbolicky uskutečnil v Berlíně. Podepsání se 8. května opětovně uskutečnilo, ovšem protáhlo se natolik, že listina byla signifikována krátce po půlnoci. To už se ale psalo 9. května. Významnou roli zde ale hrála také média. Ta měla kapitulaci společně ohlásit až 9. května, na Západě se však radostná informace provalila o den dříve a lidé už slavili. Tak jak se po válce brzy rozdělil svět na Západ a Východ, rozdělilo se i slavení konce války. Západní Evropa slavila 8. května, východní v čele se SSSR o den později. Po pádu komunismu jsme se pak i v otázce slavení konce války připojili k západními světu.

Rozkvetlé šeříky a radostné mávání
Celá Evropa se tak aktuálně zahalila do slavnostního hávu a Česká republika není výjimkou. Ostatně ne pouze letos, oslavy porážky nacismu se u nás těší velké pozornosti po celých osmdesát let. Jak dříve se tato výročí slavila, mohou mít lidé představu například díky oblíbenému filmu Obecná škola. Známá je scéna, kdy děti pod vedením přísného Igora Hnízda recitovaly: „Jen si pískej, fašisto, spojenci jdou najisto. Jen si vrzni, jen si vrzni, Američané jsou již v Plzni. A sovětské tanky jsou nedaleko za Prahou.‘‘ Květen 1945 se ale veřejnosti předně pojí s tématy, která jsou do lidské paměti vštěpována už v hodinách dějepisu na základních a středních školách. Stanovení demarkační linie, osvobození Plzně americkou armádou, Pražské povstání, role vlasovců, příjezd Rudé armády do Prahy. Tato základní historická fakta zná snad téměř každý. Představa osvobození ale může být v hlavách řady lidí ukotvena i jako filmový snímek, kdy rozjásaný dav s rozkvetlými šeříky v rukou vítá projíždějící osvobozeneckou armádu. Závěr druhé světové války a poslední dny Protektorátu Čechy a Morava ale nepřinesl pouze radost z vidiny svobody, která však brzy pominula. Květen 1945 přinesl do řady rodin také zármutek, stesk a bolest.

Atmosféru jara 1945 v malých obcích podrobně vykreslují mnohé obecní kroniky. Zatímco v některých je konec války, samozřejmě s ohledem na dění v dané vsi, uveden v pár větách o nadšení místního lidu, jinde se odehrály velmi zajímavé události, které kronikáři uchovali do pamětních knih i pro budoucí generace. Dá se říci, že co ves, to rozdílný příběh z konce války. Zatímco v jedné proběhly měsíce duben a květen poměrně v poklidu, jinde si bohužel vyžádaly oběti na životech. Jednou vsí vojska směřující na státní silnici a dále ku Praze pouze projela, jinde za sebou zanechala rozbořená stavení. Některé zajímavé příběhy, veřejnosti velmi dobře známé, možná  i ty lehce skryté, v krátkosti představíme i na řádcích níže.


Dobová pohlednice z roku 1945 ku příležitosti konce druhé světové války.    Foto: Moderní-Dějiny.cz

Oběti na hrotovickém náměstí
Začít se samozřejmě nesmí nikde jinde než v Hrotovicích. Že člověk v životě neví dne ani hodiny, názorně ukazuje tragická událost, která se právě zde 8. května 1945 odehrála. Onoho dne se kolem pravého poledne přesouvaly městem dvě vojska. Směrem na západ projížděly německé oddíly, ty pak následovala Rudá armáda. Příchod Sovětů vytáhl z domů na náměstí hrotovické občany všech věkových kategorií, kteří vojáky z východu s jásotem a radostí ve svém městě uvítali. V tu dobu ale napříč Moravou proletěla sovětská letadla pronásledující prchající Němce. Místo ustupující německé armády ale tři shozené pumy dopadly na město, jedna dokonce přímo do slavícího davu. Průběh události popsal o dva roky později hrotovický kronikář Vladimír Fischer následovně: „Vojín ruské armády, který měl dne 8. května 1945 úkol raketami informovati bojující ruské letectvo o postupu vojenských oddílů v bojovém území, pak krátce před polednem při silnici, kde jest křižovatka silnic vedoucích z Dalešic do Rouchovan a ze Slavětic do Hrotovic, a neměl v krátkosti doby náhradníka. Při rychlém postupu monitorované Rudé armády od křižovatky silniční do Hrotovic uplynulo jen několik minut, neboť vzdálenost nečinila ani celé 2 km.‘‘ Ovšem v okolí Hrotovic se nadále nacházely německé tanky, letectvo neobdrželo signál o bezpečnosti území, a pumy tak bohužel dopadly i na samotné Hrotovice. Oslava osvobození se tak během krátké doby rázem stala největší tragédií v našem regionu. Výbuch bomby si vyžádal život sto čtrnácti občanů Hrotovic a celkem šestatřiceti příslušníků Rudé armády. Mezi oběťmi byl sám velitel dělostřelecké brigády Georgij Sacharov, který se v osudný moment akorát ze svého tanku vydal přivítat místní obyvatelstvo. Více než padesát zraněných pak bylo urychleně převezeno do nemocnice v Ivančicích nebo domácí péče. Už předchozího dne dopadly pumy také na nedaleké Dalešice. Zde se však nejednalo o nešťastnou náhodu, ale o cílený útok proti soustředěnému dělostřelectvu.

