Zkoušeni vírou: Kněz a básník Jan Dokulil (1910-1974)

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

před 6 hodinami

Za německé okupace ukrýval manželku generála Ludvíka Svobody Irenu a její dceru Zoe, současně v této době zachránil život příbuzným výsadkáře Jana Kubiše. Klid jej však v následujících letech nečekal. Po nástupu komunistů k moci se ocitl v hledáčku bezpečnosti, před zatčením se mu však v roce 1950 povedlo dírou v plotě utéct a sedm let se skrýval. Díky tomu se vyhnul tvrdým monstrprocesům na počátku 50. let a zachránil si život. I přes to byl ale nakonec zatčen. Zajímavý to životní příběh hrdiny, že? Řeč je o knězi, básníku a rodáku z Mastníka P. Janu Dokulilovi. Také on se v letošním roce řadí do pomyslného seznamu katolických výročí, kdy 13. července uplynulo sto patnáct let od jeho narození.

Život mnoha podob
Malinká obec Mastník ležící pod Kaní a Kraví horou dala na počátku 20. století společnosti dva jmenovce, pozdější výrazné osobnosti v katolických kruzích a vězně komunistického režimu - Jany Zahradníčka a Dokulila. Dvojici tak nepojilo pouze rodiště, ale také víra a pohnutý osud. Když se pětiletý Jan Zahradníček pomalu připravoval na nástup do obecné školy, rozšířilo se mastnické společenství ve středu 13. července 1910 o jednoho občana. Zemědělcům Janu a Veronice Dokulilovým se narodilo již čtvrté dítě, tentokrát chlapec, kterému dali po otci jméno Jan. V nedokončených vzpomínkách Loučení se v pozdějších letech P. Dokulil za svým mládím ohlížel velmi poeticky: „Který byl ten strom, který mi dal dřevo na kolébku? Který byl ten strom, který mi již přichystal dřevo na rakev? Mezi kolébkou a víkem rakve je jistý prostor, je jistý čas, v němž proběhl život tolikrát sladký, tolikrát trpký, osudový i svévolný, šťastný i bláznivý.“ A že jeho život skutečně naplnil všechny vyčtené charakteristiky.

Jistě sladká byla léta dětská. Ostatně v tu dobu ještě mladý Jan netušil, jaké martyrium jej v budoucnu čeká. Ač společností hýbala světová válka, pro nejmladšího z Dokulilových dětí byl roku 1916 v centru dění počátek jeho školních let. Podobně jako o pět let starší Zahradníček také Dokulil navštěvoval obecnou školu v sousední Starči. Jistý vliv na budoucího kněze, tehdy ještě malého žáka Jana, jistě mohl mít také učitel Václav Tolar. Ten totiž dříve v Tasově učil jistého Jakuba Demla. Po Starči následovala pro Dokulila nová životní etapa, která nesla název Masarykovo gymnázium v Třebíči.

Ze studia jazyků na dráhu kněžství
Po maturitě a dokončení gymnaziálních studií roku 1929 zamířil mladý Jan zprvu na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde začal se studiem českého a anglického jazyka. Ovšem po pouhých dvou semestrech si uvědomil, že touhle cestou se jeho život ubírat nebude. Nejen že pro svá studijní léta vyměnil Prahu za Brno, zároveň se rozhodl pro duchovní poslání. Dle Dokulilových vzpomínek byl niterní pocit podpořený náhodným momentem zásahem shůry. Když hledal na půdě knihu ke čtení, dostal se k Velkému katechismu. Do jeho čtení se tak položil a od rána až do večera, nehledě na letní pařáky, seděl na půdním trámu a jen četl. Své následné rozhodnutí pak konzultoval se svým známým Zahradníčkem. „Je to nejlepší krok, který děláš,“ poznamenal básník na Dokulilovo sdělení. Jak kněz v Loučení následně uvedl, „tak se stal Jan mou mravní oporou pro všechny doby.“ Na počátku 30. let se Dokulil nerozhodl pouze pro duchovní poslání, ale zároveň sem spadají jeho první kroky v oblasti literatury. Už roku 1931 publikoval svůj první básnický příspěvek do časopisu Muzeum.

Po vysvěcení na svátek slovanských věrozvěstů svatých Cyrila a Metoděje v roce 1935 se stal kaplanem v Protivanově, o rok později pak zamířil do třebíčské baziliky. Nicméně ani tehdy šestadvacetiletému knězi se za první republiky nevyhnula vojna. Ač pouze půlroční. Poté se opětovně vrátil ke kněžství, ne však do Třebíče. Do životního příběhu P. Dokulila vstoupila v roce 1937 malá vesnička Uhřínov. Právě zde, v téměř čtyřsethlavé obci na Žďársku, čelil rodák z Mastníku dvěma totalitám. Svým hrdinstvím prokázal neskonalou odvahu a otevřeným srdcem pomohl mnoha rodinám.

Hned trojí protektorátní hrdinství
Uhřínov se za působení kněze Dokulila stal místem hned několika zajímavých setkání. Předně se hodí zmínit, že právě zde chvíli pobýval také básník Zahradníček a na faře se scházely významné osobnosti literárního světa. Namátkou lze zmínit například Jan Čep, Jakub Deml, Jaroslav Durych a další. Ve společnosti tak výrazných osobností P. Dokulil značně rostl, co se literární tvorby týče. V této době byl častým přispěvatelem do prestižních časopisů typu Vyšehrad či Akord, posledně zmíněný dokonce na přelomu 30. a 40. let redigoval.

Uvnitř fary se psaly nikoliv pouze básně a další literární díla, ale také hrdinné příběhy. Za okupace ukázal P. Dokulil, že je skutečným vlastencem, hrdým Čechem a předně člověkem se srdcem na pravém místě. Po svém ustanovení do Uhřínova se nový kněz musel vypořádat s nevyhovujícím stavem farní budovy. Roku 1940 se tak farář Dokulil rozhodl postavit stavení zcela nové a díky této akci nemuseli mnozí dělníci putovat na nucené práce do Říše. I přesto se ale našli takoví, kteří investici uprostřed války kritizovali.
Tato záležitost je jen pouhým zlomkem Dokulilových činů za protektorátu. Farní prostory nezachránily pouze dělníky od nucených prací, ale také skrývající se občany před zatčením. Když se gestapo vydalo hledat blízkou rodinu generála Ludvíka Svobody, nalezly právě v Uhřínově u kněze Dokulila úkryt Irena Svobodová a dcera Zoe. Ostatně zásluhy mastnického rodáka později ocenil sám Svoboda a u rehabilitačního soudu také jeho choť. V osobě P. Dokulila se pomyslně propojuje západní a východní odboj. Ten východní je představován rodinou Svobodových, západní zase příbuznými výsadkáře Jana Kubiše. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha dostal P. Dokulil od gestapa úkol najít ve své farnosti Kubišovy příbuzné a doplnit je na už tak rozsáhlý seznam. Je jasné, co by je čekalo. Usmrcení v koncentračním táboře. V uhřínovské farnosti se další rodinní příslušníci přece jen našli. Jmenovitě Františka Součková z Horních Heřmanic, Marie Valíková z Benetic a František Liška z Pohořílek. Kněz však prokázal svoji lidskost, vlastenectví a především statečnost, když tyto osoby německé správě zatajil. Když se později v 60. letech domáhal spravedlnosti, svědčil na jeho obhajobu manžel Kubišovy sestřenice František Souček. Dle jeho slov se díky hrdinství faráře z Uhřínova podařilo zachránit nad dvacet dva lidí.

Je třeba si uvědomit, že za tyto kroky P. Dokulil ručil svým životem. Pokud by se okupační správa o činnosti kněze dozvěděla, objevilo by se také jeho jméno na seznamu popravených.

Dírou v plotě k sedmi letům ukrývání
Brzy po únoru 1948 bylo jasno, že v nově budované společnosti nebude pro uhřínovského kněze bezpečno. Také ze strany angažovaných občanů, kteří chtěli být novému režimu nápomocni, se na adresu P. Dokulila valila anonymní udání. Ať už o jeho běžné činnosti či postřehy lidu, že farář „narušuje vývoj socialismu“. Už tehdy se objevovaly zprávy, že farář záměrně ve své farnosti odrazuje sedláky od vstupu do JZD. To mu také později bylo vyčítáno. Pro P. Dokulila nebylo otázkou, zda bude zatčen, ale kdy. Jednak byl o situaci obeznámen uhřínovským příslušníkem SNB, jednak sám vnímal těžkosti nové doby. Dle svých pozdějších slov jej někteří členové MNV Uhřínov neměli tak v oblibě, že si dokonce přáli jeho odstranění. Nejen ze zdejší farnosti, ale celkově z pozemského světa.