Po náletu čtyři oběti i v Čáslavicích
Radostnou euforii z konce války brzy vystřídal smutek také v obci Čáslavice. Historický den 8. května 1945 je v místní kronice uveden těmito slovy: „V tento den, který byl teplý a slunný a rozhlas hlásil situaci z fronty, lidé dávali do oken rozhlasové přijímače, aby co nejvíce lidí slyšelo zprávu o konci války. Většina lidí byla na návsi, na domy vyvěšovali československé státní vlajky a radovali se z konce války.‘‘ Avšak kolem desáté hodiny dopolední veškerá sláva rázem pominula. Podobně jako další moravská města a obce i Čáslavice zasáhly nálety sovětských letadel, která se snažila stíhat ustupující německou armádu. „Lidé se s hrůzou schovali, kde mohli, zalehli na návsi do potoka, schovali se do průjezdů domů a podobně. Letadla přeletěla obec od východu k západu, u lesa se obrátila a na zpáteční cestě opět bombardovala a ostřelovala obec,‘‘ přibližuje dopolední reálie místní kronika. Zde v obci si osmiminutový nálet, během kterého bylo svrženo okolo sedmi desítek bomb, ale nevyžádal pouze devastaci krajiny a poničení domů či kostela svatého Martina. Po utichnutí motorů letadel a výbuchu bomb se čáslavičtí občané ihned vydali v obci pátrat po svých blízkých, bohužel ne všechny čekalo šťastné shledání. Před padajícími bombami se nestačil schovat mladý rolnický syn Bohumil Trojan, který po výbuchu skonal před vraty domu své vlastní rodiny. Další mladý život vyhasl na školním hřišti, kde zrovna v době náletu hráli místní mladíci fotbal. Střepina z dopadnuvší pumy tu na místě zabila dalšího rolnického syna, tentokrát Josefa Suchnu. Domkaři Robertu Krulovi se stala osudným vyjížďka s kravkami na pole za vsí, kováři Augustinu Krulovi zase cesta do mlýna u Vísek. Druhý zmíněný se ještě stihl dopravit k místnímu hřbitovu, kde také na následky poranění brzy skonal.

Poprava čtyř mladíku den před osvobozením
Radost z osvobození zakryl smutek také v Petrovicích. Oproti dvěma předchozím místům zde ale nezůstali mrtví po nešťastných náletech, ale vinou končící nacistické správy. Podobně jako v dalších obcích i v této si na samém konci války vyžádali ubytování prchající němečtí vojáci. Na prvního máje zde usazená posádka zatkla místního občana Jaroslava Lampíře, jenž byl podezříván z partyzánské činnosti. Ač byl tento radiomechanik po čtyřdenním výslechu propuštěn, byl nad Petrovicemi a sousedními obcemi Okříšky, Přibyslavice a Nová Ves vyhlášen výjimečný stav a pod pohrůžkou zastřelení nikdo nemohl opouštět své bydliště. V den, kdy o necelých dvě stě kilometrů dále vypuklo v Praze ozbrojené povstání, tedy 5. května, zajistili němečtí vojáci dva místní mladíky – dvaadvacetiletého Karla Švaříčka a dvacetiletého Josefa Jirovského. O této události přinesla svědectví ve svých vzpomínkách, jež jsou součástí kroniky Petrovic, paní Milada Šimková, v té době sedmnáctiletá slečna Milada Dokulilová. Ta se v osudný den vracela z májové akce do svého bydliště v místním hostinci, kde si v jeho sále rozložili stanoviště němečtí vojáci. „Rychle jsem přeběhla do kuchyně a dveřmi – bylo tam sklo – vidím, jak vojáci přivedli 2 kluky, s batohy na zádech – mokré, vyděšené, strkali do nich a řvali. Byl to Josef Jirovský a Karel Švaříčků. Najednou se Pepek sebral a rychle hodil cosi za pultem do bedny mezi limonády – jen to cvaklo. Samozřejmě Němec hned za ním a vytáhl pistoli. Byli velice udiveni – kluci hned museli sundat batohy a vysypat na zem – měli tam nějaké rozbušky, plstěné ponožky a už nevím co ještě – prostě potřeby pro vyhazování kolejnic a nějakých vojensky důležitých objektů,‘‘ popsala počátek tragické události v obci.