Proto si také P. Dokulil preventivně vybudoval únik ze své fary. Nic složitého, jen ve farním plotě odendal pryč pár dřevěných prken. Jak se tento promyšlený krok šikl, se ukázalo 24. července 1950. Před devátou hodinou večerní se ke dveřím fary vydali dva příslušníci StB. Zprvu však nepochodili. Hospodyně Božena Vaníčková jim sdělila, že se pan farář momentálně nachází v Horních Radslavicích a ať tedy dorazí později. Jelikož P. Dokulil své zatčení očekával, byl tomto kroku se svojí hospodyní domluven. I přes to, že se pánové od bezpečnosti brzy navrátili na faru a započali s prohlídkami, podařilo se v mezičase knězi uprchnout. Jeho první kroky následně vedly do malé vsi Pohořílky. Zde by však pro duchovního nebylo bezpečno, a tak se brzy odebral k rolníku Janu Pólovi do Geršova.
Pro příslušníky StB bylo záludnou otázkou, kde se může uprchlý kněz skrývat. Členové bezpečnosti dokonce nocovali u příbuzných v Mastníku s očekáváním, že právě zde se musí hledaný kněz ukázat. Po neúspěšných patráních se začaly objevovat spekulace, jestli se P. Dokulilovi náhodou nepodařilo uprchnout za hranice. Nikoliv. Kněz na bezpečnost vyzrál častým měněním skrýše - Střížov, Střížkov, Dolní Radslavice. Nejdéle se pak postavou statný farář ukrýval u krejčího Josefa Jelínka v Kamenici u Jihlavy. Od ledna 1953 až do svého zatčení. Zde kromě komunistického režimu zápolil P. Dokulil také se svým zdravím, respektive se zákeřnou tuberkulózou. Jeho zdravotní stav se nejevil dobře a dokonce se už přemýšlelo, kde by bylo Dokulilovo tělo případně pochováno. Život mu však v nejpřísnějším utajení zachránil doktor Josef Dvořák, za což se mu později také dostalo žaláře.

Po letech bezradného pátrání se ale bezpečnost přece jen dostala k potřebným informacím. Klíčem StB se stal zatčený řídící učitel a Dokulilův známý Bohumil Němec. Dle jeho výpovědi z roku 1956 se dozvěděla, že se kněz bude patrně nacházet v okolí Kamenice. Tím se příslušníkům StB jasně zúžila lokalita ke sledování. Akce dospěla ke svému cíli a dne 5. září 1957 byl při domovní prohlídce u Jelínků skutečně nalezen farář Dokulil.

Dvanáct let za údajnou vlastizradu
Samotné soudní líčení se zatčeným knězem mělo poměrně rychlý spád. Započalo v Jihlavě dne 28. prosince 1957 před devátou hodinou ranní a o necelých dvanáct hodin později zazněl rozsudek. Hrdina z dob protektorátu, tehdy sedmačtyřicetiletý P. Dokulil byl za údajnou vlastizradu odsouzen ke dvanácti letům vězení. Ač už tvrdé politické procesy z počátku 50. let pominuly, postup ze strany obžaloby zůstal poměrně stejný jako kupříkladu u soudu s katolickou inteligencí v rámci tzv. Zelené internacionály. Farář Dokulil byl označován za horlivého stoupence Vatikánu, tedy nepřátelské mocnosti vůči socialismu. Ze svého postavení měl údajně odrazovat své farníky od vstupu do JZD a také měl z jeho úst zaznít apel, aby občané o nedělích nepracovali. Soud se ale zaměřil i na jeho kontakty s lidmi jako Jan Zahradníček, Bedřich Fučík či Zdeněk Kalista odsouzenými již v roce 1952. Také P. Dokulil byl označován za účastníka schůzek, kde se probíral vznik Křesťanskodemokratické strany (KDS), údajného základního pilíře politického uspořádání po státním převratu. Až by ke změně režimu došlo, měl se P. Dokulil stát vedoucím rozhlasu a řídil by zde křesťanské vysílání.

Následující léta po verdiktu soudu přinesly básníku a knězi P. Dokulilovi pobyty na tak nechvalných adresách, kterými byly Valdice, Leopoldov a Mírov. Ovšem s ohledem na osudy jiných kněží se dá říct, že měl mastnický rodák v lecčem štěstí. Díky svému ukrývání se vyhnul tvrdým procesům z počátku 50. let. Že stanul před soudem až v roce 1957, tedy po letech tvrdého stalinismu, mu pravděpodobně zachránilo život. Nástup 60. let a pozvolné tání společenské atmosféry doprovázely dvě rozsáhlé amnestie prezidenta Antonína Novotného z let 1960 a 1962. Ani jedna se však netýkala P. Dokulila. Ten se propuštění dočkal až v roce 1965. Tehdy se za jeho propuštění angažovala německá pobočka Amnesty International, jež poukazovala na Dokulilovo chatrné zdraví. Přece jen už v době ukrývání bojoval se špatným zdravotním stavem, co teprve po sedmi letech ve vězení.

Vytrvalý boj za spravedlnost
Po svém propuštění P. Dokulil zprvu pracoval jako knihovník Západomoravského muzea v Třebíči a roku 1966 se přemístil do Jaroměřic nad Rokytnou. Nikoliv však do místní farnosti a krásného chrámu svaté Markéty. Další živobytí nalezl někdejší farař z Uhřínova v archivu spotřebního družstva Jednota. Souběžně s výkonem těchto povolání se také P. Dokulil domáhal spravedlnosti. Očištění svého jména v podobě zrušení obžaloby se dočkal v roce 1967. Za kněze se tehdy postavili lidé, kteří nezapomněli na jeho hrdinství za druhé světové války. Například už výše uvedená Irena Svobodová nebo pozůstalí příbuzní Jana Kubiše.

Jak složitý mohl být návrat k běžným životním úkonům může osvětlit například taková malichernost týkající se návratu řidičského průkazu. Když jej P. Dokulilovi při zajištění v roce 1957 odebrali, byl již neplatný a poté mu nechtěli nový vydat. Během své rehabilitace tak podal stížnost Kanceláři prezidenta republiky s logickým odkazem. Sedm let se skrýval před nespravedlivým zatčením, a tak si přece nemohl jít na úřad požádat o nový průkaz. Farářově stížnosti se nakonec vyhovělo za určitých podmínek: okresnímu dopravnímu inspektorátu předloží starý řidičák, absolvuje v autoškole alespoň deset lekcí kondičních jízd a poté splní i zkoušky.

Tuto částečnou nápravu křivd minulosti pak od prvního dne roku 1967 doplnilo opětovné získání státního souhlasu ke kněžství. Už tedy žádné práce v knihovně a archivu, opět mohl hrdinný kněz plně sloužit Bohu. Po několikaleté odmlce se jeho novým, a již také posledním působištěm stala farnost ve Svitávce na Blanensku. Zde se kupříkladu setkal s jiným komunisty perzekuovaným duchovním, někdejším jaroměřickým kaplanem Josefem Valeriánem. Ovšem zkraje roku 1974 se na Dokulilově zdraví odrazila léta strávená ve vězení. Vážně nemocný strávil poslední dny svého života v boskovické nemocnici, kde 1. února 1974 zemřel.

----------------------------------------------------------------------------------

Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:
Abeceda komunistických zločinů: Zatýkání (25. díl). Dostupné online v iVysílání České televize.
DOKULIL, Jan. 1995. Loučení: Vzpomínky na mládí. Salve Regina
HERBRYCH, Josef. 2013. Perzekuce kněží na Vysočině po únoru 1948 na příkladu básníka a kněze Jana Dokulila. Diplomová práce na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity.
Česká televize: Jan Dokulil - neznámý farář, který přelstil gestapo. Dostupné online.
Městys Svitávka: Kudy vedla životní pouť P. Jana Dokulila. Dostupné online.