Německá hlídka druhého dne zadržela další dva petrovické mládence – osmnáctiletého Jindřicha Jirovského a dvacetiletého Josefa Dvořáka – ještě téhož dne pak jistého partyzána Ježu z Třebíče. Všichni zatčení byli umístění do sálu Dokulilova hostince a zároveň došlo k uzavření celé obce. Už tak vypjatou atmosféru navíc přiostřila přestřelka mezi třebíčskými partyzány a hlídkou za obcí, při níž byl jeden německý voják zastřelen. Po ní se nacisté odhodlali, že se pomstí na petrovickém obyvatelstvu. K plánovanému zastřelení třiceti mužů z Petrovic ale na přímluvu starosty obce Jana Padrnose a řídícího učitele Bohumila Haláska nedošlo. Před vojenský soud ve Starči ale Němci odvedli čtveřici zatčených mladíků, kteří si následně vyslechli trest smrti. Na starostu Padrnose pak čekal přetěžký úkol, z nařízení Němců musel vyřčený rozsudek v Petrovicích vyhlásit svým spoluobčanům. Na to pamětnice Šimková vzpomínala následovně: „Viděla jsem, jak p. Švaříček se opřel o plot naší zahrádky a začal plakat – hrozně. Stáli jsme všichni u otevřených oken, ale už jsem nebyla schopna koukat, co dělají ostatní tátové a bratři.‘‘ Pouhý den před osvobozením, v pondělí 7. května, byli bratři Jirovští, Švaříček a Dvořák odvedeni za sýpku místního dvora a zde zastřeleni.

Německý voják našel poslední odpočinutí na Veverce
Výbuchy a výstřely zněly také u pramene řeky Rokytné, avšak v obcích Chlístov a Rokytnice se naštěstí obešly bez ztrát na životech místních občanů. Prchající Němci se u občanů v Chlístově dle místní kroniky usadili na konci dubna. Situace tu však byla diametrálně jiná než ve zmíněných Petrovicích. O pobytu Němců se v chlístovské kronice píše: „Protože byli u nás pěkně v ústraní, zpříjemňovali si život jak mohli, např. pitím, ženské za nimi dojížděly, pro které se mezi sebou i poprali, dokonce jednu noc žárlící důstojník nechal vytroubit poplach a na návsi střílením ze strojní pušky způsobil hotový skandál. Dokonce prý svému soku, který byl okamžitě přeložen, pěkně nafackoval.‘‘ Výstřely v obci ale nevycházely jen z pistole láskou zhrzeného důstojníka. Při průjezdu Rudé armády směrem na státní silnici u Veverky zamířilo také několik zbloudilých střel do polí na katastru Chlístova. Samozřejmě i zde si květnové dny následně vyžádaly svou daň. Ačkoliv konec války v této oblasti proběhl poněkud klidněji než v jiných vsích, i zde se však lidé museli vzápětí pustit do opravy poničených obydlí, a i tady květnové dny přinesly svoji oběť. Už po osvobození dne 10. května byl na poli Karla Němce v osadě Veverka nalezen zastřelený německý vojín Josef Daumann z vestfálského Schiederu. Místní národní výbor Rokytnice nad Rokytnou na místo poslal dvojici občanů, kteří vojáka pochovali na tom samém místě, kde byl nalezen – na hranici katastru Rokytnice a Chlístova.

Každá obec nese svůj příběh
Jak už bylo zmíněno na začátku, každá ves si s sebou z období nesvobody mezi lety 1939 a 1945 (samozřejmě i další z dějinných etap) jistě nese zajímavý příběh. Nemusí se ale jednat pouze o příběhy s tragickým koncem, ale například osudy místních hrdinných občanů, nebo také poněkud ožehavé téma udavačství. Výše představené obce jsou tak pouhým výběrem z mnoha. Pokud i vy máte ve své obci či dokonce rodině zajímavý příběh z minulého století, o který byste se rádi podělili, ozvěte se nám.


Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:
Kronika obce Čáslavice / Kronika obce Chlístov / Kronika obce Petrovice / Muzeum Hrotovicka a turistické informační centrum – muzeumhrotovice.cz / PRUKNER, Zdeněk. Konec války na Třebíčsku. 2019. BLOK